čtvrtek, 04 únor 2021 12:00

Jana Šrejma Kačírková: Každý tón Libuše Domanínské byl jako něžný úder do zvonu

Autor:

„Bohužel jsem ji nezažila na jevišti, ale z každé její nahrávky přesně vyznívá její povaha.“

„Ještě ve dvaadevadesáti mě stále proháněla a radila mi u klavíru.“

„Já byla šťastná jako blecha, že mě za ní zase téměř po půlroce odmlky pustili.“

 

1200

 

Sopranistka Jana Šrejma Kačírková vzpomíná na Libuši Domanínskou, jejíž život se uzavřel v nedožitých 97 letech, nejen jako na svou „profesorku“, ale i jako na svou „tetu“. Navázaly velmi osobní vztah, cítila se téměř jako její dcera. Naposledy se viděly koncem roku v Hodoníně. Libuše Domanínská pocházela z jižní Moravy a vrátila se tam. Ostatně, i umělecké jméno si zvolila podle jihomoravské obce Domanín, rodiště svých rodičů, místa, kde se vdala.

Poznala jsem Libuši Domanínskou, když jí bylo čtyřiasedmdesát a mně sedmnáct let. Bylo to moje první setkání s žijící legendou. Po čase jsme si začaly tykat, ale nikdy jsem k ní neztratila obdiv a úctu. Byla laskavá, přímá, citlivá, nikdy o nikom neřekla špatné slovo. Pro všechny dokázala mít pochopení.

 

104

 

Bohužel jsem ji nezažila na jevišti, ale z každé její nahrávky přesně vyznívá její povaha. Je pravdivá, kromě toho, že nepřestávám vycházet z údivu, že každý tón je jako něžný "úder" do zvonu, zároveň ale žádný tón není bez obsahu. Já budu vždycky vděčná, že to se mnou vydržela tak dlouho… Ještě ve dvaadevadesáti letech mě stále "proháněla" a radila mi i u klavíru, když bylo potřeba.

Vždycky jsem se s ní cítila jako se svojí vrstevnicí, i když byla zvyklá na svoje prostředí, v něčem byla trochu konzervativní, v duchu byla neuvěřitelně moderní a otevřená jakékoliv diskuzi. Byla součástí naší rodiny a vždycky mi říkala, že jsem jako její dcera a moje Anička jako její vnučka, tak věřím, že i já jsem byla součástí té její.

 

105

 

Naposledy jsme se, řízením šťastného osudu, setkaly loni v prosinci, kdy jsem ji navštívila v pečovatelském domově v Hodoníně, kam za ní často chodil i její úžasný bratr Zdeněk a další členové její rodiny. Stihla jsem jí ukázat naši společnou, čerstvou Thálii a pustit nahrávky jak své, tak svojí dcery. Seděly jsme (kvůli covidu) na chodbě a ona plakala, že je šťastná. A já byla šťastná jako blecha, že mě za ní zase téměř po půlroce odmlky pustili.

Aniž bych to tušila, naposledy mi zamávala a poslala pusu… Ale abych nekončila tak smutně. Poslední slova sestřičky, která ji odvážela a volala při tom na druhou sestřičku, zněla: "Vem´ ten pohár!" Myslela červenou Thálii.

 

103

 

---------------

Sopranistka Libuše Domanínská (4. 7. 1924 – 2. 2. 2021), absolventka brněnské konzervatoře, působila od roku 1945 deset let v tehdejším Státním divadle Brno, dnešní Janáčkově opeře Národního divadla Brno. V letech 1955 až 1990 byla sólistkou pražského Národního divadla, kde vytvořila na padesát rolí. Vynikala v úlohách lyrického a mladodramatického oboru. V roce 1974 obdržela titul národní umělkyně, v roce 1997 převzala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opera.

Sopranistka Jana Šrejma Kačírková obdržela na sklonku roku 2020 už třetí Cenu Thálie. V ženské operní kategorii jde o rekord… Excelovala v Janáčkově divadle v Brně ve Třech fragmentech z Julietty od Bohuslava Martinů a v monodramatu Lidský hlas od Francise Poulenca. O osm let dříve získala stejné ocenění za roli Julie v Gounodově opeře Romeo a Julie a následující rok za titulní roli v Donizettiho opeře Anna Bolena.

 

Foto: archiv Jany Šrejmy Kačírkové, Tomáš Vodňanský, Nd Praha

*KlasikaPlus.cz

-- redakce --

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.