„Heinrich Philip Johnsen psal nádhernou barokní hudbu, za kterou by se nemuseli stydět ani na dvoře krále Slunce. Stylem tak trošku Telemann, ale přesto svůj.“

„Johann Sebastian Bach zní skvěle i v úpravě pro marimbu.“

„Dva fagoty Dua Esperanza objevují nové témbry známých árií. Je zvláštní, jak krásně a naprosto nově mohou ukázat melodie, které každý zná.“

Když Eva Hudečková ve spolupráci se svým manželem připravovala letošní ročník Svátků hudby, invencí přímo hýřila. Vymyslet koncert, v němž na „pánské„ nástroje budou hrát výhradně ženy, to pražské koncertní publikum ještě nezažilo. Byla to tak trošku provokace a trošku satisfakce, vždyť není tak daleko doba, kdy ty nejslavnější filharmonie, Berlínskou počínaje a Vídeňskou nebo Českou konče, byly složeny výhradně z mužů. A dnes snad není hudební nástroj, který by ženy neovládaly stejně dobře jako jejich mužští kolegové.

Na úvod zazněla 1. věta z Koncertu pro trombon a klavír Launy Grøndahla. Grøndahl je dánský skladatel a dirigent z přelomu minulého století, u nás veskrze neznámý. Přitom na dánskou hudební kulturu měl určující vliv, stál u zrodu Symfonického orchestru dánského rozhlasu, Dánského národního symfonického orchestru, vedl skladatelský svaz. Kdo by to do chlapce, který ve svých 13 letech hrával na housle v Casino Theatre v Kodani, řekl. Byl i plodným skladatelem, ale necelých šedesát let po jeho smrti se z jeho skladeb hraje jediná – právě tento koncert pro trombon a klavír, který napsal v roce 1924 během svého pobytu v Itálii.  Přednést ho přišla mladičká studentka Pražské konzervatoře Veronika Lédlová, na klavír jí doprovázela profesorka z téže konzervatoře Hana Kimelová. V Praze jsme měli šanci slyšet na podzim minulého roku ty nejlepší trombonisty světa (psali jsme Trombonisté poprvé v Praze) a samozřejmě, že při svém mládí a obtížnosti nástroje k nim má Veronika ještě daleko. Na to, že začala se studiem trombonu až v 15 letech, hrála ovšem výtečně, velmi dobře tvořila tóny i frázovala.

Jediným mužem na pódiu byl Václav Hudeček, který přišel zahrát Koncert pro housle, smyčce a cembalo E dur Antonia Vivaldiho. Doprovázen byl kvartetem Gadrew Way, složeném z Ludmily Budínské, Heleny Vovsové a Adriany Voráčkové, roli primária za jejich onemocnělou kolegyni Annu Romanovskou Fliegerovou převzala Martina Bačová. A poněvadž housle, viola i violoncello již dlouho nejsou „pánské nástroje“, soubor byl doplněn Veronikou Malinjak s kontrabasem. Na cembalo hrála Olga Dlabačová. Václav Hudeček strhl dámy ke skvělému výkonu, i když upřímně řečeno, tenhle koncert rozhodně nepatří k vrcholům Vivaldiho tvorby. Je ale E dur, E jako Eva a Václav Hudeček tím chtěl složit poklonu své milé choti.

Jestliže Launy Grøndala u nás prakticky skoro nikdo nezná, pak Heinrich (švédsky Hinrich) Philip Johnsen je neznámý totálně. Němec, který prožil celý svůj život ve Švédsku, byl velmi plodný skladatel. Chrlil opery i balety, vokální hudbu i instrumentální skladby. K nim patří i Koncert F dur pro dva fagoty, smyčce a cembalo, které spolu s předchozím souborem přišlo přednést Duo Esperanza, které tvoří Denisa Beňovská a Michaela Špačková. Koncert pro dva fagoty není příliš obvyklý a nutno říci, že se Johnsenovi skutečně povedl. Nádherná barokní hudba, za kterou by se nemuseli stydět ani na dvoře krále Slunce. Stylem tak trošku Telemann, ale přesto svůj. Druhá věta, kdy fagoty „diskutují“ se smyčci, to byla radost poslouchat. Ve třetí větě se zase prosadily smyčce. A synergie mezi oběma fagoty byla fascinující.

