pátek, 31 květen 2019 20:50

Dívčin kouzelný roh a chlapcův kouzelný smyčec

Autorka:

„Ne každý může být kvalitním komorním hráčem. Ale tito tři interpreti dokázali, že k tomu mají vše potřebné.“

„Lesní roh Kateřiny Javůrkové krásně tvaroval zpěvné fráze Beethovenovy sonáty a vzápětí hned zase výbojně a odvážně hrál virtuózní a energičtější pasáže.“

„Hráli tři, ale zněli jako jeden.“

 

4

 

V úterý do Brna zavítaly významné umělecké osobnosti mladé generace, hornistka Kateřina Javůrková, houslista Jan Mráček a klavírista Lukáš Klánský. Svým provedení Beethovena a Brahmse rozzářili celý Besední dům hudbou plnou melodií, barev a emocí. Spolku přátel hudby tak připravili skutečně umělecky naplněný a intenzivní večer.

Asi málokdo by neznal a se zalíbením neposlouchal Beethovenovy a Brahmsovy klavírní či houslové sonáty. Proč potom ale nerozšířit svůj hudebně-posluchačský záběr a neodvážit se poslouchat třeba i komorní skladby méně tradičního nástrojové obsazení, jako například trio lesní roh, housle a klavír? Navíc, když se naskýtá příležitost si poslechnout špičkové mladé české interprety, které nejen dokonale ovládají svůj nástroj, ale jsou též zralými umělci, kteří mají k prováděným hudebním kusům co říct. V Besedním domě v úterý 28. května tak zazněla Beethovenova Sonáta F dur pro lesní roh a klavír, Brahmsova  houslová sonáta G dur a jeho Trio Es dur pro lesní roh, housle a klavír. Přednesli ji Kateřina Javůrková, Jan Mráček a Lukáš Klánský. 

Hornistka Kateřina Javůrková je za svou virtuózní a zároveň velmi flexibilní a barevnou hru držitelkou mnoha ocenění. Je například vítězkou Mezinárodní soutěže Pražského jara 2013 a laureátkou Mezinárodní soutěže ARD v Mnichově 2016. Stejně tak jsou vítězi mnoha soutěží koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček a klavírista Lukáš Klánský, kterého v žádném případě nezastiňuje sláva jeho otce Ivana Klánského. Všichni tři během večera předvedli jak sólové interpretační kvality, tak schopnost komunikace a spolupráce při tvorbě komorní hudby, která vždy vyžaduje od hráče nejen velké technické kvality, ale hlavně velkou flexibilitu a citlivost pro spoluhráče, aby tak vznikl ucelený hudební výraz a jakási jednolitost ve zvuku tělesa jako celku. Ne každý tedy může být kvalitním komorním hráčem. Ale tito tři interpreti znovu dokázali, že k tomu mají vše potřebné.

Jako první zazněla Sonáta F dur op. 17 pro lesní roh a klavír, kterou Ludwig van Beethoven napsal roku 1800 pro slavného českého hornistu Jana Václava Sticha-Punta. Kateřina Javůrková v ní musela čelit všem uměleckým i virtuózním nápadům a požadavkům Beethovena, který byl okouzlen Stichovou virtuózní hrou na lesní roh a napsal pro něj sonátu zvukově i melodicky velmi odvážnou. Již po zaznění prvních taktů musela být pro posluchače nápadná zejména pružnost a jistý nadhled, s jakým Kateřina Javůrková předvedla své umění. Každým nasazením nové fráze dokázala, že i dívka může hrát úderně, energicky a s typickým žesťovým výrazným, jak se říká plechovým nebo také jasným fanfárovým zvukem, ale na druhou stranu může také do hry vnést ženskou něhu a jemnost, která dokáže odlišovat drobné nuance a barevné odstíny nástroje a citlivě je vyjádřit ve skladbě. Hned první vstup zahrála bez zaváhání jakoby nic a se stejnou lehkostí a samozřejmostí se vypořádala i se zbytkem sonáty a jejími technicky a přednesově obtížnými pasážemi. 

