neděle, 17 březen 2019 17:57

Česká filharmonie: Braunerův debut a sólo pro Jiřího Vodičku

Autorka:

„Po Stravinském přišlo to, kvůli čemu řada posluchačů ten večer vážila cestu do Rudolfina – Prokofjevův 2. houslový koncert.“

„Vodička je rozený sólista. Prokázal virtuozitu, muzikálnost… a také charisma.“

„Tomáš Brauner i vše vynahradil v Sinfoniettě La Jolla od Bohuslava Martinů.“

 

190314CFBraunerVodickahires18cPetraHajska

 

Na koncertech abonentní řady C se třikrát po sobě představili Česká filharmonie s Tomášem Braunerem a jako sólista v Prokofjevově Druhém houslovém koncertu Jiří Vodička. Přitažlivá byla navíc i dramaturgie, i když Haydn mezi Stravinským, Prokofjevem a Martinů působil jako pěst na oko, pro někoho možná úder na solar plexus. Následující hodnocení je psáno z pátečního koncertu 15. března.

 

190314CFBraunerVodickahires08cPetraHajska

 

Večer otevřelo Concerto Es dur Dumbarton Oaks Igora Stravinského, skladba na objednávku mecenáše Roberta Woodse Blisse k oslavě 30. výročí jeho svatby. Dumbarton Oaks je název Blissova sídla poblíž Washingtonu. Stravinskij na skladbě pracoval zhruba rok – v letech 1937 až 1938 – a je poslední kompozicí, kterou dokončil v Paříži. Poté již přesídlil do Ameriky. Hlavním inspiračním zdrojem mu byly Bachovy Braniborské koncerty, které pochopitelně přetvořil podle svých postupů, a výsledkem je neobyčejně přitažlivá, pozornost přitahující skladba. Orchestr hraje v komorním obsazení patnácti hráčů, v první větě Tempo giusto posluchač nezapochybuje, odkud se vzala inspirace – stále dopředu pádící tepající rytmus evokuje barokní vedení hlasů, v závěru však přijde ztišení a souhra všech hráčů. Druhá věta Allegretto nabízí velký prostor dechům, jejich téma pak přeberou výtečně hrající smyčce v čele s koncertním mistrem Janem Mráčkem. Pochvalme Andreu Rysovou, jejíž flétnové sólo v daném okamžiku zazářilo a dozdobilo výkon orchestru. Třetí věta Con moto již vůbec nezapře svého autora. Zjevně inspirován jazzem, Stravinskij svou skladbu vede k závěru, v němž se blýsknou všechny zúčastněné nástroje, hodně pozornosti však na sebe strhnou horny. Česká filharmonie se může pyšnit vynikajícími hornisty, v pátek hráli Ondřej Vrabec a Jiří Havlík. Je otázka, nakolik byl Tomáš Brauner svázán odpovědností a vědomím důležitosti okamžiku. Přestože skladbu vedl jistě a se znalostí partitury, postrádala jsem více uvolněnosti.

 

190314CFBraunerVodickahires22cPetraHajska

 

Po Stravinském přišlo to, kvůli čemu řada posluchačů ten večer vážila cestu do Rudolfina – mimochodem vyprodaného do posledního sedadla. Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 Sergeje Prokofjeva. Ten, který mnozí interpreti považují za vůbec nejhezčí Prokofjevův houslový koncert, ten, na kterém si někteří mohou vylámat zuby, ten, na kterém si jiní vydobudou ostruhy. Interpretace Jiřího Vodičky patřila k těm naposledy zmíněným. A není divu. Rozený – a uznávaný – sólista, kterým se může Česká filharmonie pyšnit, již mnohokrát se svým mateřským orchestrem – a nejen s ním – prokázal virtuozitu, muzikálnost, samozřejmost, s níž hraje ty nejtěžší pasáže, a také charisma, které na obecenstvo působí a které se na nadšeném přijetí podílí velkou měrou. Orchestr, který byl po celý koncert Vodičkovi přátelskou a kolegiální oporou, tentokrát vedla v roli koncertního mistra Irena Jakubcová.

 

190314CFBraunerVodickahires29cPetraHajska

 

Jiří Vodička v úvodu první věty Allegro moderato posluchače navnadil vřelým až bezstarostným tónem, který se však postupně přelil do znepokojení (své si k tomu dodaly horny). Tomáš Brauner byl velmi pečlivým dirigentem: dbal na souhru i tišil a současně podněcoval orchestr k dynamice a tlumeným emocím. Druhá věta Andante assai je ztišením, které dá prostor sólistovi. Cituplná pasáž doprovázená pizzicatem smyčců se rozvine v láskyplný zpěv, v němž dal Jiří Vodička vyniknout krásněnu zvuku svých houslí Joseph Gagliano z roku 1774. Opět jsme museli sólistu obdivovat, na jak malé ploše umí postihnout – a technicky je ztvárnit – různé emoce: tentokrát od líbeznosti ke vzrušené excitaci a závěrečnému ztišení a soustředění. V třetí větě Allegro, ben marcato jako by vrcholil zápas sólového nástroje a komunikačního partnera – orchestru, který si stále „tepe“ svou, i když housle tóny odsekávají a v bězích spějí k závěru. Tento skrytě probíhající zápas končí závěrečným sólem, po kterém nemůže následovat nic než aplaus. A přídavek Paganiniho. Že Jiří Vodička patří k našim nejlepším a vyhledávaným houslistům, je známo, ze strany České filharmonie je však velmi prozíravé a velkorysé, že dává svým členům tyto sólové šance.

 

190314CFBraunerVodickahires48cPetraHajska

 

S třetí skladbou večera –  Haydnovou Symfonií č. 22 Es dur „Filozof“ – jsem měla trochu dramaturgický problém. Proč bylo nutné vřadit mezi Stravinského, Prokofjeva a Martinů ukázkový klasicismus, jsem příliš nepochopila. Haydn se vydařil zejména v partech anglických rohů (Ivan Séquardt a Vladislav Borovka), smyčce mohly být o něco jemnější, právě jako mohl dirigent zvolit větší dynamické kontrasty. Ovšem celkový dojem z interpretace Haydnovy symfonie je příznivý, vyzněla zářivě, zahraná plným zvukem a svěže.

 

190314CFBraunerVodickahires40cPetraHajska

 

Po tomto dramaturgickém ušlápnutí přišlo další očekávané číslo programu: Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr od Bohuslava Martinů. Své umění a schopnosti tu ukázal i Tomáš Brauner, který do té doby byl sice spolehlivý, ale nepoutal na sebe takovou pozornost, jaká by byla u dirigenta prvního orchestru žádoucí a očekávaná. Vše si vynahradil v této Martinů skladbě, v níž hráče inspiroval ke kouzlení s barvami, vzrušení i tlumenosti, dynamickým přechodům na malých plochách i kultivovanému zvuku ve fortissimech. Samozřejmě, Česká filharmonie „umí“ Martinů z dob spolupráce s Jiřím Bělohlávkem, ale to nijak nesnižuje práci Tomáše Braunera. Nutné je i pochválit výtečné sólo klarinetu a flétny a pochopitelně výtečnou hru klavíristy Daniela Wiesnera, jehož nástroj má v této skladbě důležitou roli.

 

190314CFBraunerVodickahires35cPetraHajska

 

Foto:Petra Hajská

 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.