Duo Esperanza přišlo na pódium i po přestávce, aby zahrálo dvě árie z Lazebníka sevillského od Gioacchino Rossiniho v úpravě pro dva fagoty – Largo al factotum a Dunque io son. Je zvláštní, jak krásně melodicky a naprosto nově mohou dva fagoty ukázat árie, které každý zná a myslí si, že už se nic nového v interpretaci nedá najít. Dá. Denisa Beňovská a Michaela špačková to ukázaly i v přídavku – tentokrát v árii Figara z Mozartovy Figarovy svatby.

Bože, kdo vybíral ty autory! Samý neznámý barokní skladatel. Petronio Francheschini také nepatří zrovna k populárním jménům, byť byl jedním z prvních členů, kteří se připojili k Boloňské filharmonické akademii. Ač sám hrál na violoncello, své nejslavnější skladby psal pro trubky, které inovativně spojoval do dialogu s lidskými hlasy. V dnešní době z jeho odkazu zbyla už pouze Sonáta pro dvě clariny, smyčce a cembalo D dur. Na úterním koncertě je zahrály sestry Alice a Martina Vasilovy. Jejich tatínek Igor Vasil je známý trumpetista a tak, synů nemaje, začal učit na trubku dcery. Obě dvě po konzervatoři studují trubku na HAMU, Alice se ale živí houslemi v SOČRu a Martina učitelstvím na ZUŠ. Hra na clariny je velmi obtížná a Franceschini sólisty nešetřil. Ne vždy se oběma sólistkám dařilo, hra trošku škobrtala a tóny občas byly jinde.

Konečně pevný záchytný bod – Johann Sebastian Bach. Jenže ouha – v úpravě pro marimbu. Bach marimbu nemohl znát, vznikla z afrických lidových nástrojů a rozšířili ji černí otroci v Americe, a i kdyby ji znal, asi by to nebyl nástroj, pro který by skládal. Přesto jeho Koncert pro housle, smyčce a cembalo a moll v transkripci pro tento nástroj v provedení Junko Hondy, kterou známe za perkusemi v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK, byl krásným plnokrevným Bachem, exotičnost nástroje vůbec nevadila, právě naopak, objevila nové nuance této skladby.

Junko Honda zůstala za marimbou i v další části večera, kdy Rumunské lidové tance Bély Bartóka v úpravě pro lesní roh a marimbu s ní přišla zahrát Kanako Mori, další Japonka na pražské hudební scéně. Rumunské lidové tance Bartók napsal pro klavír a pojednal je jako kratičké miniatury, které měly ukázat mistrovství interpreta a být ozdobou jeho repertoáru. V provedení pro lesní roh a marimbu to bylo trošku kuriózní a skutečně dost nezvyklé a asi se to nestane trvalou ozdobou repertoáru obou dam, ale rozhodně to stálo za to slyšet.

Tím měl koncert skončit. Duo Esperanza se ovšem rozhodlo, že publikum má nárok na třešničku na dortu. Květinový duet z opery Lakmé Léo Delibese v úpravě pro dva fagoty a smyčce. Interpretky se specializují na transkripce operních árií pro dva fagoty a musíme si přiznat, že v jejich provedení i ty neznámější árie znějí nově, se zvláštní melodičností i témbrem. Bylo to milé překvapení na závěr a Denisa Beňovská s Michaelou Špačkovou si získaly srdce publika. Jaké štěstí, že se rozhodly právě pro fagot, ten „pánský“ nástroj. Název jejich dua snad dává naději, že je na našich pódiích uslyšíme častěji.

Foto: Radovan Šubín