pátek, 29 březen 2019 17:29

Jihočeská filharmonie s Janem Talichem ve dvou rolích a stylech

Autor:

“Glassova hudba je místy až vemlouvavá, prvky minimalismu užívá v míře i pro posluchače-laika zdrženlivé, až laskavé.”

“Skladba byla přijata publikem velmi pozitivně, navíc zde nehrozí porovnávání s vyznavači autentického provedení.”

“Jan Talich vládne svěžím, technicky suverénním projevem, Musím se upřímně podivit, jak se mu daří udržet si hráčskou kondici při tak vysilující činnosti, jakou je obor dirigování.”

 

20190328084517

 

Jihočeská filharmonie uvedla 27. a 28. března v Koncertní síni Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích dramaturgicky zajímavý koncert. Roční doby v proměnách staletí - za tímto vzletným názvem se skrývala kontrastní dramaturgie uvádějící jednu z vrcholných skladeb italského baroka - Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho - a v druhé polovině programu současnou tvorbu - Koncert pro housle a orchestr číslo 2 "American Four Seasons" (Americká čtyři roční období) skladatele Philipa Glasse. Obdobný námět ve smyslu mimohudební tematiky, ale komponovaný v soudobém hudebním duchu a soudobými technikami.

 

878A2393

 

Koncert s poetickou motivací se patrně trochu inspiroval programem Pražského jara, kde zazněl před osmi lety, v Rudolfinu 27. května 2011. Provedl ho houslista Robert McDuffie, na jehož přímou zakázku u skladatele Philipa Glasse skladba vznikla. Chtěl získat soudobou, moderní věc, kterou by mohl hrát na svých koncertech právě společně s populárním Vivaldiho dílem. V Rudolfinu tehdy zazněla česká premiéra tohoto díla, v Jeremiášově síni v Českých Budějovicích šlo nyní ve středu a ve čtvrtek o premiéru jihočeskou. Obě díla nastudoval Jan Talich, dlouholetý šéfdirigent Jihočeské filharmonie, a to ve dvojroli houslového virtuóza a dirigenta. Původně ohlášené pořadí skladeb bylo zvoleno obráceně. Soudobá hudba zněla v první části večera, po přestávce přišlo ke slovu Vivaldiho populární dílo, což bylo nesporně dobrým dramaturgickým tahem. Sám jsem měl o původním pořadí vnitřně pochybnosti, takže jsem tuto změnu za sebe ve čtvrtek rád uvítal.

 

Jihoceskafilharmonie2

 

Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho patří ke stěžejním dílům italského barokního mistra. Je to titul prvních čtyř houslových koncertů ze sbírky dvanácti koncertů Il Cimento dell' armonia e dell' invenzione (Zkouška harmonie a skladby). Čtyři concerti grossi Quattro staggioni - Čtvero ročních období - vynikají benátským smyslem pro atraktivně plný sborový souzvuk spojený s výraznou melodikou. Vivaldi je mistrem italského koncertu, jeho formy a zřetelného virtuózního zájmu. Ostatně právě on ustálil v jeho formální stavbě schéma neapolské operní sinfonie. Nemohu nepoukázat na samotný poetický název, zajímavý mimohudební inspirací. Vivaldi nekomponoval čtyři koncerty jako jednolitý celek (jako později Haydn své oratorium Jahreszeiten), ale jednotlivé díly tvořily zcela samostatné opusy. Provedení Vivaldiho opusu klade velké nároky na brilantní techniku houslisty. Navíc je skladba známa z mnoha a mnoha nahrávek se světovými veličinami; interpretační pohledy komplikuje rovněž takzvaně historicky poučená interpretace, která jistě není závazná, stejně jako dobové nástroje. Leč co naplat, není snadné přesvědčit v těchto tlacích o své osobní volbě interpretace. Jsou to úskalí, s nimiž se musí každý interpret díla vyrovnávat. Z tohoto úhlu pohledu je vděčnější půdou kompozice soudobá, při které nás netrápí mnohá porovnání, navíc s řadou souborů na dané období úzce specializovaných.

 

20190328084426

 

K Vivaldimu jen malý dodatek. V Praze na Malostranském náměstí narazíme na Morzinský palác. A můžeme obdivovat vrcholné baroko Santiniho. Proč toto zmiňuji? Santini i Vivaldi pracovali ve službách Václava Morzina. A byl to právě on, Wenzel Graf von Morzin, komu Antonio Vivaldi svoje velkolepé dílo věnoval!  Vida, jak právě protireformační styl baroka nacházel v Praze svoji křižovatku v umění hudebním i výtvarném.

