„Tomáš Netopil patří dnes k evropské dirigentské elitě a Jan Schulmeister je i přes své sedmnáctileté mládí již ostříleným klavíristou.“

„Klavírista zahrál ještě přídavek, Transcendentální etudu č. 1 s názvem Preludium od Ferenze Liszta.“

„Tempo, jež dirigent nasadil, se zdálo být vražedné, fortissimo ještě zvýšily trombony spolu s trubkami, které se neudržely a daly průchod radostnému ‚teď je to naše, teď hrajeme konečně my!‘“

Na Mezinárodním hudebním festivalu Harmonia Moraviae vystoupili ve čtvrtek 26. října spolu s Filharmonií Bohuslava Martinů dva rodáci z Kroměříže. Dirigent Tomáš Netopil a mladý klavírista Jan Schulmeister. V programu Hudební velikáni zahráli Zasvěcení domu od Ludwiga van Beethovena, Koncert č. 20 d moll pro klavír a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta a Symfonii č. 5 F dur od Antonína Dvořáka. Enthusiasmus, muzikalita a technické mistrovství mladého klavíristy spolu s euforickým nasazením dirigenta strhlo zcela vyprodaný sál k nadšeným ovacím.

Vystoupení dvou rodáků z Kroměříže ve Zlíně byla ze strany dramaturgie sázka na jistotu. Tomáš Netopil patří dnes k evropské dirigentské elitě a Jan Schulmeister je i přes své sedmnáctileté mládí již ostříleným klavíristou, který vlastní řadu cen z mezinárodních klavírních soutěží, z nichž poslední je z června 2023 z Dallasu. Na základě těchto soutěží ho zvou k hostování prestižní světové symfonické orchestry. Ke spolupráci se oba umělci setkali naposledy letos při Letní hudební akademii v Kroměříži.

Pro hudebníky Filharmonie Bohuslava Martinů bylo setkání s Tomášem Netopilem i Janem Schulmeisterem inspirující. Již při první skladbě, kterou bylo Zasvěcení domu, Předehra, op.124, již Ludwig van Beethoven složil k otevření zrekonstruované budovy Theater an der Josefstadt ve Vídni, bylo znát napětí a soustředěnost. Zazněly energické akordy, velebný a noblesní pochod, energický vpád jízdy i tajuplné, nadýchané piano a v závěru accelerando, spěchající do radostného závěru.

Už nástup mladičkého klavíristy na scénu prozrazoval, že půjde o výjimečnou záležitost. Vyzařovala z něho síla, odhodlání a radost, která ho provázely po celou dobu vystoupení. Zahrál ikonický Koncert č. 20 d moll pro klavír a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta. První věta Allegro přinesla perlivé, třpytivé tóny, pevné akordy, brilantní běhy, druhá věta Romance zahájila něžnou sólovou melodií v komunikaci s orchestrem, který si stále držel noblesní výraz, třetí věta Allegro assai zase přinesla energický vstup klavíru a pokračovala virtuózní částí s kadencí. Orchestr se pak střídal s klavírem v dialogu až do finále. Posluchači nešetřili euforickým nadšením a výkřiky „Bravo“ ve stoje, až klavírista zahrál ještě přídavek, Transcendentální etudu č. 1 s názvem Preludium od Franze Liszta. Tady předvedl, jak umí pracovat s akordickým materiálem a s energetickým potenciálem. Tím ještě zvýšil hladinu nadšení, které z publika sálalo. Svůj postoj ke koncertování shrnul jednoznačně: „Jsem šťastný, když mohu lidem dávat radost, že se jim moje hra líbí.“ Nezbývá než mu popřát, aby mu tento přístup vydržel co možná nejdéle.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 5 F dur, op.76 Antonína Dvořáka. Radostnost z hudby tak pokračovala a i orchestr dával najevo, jak českého autora hraje rád. První věta Allegro ma non troppo je zvukomalebná, dřevěné nástroje spolu s hornami se střídají s orchestrem v dynamických vlnách až do velkého crescenda. Druhou větu Andante con moto zahájila melodie ve violoncellech, následovaná taneční částí s echy, s vycizelovanou dynamikou a zesilující se do akordické plochy. Třetí věta Scherzo, Allegro scherzando zahájily violoncella spolu s jemnými hornami v tanečním vylehčeném rytmu. Čtvrtá věta Finale, Allegro molto se zahájila dramatickým pochodem, který orchestr přivedl do nadšení. Úderný pochod přerušila měkká melodie houslí, následovaná zvučnými a intonačně přesnými lesních rohů, které zahájily hudební euforii. Tempo, jež dirigent nasadil, se zdálo být vražedné, fortissimo ještě zvýšily trombony spolu s trubkami, které se neudržely a daly průchod radostnému „teď je to naše, teď hrajeme konečně my!“ Bohužel akustika sálu se tím přepálila a zvuk trombonů připomínal válečné troubení slonů. Inu, ne vždy se radostné nadšení setká s úspěchem, vše musí mít svoji míru. Skladba pokračovala pomalejší částí až do širokého, jásavého finále se svítivými houslemi, vítěznými hornami a skončila ve finále v opojném accelerandu s dominujícími žesti a virblem všech bicích. Ovace nebraly konce. Filharmonie Bohuslava Martinů přinesla svým příznivcům nádherný večer, na který se nezapomíná.

Foto: Filharmonie Bohuslava Martinů