„Režisér na jeviště vpustil moderní lid a ukázal sexuální, a dokonce i pornografické scény.“

„Do tří dlouhých meziher použil režisér video s dotočenými scénami Jonase Dahla a Manuela Brauna.“

„Dirigent Petr Popelka dal do projevu orchestru silnou emoci; taneční části měly spád i potřebnou dravost.“

Theater an der Wien uvedl další inscenaci. V sobotu 18. listopadu tam na první premiéře zněla hudba Jaromíra Weinbergera v opeře Švanda Dudák, hrané pod názvem Schwanda, der Dudelsackpfeifer. V inscenaci excelují čeští umělci, především dirigent Petr Popelka.

Jaromír Weinberger patří mezi skladatele, které dnes řadíme do kategorie Musica non grata, a v této souvislosti byla jeho opera Švanda dudák uvedena v Národním divadle v Praze v říjnu roku 2022. Do té doby se v českých divadlech hrála sporadicky, i když v první polovině 20. století se těšila zájmu publika zejména v zahraničí, newyorskou MET nevyjímaje. A to za cenu opuštění tylovského a obrozeneckého hávu první verze opery, díky přepracování libreta Miloše Kareše Maxem Brodem. Ten operu ještě přeložil do němčiny a tuto verzi, zdá se, uvedli nyní ve Vídni. To zaváhání předjímá ještě možnost, zda nepovažovat současnou vídeňskou inscenaci za čtvrtou verzi, neboť režisér k dílu přistoupil značně novátorsky tím, že vpustil na jeviště moderní lid a ukázal sexuální, a dokonce i pornografické scény, které žádná ze tří předchozích variant nenaznačuje.

V roli Královny se představila Ester Pavlů a jako Babinský slovenský tenorista Pavol Breslik. Režie se ujal Tobias Kratzer, scénu a kostýmy vytvořil Reiner Sellmaier, tvůrci videa byli Jonas Dahl a Manuel Braun. Postavu Schwandy vytvořil Andre Schuen, Dorotou byla Vera-Lote Boecker, Čertem Kresimir Stražanac a Mága zpíval Sorin Coliban. Hráli Wiener Symphoniker a zpíval Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera.

Režisér Tobias Kratzer posunul děj vizuálem do současnosti, do kulis chudého panelového bytu, do hráčského doupěte s herními automaty a s aplikací drog a následně i skupinového sexu. Do tří dlouhých meziher použil video s dotočenými scénami Jonase Dahla a Manuela Brauna. Ty jsou perfektní po stránce technické i vizuální. Nejprve je to útěk Švandy s Babinským nočními ulicemi Vídně a jejich setkávání s podivnými individui. Obdivuhodné napětí má druhý útěk, tentokrát Švandy, Babinského a Doroty z pekla, jejich filmové herecké výkony při cestování v metru jsou překvapivě sdělné. Třetí projekce otevírá pohled do pekla, které si představuje režisér plné obscénních sexuálních chtíčů a promítaných reálných skupinových akcí, kterými zahlcuje diváka, ale vyvolává tím spíše znechucení a nudu. V prostoru mezi boční projekcí je průhled na jeviště, kde zpívá sbor a pohybuje se ve vyzývavých kostýmech v pohybech bez invence. Tohle je jediné slabé místo inscenace, peklo na zemi je evidentně o něčem jiném.

Příběh navazující na Tylovu pohádku o Švandovi dudákovi, který se polepšil, vrátil domů a vzal si milovanou Dorotku, pokračuje operní inscenací. Novomanželé jsou týden po svatbě a Dorota přichází na scéně v posteli k orgasmu – ale muž v posteli není Švanda. Je to Babinský, kterého zde hledají strážníci. Švanda se poté vrací domů a nechá se Babinským zlákat na cestu do světa hledat Královnu a rozveselit její ledové srdce. Dorota je sleduje a stačí ještě zasáhnout u Královny, která se chce se Švandou milovat, přestože ji na scéně hlídá krutý manžel. Švanda ji nepolíbil, ale málem došlo na sex, neboť Královna na scéně sundala noblesně spodní kalhotky. Zbytečně, zůstala chladná a krutá, rozevřená scéna dozadu ukázala soud v kápích, požadující smrt Švandy. Situaci zachránil Babinský, ukradl jim dudy a jejich meč a všichni tři uprchli. To byla scéna alla Verdi, včetně hudby. Druhé jednání se odehrává v pekle, tedy v hráčském a drogovém doupěti. Tady to má nepříliš chytrý Švanda ještě těžší, má přijít nejen o dudy, ale i o duši. Babinský, který se překvapivě upřímně zamiloval do Doroty a bezvýsledně ji svádí, jde obětavě zachraňovat Švandu. V pekle uplatní své schopnosti falešného hráče i mazaného podvodníka, vyhraje nad čerty a Švandu osvobodí. Stačí však přijít za Dorotou dřív než Švanda a ten je najde oba v posteli. Zasáhne ho to, ale přesto jim odpouští. „Na tom našem dvoře, všechno to krákoře…“ se rozvíjí do široké kantilény a život jde dál. Tedy žádná romantická národní pohádka, ale krutá realita života.