Philip Glass je soudobý americký skladatel, jehož osobnost mi bylo dopřáno poznat při mých častých návštěvách hudebního Lince v posledních letech. Je totiž přítelem bývalého dlouholetého šéfa Brucknerova orchestru v Linci - Dennise Russella Daviese. Ten je jeho neúnavným propagátorem, ba i dnes v Brně, kde si prodloužil svoji kariéru v letech penzijních. Philip Glass je sice řazen do hudebního stylu, nazývaného minimalismem, ale sám jednou na tiskové konferenci v Linci před koncertem prohlašoval velice naléhavě, že on není pravým minimalistou, kam je teoretiky řazen. Je prý skladatelem hudby s opakujícími se strukturami, což je podle něj  určitý rozdíl. Autor dvaceti oper, osmi symfonií a klavírních koncertů zkomponoval dva koncerty pro housle a orchestr. Druhý z nich  "Americká čtyři roční období" je právě určitým dokladem řečené vlastní charakterizace hudby skladatele, který dnes patří k předním světovým modernistům. Houslový koncert se hraje bez přeryvů mezi jednotlivými větami jako jeden sourodý celek, v němž zaujme Prolog a tři Songy, které jsou spojovány houslovými sóly, jakoby na způsob obvyklých kadencí. Ale místo kadencí Glass napsal sólové skladby, sám řekl, že jde o písně, které přiřadil k ostatním čtyřem větám koncertu.

 

philipglass-com-2

 

Skladba plyne až překvapivě leggiero, pro ty, jež se obávají skutečné "moderny", dokáže autor jejich obavy rychle rozptýlit mnohovrstevnatostí své hudby. Můj vážený někdejší kolega professor Miloš Schnierer by zde lehce mohl vyslovit  svůj známý bonmot, který rád užíval o hudbě Šostakovičově: "Píše moderními prostředky v harmonii, ale ono to je krásně poslouchatelné..." Glassova hudba je místy až vemlouvavá, příjemná, v mnoha místech překvapivě konsonantní, působí  v harmonii až postromanticky. Prvky minimalismu užívá v míře i pro posluchače laika zdrženlivé, až laskavé. Zmíněné kadence, dle autora však jde o sólové skladby mez větami, nepůsobí nicméně příliš přesvědčivě: chybí jim vzruch, míra invence není nikterak silná, spíše překvapí jistou bezradností. Jednotlivé věty tímto handicapem ovšem netrpí, působí ve výrazu přesvědčivěji, přestože konkrétní roční období z nich posluchač  nevysoudí... Což nemíním jako výtku, hudba je prostě hrou tónů, barev, zde vynalézavě koncipovaných ostinátních figur, zajímavých synkop ve třídobém taktu, místy vytvoří i zajímavé polyrytmické struktury.

Houslista a dirigent v jedné osobě - Jan Talich - zde racionálně nalezl míru výrazové rovnováhy. Virtuozita je u Glasse přece jen jinak uchopena než u Vivaldiho, není v popředí, je více vázána k rytmu a výrazu, symbióze s orchestrálními party. Skladba byla přijata publikem velmi pozitivně, navíc zde nehrozí již zmiňované porovnávání s vyznavači autentického provedení i dobových nástrojů.

 

Vivaldi-noty

 

To přece jen provázelo pocitově více Vivaldiho slavnou skladbu. Byla provedena ve svém rozměrném celku přesvědčivě, místy až podmanivě zřetelnou radostí z muzicírování, na osmnáctičlenném souboru patrnou. Stylově respektuje všechny obecněji známé zásady barokní interpretace, zvuk komorního ansámblu zněl v prostoru daného sálu kompaktně, plně, v požadovaném nosném, hutném forte, jemuž by občas slušela větší vzdušnost, nadlehčenost. Rovněž echa pian vedle forte zaznívala patrně trochu více v představě na pódiu než v reálu dopadu zvuku do auditoria. V tom má logicky hrající dirigent nevýhodu, neb je uvnitř tvoření, což je jiná pozice než dirigentův střízlivý nadhled od dirigentského pultu. Jan Talich vládne měkkým tónem ve všech polohách, svěžím, technicky suverénním projevem, jeho stále pohotová technika pravé ruky mu umožňuje zahrát bryskně technicky nesnadné pasáže, arpeggia mu vyznívají s poměrnou jistotou. Musím se upřímně podivit, jak se panu Talichovi daří udržet si hráčskou kondici při tak obtížné, psychiku vysilující činnosti, jakou je dirigování. Není mnoho podobných příkladů, kdy si dirigent dokáže udržovat svoji sólistickou formu, pokud volí hlavní zaměření dirigentské. Snad jen Radek Baborák maně napadá… Skloubit studia mnoha obtížných partitur a zároveň efektivně a intenzivně cvičit na nástroj (jinak jde technická forma nezadržitelně dolů) je velmi obtížné, alespoň z mého pohledu. V tomto směru bravo a klobouk dolů před intenzitou práce pana šéfdirigenta Jana Talicha! Přídavek - Adagio ze Sonáty J. S. Bacha - byl zajímavým dokladem Talichova smyslu pro jemnost stylu, takticky i vhodně volen po vyexponovaném závěru Vivaldiho.

Koncertní večer Jihočeské filharmonie patřil k neobyčejně zajímavým a příjemným, probíhal na velmi solidní profesionální úrovni, mohl bych ho slyšet několikrát za sebou. Čerpal ryze z vlastních sil, šéfdirigent byl zároveň sólistou i dirigentem večera. De facto jeho hvězdný večer, jichž nezažíváme v životě obvykle mnoho. Vřelý ohlas u publika byl jistě příjemnou odměnou všem účinkujícím.  

 

20190328084250

Foto: Jihočeská filharmonie, philipglass.com

 

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.