V období Adventu a Vánoc je na českých kůrech jméno Jakuba Jana Ryby skloňováno ve všech pádech. A my všichni, kdo celý rok žijeme inspirováni Rybovým odkazem, pevně doufáme, že stále častěji ve správném pořadí. Na úvod by se tedy slušelo připomenout, že Ryba byl pokřtěn jmény Jakub Šimon. Zprvu používal pouze své první jméno Jakub, až ve druhém díle školního deníku – tedy až v Rožmitále – začal užívat i druhého jména Jan, které však při křtu nedostal. Původ tohoto jména je nejasný. Může se jednat o jméno po otci, neboť ten byl pokřtěn Jakub Jan, nebo jde o jméno biřmovací. Ryba byl biřmován v Nepomuku, kde se však biřmovací matriky z této doby nedochovaly. Ať je původ jména Jan jakýkoliv, jisté je, že Ryba nikdy nebyl Jan a nikdo jej tak nikdy neoslovoval.

Dalším falešným mýtem je jeho domnělá podoba, kterou můžeme nezřídka spatřit v nejrůznějších publikacích, či v televizní inscenaci Josefa Boučka Noc pastýřů, kde Rybu ztvárnil Josef Abrhám. Faktem však zůstává, že Rybovu skutečnou podobu neznáme. S největší pravděpodobností nikdy nenosil plnovous. Móda jeho doby velela, aby spořádaní muži měli hladké tváře, plnovous by byl považován za něco exotického. Níže uvedenou Rybovu podobiznu nakreslil pro Národopisnou výstavu roku 1895 Gustav Pták pro galerii podobizen starých kantorů ve školském pavilonu.

Následně vykládá spisovatel R. R. Hofmeister v  knížce o Rybovi „Uštvaný Génius“ (1934), že jen z náhlého rozhodnutí, aby se odlišil od rožmitálských, se kterými měl řadu sporů, odložil břitvu a tváře si nechal zarůst. Břitvu vzal až osudného dne 8. dubna 1815, ale coby nástroj smrtící.

Jeho Česká mše vánoční neoddiskutovatelně patří k těm nejčastěji prováděným skladbám Vánoc a proslavila autora nejen v Evropě, ale také v zámoří. Sám jsem měl tu čest provést tuto stálici českého vánočního repertoáru v Londýně společně se sólisty Národního divadla a se sborem Britského parlamentu – samozřejmě v češtině a péčí Jarmily Karas takřka perfektní, což byl vskutku dojemný moment!

Bylo by ale zcela mylné domnívat se, že tento autor nemá na svém skladatelském kontě nic ,,lepšího”. Jeho celková tvorba čítala na 1500 skladeb a kromě kompozic zamýšlených pro rožmitálský kůr, zde můžeme najít neobyčejně virtuózní skladby, ba přímo klasicistní skvosty. Rybův hudební talent, vrozená píle a houževnatost jej předurčovaly ke kariéře profesionálního hudebníka a úspěšného skladatele. Nakonec se ale tento všestranný umělec – hudebník, básník a filozof ocitl v Rožmitále pod Třemšínem.

V tomto veskrze venkovském prostředí svědomitě vykonával své učitelské povolání a plnil funkci ředitele kůru, která k tomuto postu náležela. Přesto hlas hudby v jeho nitru neutichl a svůj talent vložil zejména do skladeb pro tento kůr. V těchto kompozicích se odráželo nejen neobyčejné bohatství Rybova talentu, ale také hluboký duchovní náboj. Jeho skladby tedy oplývají jak svěží invencí, tak i schopností přesvědčivě tlumočit křesťanská poselství a mysteria prostému lidu skrze hudební jazyk. Málokdo například ví, že Ryba se jako jeden z prvních zasloužil o uplatnění českého jazyka v duchovních skladbách. Jeho velmi vřelý vztah k mateřštině ostatně dokládá naprosto unikátní skladba Te Deum – Tě Boha vychvalujem, ve které zhudebnil vlastní text. Jako jeden z prvních začal veden láskou ke své rodné řeči psát umělé písně, v nichž zhudebňoval texty našich obrozenců, především Vojtěcha Nejedlého, Antonína Puchmajera a Šebestiána Hněvkovského. Toto jeho vlastenecké snažení pochválil zaslaným listem sám Antonín Puchmajer. Vedle písní určených měšťanské společnosti, tvořil také pro děti. Je přitom zajímavé sledovat, jak uzpůsoboval svůj hudební jazyk účelu právě tvořených skladeb. Dvoudílná sbírka Dar pilné mládeži, N 517-528 obsahuje 12 lehkých a příjemných písní s doprovodem fortepiana, jejichž poslední strofy obsahují vždy nějaké ponaučení.