 

2

 

V první větě Allegro moderato jsme mohli ocenit zejména krásnou čistotu intonace, kterou si dokázala udržet celý večer i v dynamicky nebo polohově choulostivých místech. Vše plynulo s lehkostí, stejně jako souhra obou interpretů po stránce technické i výrazové. Lukáš Klánský nejen že skvěle doplňoval sólový výstup lesního rohu a dokázal se citlivě přizpůsobit, ale nad to si pohrával s každou frází v klavírním partu, každý takt si řádně užil a vychutnal. Ve druhé větě Poco Adagio, quasi andante byla jejich souhra ještě nápadnější, když se často střídaly myšlenky a jejich tempa či nálady, která byla jednou zasněná a jemná, jindy zase veselejší a hravější. Ve třetí větě Allegro moderato bylo zapotřebí předvést více energickou a virtuózní hru, s čímž oba neměli nejmenší problém. Někdy bychom možná chtěli ještě víc vyzdvihnout zvuk lesního rohu, přidat na jeho razanci a zvukové průbojnosti, ale snad to byl i celkový charakter sonáty, který vyžadoval spíš melodicky čistou a citlivou hru. Samotný energický závěr zahráli s naprostou bravurou.

Po Beethovenovi přišla řada na zcela jiný kompoziční jazyk, protože přemýšlivý, vážný a introvertní Johannes Brahms vyjadřoval sdělení svým vlastním osobitým přístupem a vkládal do svých kompozic často hluboký myšlenkový obsah. Jeho Sonáta č. 1 G dur op. 78 pro housle a klavír je zrovna dílem, které v sobě spojuje odlišné rozměry a nálady, či dokonce životní pohledy. Někdy bývá označována jako „Dešťová sonáta“ protože v ní autor místy využil materiál ze svých dřívějších kompozic, kde zhudebnil básně svého přítele Klause Grotha „Padejte kapky, padejte dolů“ nebo také „Dešťové kapky ze stromů.“ A motivy padajících dešťových kapek jako by skutečně protkaly a osvěžovaly celou první větu sonáty s označením Vivace ma non troppo. Posluchač mohl mít pocit, jako by seděl za oknem svého vyhřátého pokoje a s nostalgickým pohledem upřeně sledoval dešťové hrátky za ním, které každou chvíli odkrývaly jinou tvář a nabízely různé příběhy k sledování. Tu jen zlehka poťukávaly na okenní tabulku a hravě usedaly na listy stromů, po chvíli jako by se probudily k většímu reji a tančily vesele spolu s dětmi, které vyrušily z jejich zahradních her, jako by je chtěly pozlobit. To vše jsme mohli zaslechnout při hře houslí Jana Mráčka a v klavíru Lukáše Klánského, protože oba disponují citlivým uměleckým přednesem a mnoha výrazovými a barevnými odstíny, které dokázali rozmanitě uplatnit a odstupňovat. 

 

9

 

Hra Jana Mráčka působila velmi poutavě a automaticky přitahovala posluchačovu pozornost. Nabídl měkké až jakoby hebké barvy houslí a zároveň vyspělý umělecký přednes. Druhá věta Adagio je smuteční hudbou věnovanou Claře Schumannové za jejího zesnulého nejmladšího syna Felixe. A skutečně, niternou bolest ze ztráty se mu podařilo vystihnout až hmatatelně. Na malou chvíli jako by hlubokou bolest vystřídala něžná vzpomínka s náznakem pokojného smíření, ta se však záhy proměnila v prudký vzdor vůči osudu a hlasitý naléhavý nářek, který nakonec vyústil v odevzdaný klid, v němž zaznívaly tóny útěchy. Špendlík by bylo slyšet v sále spadnout. Mrazení v zádech trvalo až do přerušení ticha nástupem třetí věty Allegro molto moderato. Jan Mráček i Lukáš Klánský předvedli nejen hráčskou virtuozitu, ale celou sonátu zaštiťovala jejich dokonalá souhra, kterou získali během už dlouhotrvající spolupráce. Ve třetí větě bylo zjevné jejich hluboké vnoření se do hudby, měla tah až do samého závěru, ačkoli sama o sobě nebyla příliš výbojná, spíš se střídala hravost s poetičností a lyričností. Možná bychom někde chtěli více klavírního zvuku, který byl spíš delikátní než sebe prosazující, ale snad byl záměrně této třetí větě přisouzen jemnocit nad efektností.

