„S vrozeným sklonem k dramatu se zde Šostakovič navíc rozhodl zamilovat, a tak jeho první trio v sobě mísí tragično s lyričnem.“

„Dílo z šedivých normalizačních let má v sobě mnoho barev. Expresivní, vzdorná i radostná nálada krajních vět se výtečně projevila, stejně tak i úzkostlivá a makabrálně vznešená nálada vět vnitřních.“

„Všichni tři hráči působí na pódiu sympaticky, skromně a vřele.“ 

Středeční podvečer v Sukově síni patřil klavírnímu triu Kalliopé. Během devadesátiminutového koncertu s krátkou přestávkou předvedl soubor, založený v roce 2011 na AMU, svůj um na Klavírním triu B dur op. 11 od Ludwiga van Beethovena, raném Klavírním triu č. 1 c moll, op. 8 od Dmitrije Šostakoviče a konečně na Klavírním triu Petra Ebena. 

Beethovenovo trio nese podtitul „Gassenhauer“, podle dnes již zapomenuté, ale v rozmezí let 1797-98 – kdy na díle pracoval – velmi populární árie „Pria ch’io l’impegno“ z opery L’amor marinaro vídeňského skladatele a dirigenta Josepha Weigla. Kdejaký Vídeňan si ji pobrukoval na ulici (Gasse) a Beethoven jí se svou slabostí pro lapidární melodie [autor článku si zlehka hvízdá Ódu na radost…] neodolal a zpracoval ji do finále tria ve formě variací.

Právě ve finále úvodního kusu se trio ve složení Markéta Vokáčová (housle), Jan Zemen (violoncello) a Miroslav Sekera (klavír) po poněkud nesmělém začátku řádně rozohnilo. V paměti mi pak zvlášť utkvělo rozkošnické zpracování harmonicky velice zajímavého vybočení v sólovém klavíru těsně před codou v podání Miroslava Sekery.

Po klasicistní, rytmicky sevřené sazbě Beethovenovy partitury následoval raný opus šestnáctiletého studenta Petrohradské konzervatoře Dmitrije Šostakoviče. Napsal jej v těžkých časech. Pobýval v sanatoriu na Krymu, kde se zotavoval z tuberkulózy, ale také ze smrti otce. Se svým vrozeným sklonem k dramatu se zde navíc rozhodl zamilovat, a tak jeho první trio v sobě mísí tragično s lyričnem. Není překvapením, že je napsáno ve slohu pozdního romantismu. Na půdorysu sonátové formy se rychle střídají oba zmíněné aspekty. Vášnivé, allegrové pasáže hrálo Kalliopé Trio v duchu expresionismu pozdější Šostakovičovy tvorby, jaksi navzdory romantickému patosu jeho juvenilie. Toto interpretační rozhodnutí jsem přivítal, prudké kontrasty se k Šostakovičově jednověté prvotině náramně hodily a naznačovaly tak pozdější drásavou povahu jeho děl. Stejně jako u Beethovena jsem se v pomalých a zvukově jemných částech neubránil rozpakům. Drobné intonační výchylky, samy o sobě nepodstatné, občas hráče znejistěly ve vytváření delších frází. Jímavé hlavní téma a energetické nasazení v hybných pasážích tyto rozpaky vyvážilo.

V druhé půli jsme se přenesli k českému klasikovi druhé poloviny 20. století Petru Ebenovi. Dílo z roku 1986, z šedivých normalizačních let, má v sobě mnoho barev. Expresivní, vzdorná i radostná nálada krajních vět se v podání tria výtečně projevila. Stejně tak i úzkostlivá a makabrálně vznešená nálada vět vnitřních. Zvlášť intenzivní projev v druhé větě ve mně rozezněl strunu úzkosti po zbytek večera, za což triu pěkně děkuji. Pána sedícího přede mnou ten samý úsek inspiroval k obejmutí manželky. Hudba, královna abstraktna, opravdu působí různorodě. Každopádně mě i pána inspirovala k nějaké vnitřní, emoční pohnutce.

Po dohrání závěrečné, efektní, byť správně „ebenovsky“ nevtíravé čtvrté věty si trio vysloužilo ovace. Po krátkém a vtipném poděkování violoncellisty Jana Zemena následovaly dva přídavky. V Druhém nokturnu pro klavírní trio od Ernesta Blocha houslistka Markéta Vokáčová naplno projevila svůj pravděpodobně oblíbený způsob hry, který se v menší míře projevil už v Šostakovičovi a Ebenovi a ve kterém si užívala glissand mezi tóny hranými na jedné struně a dlouhé tóny nasazené nejprve non vibrato s dobře slyšitelným náběhem na vibrato. Jsem zvyklý na daleko méně okázalý způsob interpretace, Markétiny šibalské „glissy“ přinesly oživení. Druhým a zcela závěrečným přídavkem byla čtvrtá část z cyklu Bergerettes od Bohuslava Martinů, skvěle zahraná, která svým optimismem příjemně otupila úzkost pramenící z mnoha částí Ebenova tria.

Výkon Kalliopé Tria byl profesionální, sehraný. Při poslechu klasicistní a romantické hudby v první polovině koncertu mi místy chyběla větší vyhraněnost ve tvorbě některých frází, dynamických oblouků, ukotvený pohled na artikulaci. Jednalo se o maličkosti a mé pochybnosti byly rozmetány suverenitou projevu při interpretaci Ebena a dvou zmíněných přídavků. Všichni tři hráči působí na pódiu sympaticky, skromně a vřele.

Avšak o detailech jejich mimiky nemohu porozprávět, poněvadž jsem seděl v jedné z posledních řad, kde toho už moc vidět není (a navíc jsem měl u Ebena při vší té úzkosti tvář v dlaních, schovanou před krutým světem). Nemohl jsem si nevzpomenout na nedávný vynikající projekt pod záštitou Prague Music Performance, během něhož ve dnech 18. -19. března Quator Diotima a Trio Incendio hrálo hudbu Bartóka, Srnky a Schuberta pod kuratelou Alfreda Brendela v Sukově síni s přemístěným pódiem do středu, tak,  jak je možné vidět na fotkách v reflexi této akce. Myslím, že to byl dobrý nápad a prostoru Sukovy síně svědčil i akusticky. Možná, že i Český spolek pro komorní hudbu by mohl zvážit občasné ozvláštnění zasedacího pořádku.

Foto: Kalliopé Trio