Dokladem vyspělé pěvecké techniky v Čechách po roce 1800 jsou Rybovy árie, duety a tercety. Texty árií nejsou až na výjimky liturgické. Velké koloraturní árie psal Ryba především pro soprán. K hodnotným a honosným Rybovým áriím patří zejména koloraturní árie věnované plzeňskému kůru.

Z nepřeberného množství církevních děl různé tematiky a různého rozměru je důležité zmínit především velké latinské Stabat mater z r. 1805 (N 440) věnované Plzni a především „spolu dohlížiteli plzeňského kůru panu Matasovi“. Stabat mater zhudebnil Ryba celkem třikrát, dvakrát česky. Nikdo z českých skladatelů, před ním ani po něm, tak neučinil. S Plzní se Ryba dostal do styku prostřednictvím ředitele bartolomějského kůru Františka Křepelky. Ryba sám o tom píše: „… a tak mně pokynul, abych pro Plzeň nějaké oratorium sepsal. Tato práce, ač jsem právě téhož času se svým obyčejným neduhem zápasil, byla v šesti nedělích vykonána. Od toho času, co v muzice píši, i Plzni na vděčnost obětuji. Neb jsem nyní tomuto místu velmi zavázán.“ I zde nalezneme velkou koloraturní árii věnovanou sopránu – marná sláva na plzeňském kůru musela v té době působit vynikající sólistka, pro kterou tato díla koncipoval. Je vysoce nepravděpodobné, že by part takové náročnosti komponoval bez ohledu na reálnou možnost provedení. Ostatně i další party nepatří mezi takové, které by se daly zpívat a hrát „prima vista“, zejména part flétny je na samé hranici hratelnosti na dobový nástroj.

Dalším skvostem, byť nedokončeným, který Ryba započal, je soubor Cursus sacro-harmonicus (I. svazek – r. 1808, II. svazek – r. 1810, III. svazek – r. 1802-13), IV. svazek – r. 1814). Koncipoval jej jako několikasvazkové dílo, jež mělo obsahovat duchovní skladby – mše, graduália, offertoria na všechny neděle církevního roku a  při významných svátcích církevního (liturgického) roku. Je pro nás živým důkazem neúnavné, cílevědomé a poctivé autorovy práce.

Přes všechny tyto nesporné skladatelovy schopnosti a dovednosti se Ryba neustále potýkal s nepochopením okolí a často se ocital ve vážných existenčních problémech. Dlouhodobě podléhal velkému psychickému i fyzickému vyčerpání a zřejmě i to nakonec přispělo k jeho poslednímu rozhodnutí, dobrovolně odejít z tohoto světa. A proto, až se letos opět rozezní na chrámových kůrech úvodní tenorové sólo ,,Hej, mistře!”, vzpomeňme si na Rybův osud a nedopusťme, aby jeho výjimečné dílo bylo opět předmětem pouhé úzké skupiny hudebních teoretiků či hrstky nadšenců. Jakub Jan Ryba má totiž trvalé místo mezi nejpozoruhodnějšími osobnostmi české hudby a zaslouží si uznání alespoň dnes.

Foto: archiv Zdeňka Klaudy, Petr Veber