Večer uzavíralo Trio Es dur op. 40 pro lesní roh, housle a klavír Johannesa Brahmse. Toto obsazení není možná v klasické hudbě nejobvyklejší, za to, jak jsme zjistili, velmi posluchačsky příjemné, barevně lahodné a kvůli dynamickým možnostem také dokonale efektní. Jestliže si doteď interpreti v něčem nechávali rezervy, tak tady veškerou svou energii a osobní vklad vnořili právě do provedení tohoto tria, které je nelehkou výzvou v oblasti komorní hry. Andante musí mít ryzí romantickou zpěvnost, Scherzo určitou ráznost a energičnost, Adagio mesto vyžaduje opět spíše bolestný sentiment, zachycený v dynamicky jemných nuancích, a ze závěrečného Finale: Allegro con brio musí tryskat opět vitalita, pozitivní nadhled až optimismus a plnost radosti ze života. To vše v umělecky přesvědčivém a suverénním přednesu pak vytvořilo silný a celistvý hudební zážitek, který se stal vskutku vrcholem večera. 

Málokdy se stane, že posluchač může přestat upřeně sledovat souhru a jednotlivé výkony a jen se prostě nechat unášet hudebním sdělením a duchem díla. Trojice Kateřina Javůrková, Jan Mráček a Lukáše Klánský se ale dokázala na pódiu natolik propojit, že vytvořili doslova kouzelné momenty, v nichž se jejich barvy prolnuly a splynuly v jednolitý zvukový proud. Hráli tři, ale zněli jako jeden. Tento večer oblažil ucho i srdce posluchačů v Brně program plný krásné klasické hudby ve špičkovém provedení.

 

05

 

Foto: archiv Spolku přátel hudby, K. Javůrkové, J. Mráčka a L. Klánského

 

 

 

 

Anežka Šejnohová

Flétnistka a pedagožka

Vystudovala obor Hra na flétnu u prof. Václava Kunta na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy a poté na JAMU v Brně, kde v říjnu 2018 nastoupila své doktorské studium v oboru Interpretace a teorie interpretace. Získala 1. cenu v národním kole soutěže Concertino Praga (2011) a 2. cenu na Soutěži konzervatoří v Teplicích (2012). Pravidelně vypomáhá v brněnských orchestrech Czech Virtuosi, Virtuosi Brunenses a Filharmonie Brno, příležitostně spolupracuje též s Moravskou filharmonií Olomouc, Českým národním symfonickým orchestrem a dalšími tělesy. Je také aktivní hráčkou několika komorních uskupení. Hru na flétnu vyučuje na několika ZUŠ v Brně a okolí. Vedle moderní flétny se též aktivně věnuje hře na historické příčné flétny, které začala studovat v roce 2015 u traversistky Marty Kratochvílové-Čižmářové a později u Michaely Šikulové-Ambrosi. Účinkuje pravidelně na koncertech tzv. staré hudby pořádaných Hudebními lahůdkami, z.s. nebo JAMU Brno a je členkou konsortu renesančních příčných fléten Tourdion. Její vedlejší zálibou je hra na varhany, kterou absolvovala na ZUŠ varhanické Brno, přísp.org. u Tomáše Syrka (v rámci SPD) a na varhany pravidelně hraje ve své rodné farnosti Lísek u Bystřice nad Pernštejnem a okolí.

Vedle hudby je její největší radostí příroda, cestování a poznávání nových míst a lidí, čokoláda a práce s dětmi, které nejen učí hudbě, ale také vede letní dětské tábory.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.