Hudebně jde o dílo poněkud problematické. Vyrůstá z prostého lidového popěvku, známého z Tylovy pohádky o Švandovi dudákovi, který je ústředním motivem a skladatel ho povyšuje na hudební vrchol širokou, instrumentálně barevnou, romantickou kantilénou. Jejím protipólem je polka, která není veselá, spíš úderná – a poté odzemek, důrazný a pekelný. Vrcholem hudební faktury je fuga na závěr druhého dějství, mistrná polyfonie, hýřící barevností, je to mistrovský hudební kus opery. Český hudební náboj má být posílen připomínkami děl českých hudebních velikánů, ale jde o eklektismus. Smetanova Kecala nejvíc připomíná čertovo dohadování se Švandou, později si čert zajde na invenci k Janáčkově Revírníkovi z Bystroušky. Celkově je to hudba postromantická a najdou se názvuky nejen na české velikány, ale i na Wagnera či další velké skladatele. Nicméně je v partituře hodně vlastní invenční hudby, která do rámce ústrojně zapadá a vytváří široké melodické i dramatické plochy, kterých pěvci i orchestr dokázali maximálně využít k vykreslení emočního výrazu. Zajímavá je okolnost, že ač je celá opera o dudách, nejsou v obsazení orchestru napsány, nikde se ani samostatně neozvou. Zato dokázal skladatel mistrně jejich zvuk napodobit míšením fléten, hoboje a žesťů tak, že vznikla barevně přesvědčivá zvuková iluze.

Dirigent Petr Popelka dal do projevu orchestru silnou emoci, vypracoval jednotlivé instrumentální plochy s využitím barevnosti nástrojů, kantilénové fráze s napětím rozevlál široce rozkročené a taneční části měly spád i potřebnou dravost. Meziaktní fuga uchopila posluchače počáteční něhou a zářivým témbrem a následně postupným rozšiřováním a narůstáním dynamiky. Škoda, že se projekcí dostala postupně do pozadí vnímání publika, neboť tohle bylo vrcholné hudební číslo opery, které orchestr Wiener Symphoniker zvládl bravurně. V opeře jsou hojně využity sborové scény, někdy zní jen z boků hlediště, což se nedařilo dobře synchronizovat. Mnohem lépe je Arnold Schoenberg Chor sezpíván v akcích na jevišti, což je akusticky logické.

Výborné a vyrovnané výkony, a to jak pěvecké, tak herecké, podali všichni sólisté. Titulní roli Švandy zpíval krásným mužným barytonem mladý rakouský pěvec André Schuen. Mladistvý exteriér se spojil s přirozeným hereckým výrazem a výbornou pěveckou technikou a výsledkem byl sympatický a uvěřitelný výkon. Jeho alter ego, postavu slavného loupežníka Babinského, ztvárnil slovenský pěvec Pavol Breslik. Měl pro ni ideální předpoklady, mladě šibalský projev spojený s tvrdou bezohledností, a dokázal z role vytvořit patrně nejsympatičtější postavu. K tomu přidal nosný, ve vyšších polohách žesťově zabarvený tenor a hereckou bezprostřednost. Představitelkou Doroty byla Vera-Lotte Boecker, německá sopranistka, jejíž plný soprán vykazoval široký barevný volumen a herecky byla zcela přesvědčivá. Protipóly této trojice byli představitelé opačného světa. Ledovou Královnou byla česká mezzosopranistka Ester Pavlů, jejíž majestátní zjev vévodil jevišti a její zvučný mezzosoprán okouzlil hutností a leskem, zejména se zaskvěla hluboká poloha objemného hlasu. Partnerem v roli Mága a manžela jí byl Sorin Coliban z Bukurešti s tmavě znějícím basem. Role Ďábla se zhostil s hereckou přesvědčivostí a sytým hlasem chorvatský basbarytonista Krešimir Stražanac.

Představení má vysokou interpretační úroveň a oslovuje diváka i jako příběh. Nejde už o lokálně vlasteneckou pohádku, ale o výpověď varující před zkažeností světa i morální slabostí obyčejných lidí, táhnoucí se jako červená nit dějinami lidstva. Bude se opět hrát v sérii pěti představení až do konce listopadu v provizorních prostorách komplexu MuseumsQuartier.

******

Foto: Matthias Baus