„Některé posluchače vykolejí chybějící programová informace o vysílání nedělních zvonů.“

„Jiní diskutují o například o vztahu pojmů hudební moderna a soudobá hudba.“

„Rezolutností se naopak vyznačují posluchači katastrofisté.“

Zdrojem hudby, kultury a informací je bezesporu stále rozhlas. Někteří sice vidí jeho pomyslný blížící se zenit a rádiím prorokují neodvratný konec, jiní ale berou vysílání za nedílnou součást svého každodenního života a dokonce ho pečlivě řeší. Své o tom ví a s našimi čtenáři se o své zkušenosti a postřehy dělí ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný, jedna z našich OsobnostíPlus.

Pod slovem ombudsman si většina lidí představí spravedlivou instituci, která dbá na to, aby slabší a bezbranní nebyli kráceni na svých právech. V případě ombudsmanů finančních ústavů nebo veřejné ochránkyně práv je celkem jasné, co od nich můžeme čekat a s čím se na ně můžeme obrátit. Ale s čím se obrátit na ombudsmana Českého rozhlasu? Tato funkce vznikla zhruba před třemi lety a týká se veškeré činnosti Českého rozhlasu, od problémů s poplatky přes výhrady k programu až po výluky vysílačů. Jde tedy většinou o činnost amúzickou, což pro člověka, který léta byl šéfredaktorem Týdeníku Rozhlas a každý den psal nebo redigoval články o umění, je opravdu podstatná změna.

Ale i v agendě ombudsmana Českého rozhlasu na umění dojde. Budiž řečeno, že na rozdíl od složitých případů, které se řeší ve spolupráci s právníky a dalšími specialisty, je zde požadována spíše dobrá vůle, empatie, zjištění potřebných informací, zkrátka útěšná a většinou milá komunikace s lidmi, kteří ke svému životu potřebují kulturu a hledají ji kromě jiného i ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu. Ať už je motivace posluchačů jakákoli a ať už reagují jakkoli, nepochybujme o jejich lásce k umění. Láska, jak víme, má mnoho podob – může být majetnická, velkorysá, svárlivá, úzkostná… A takové jsou i dopisy a telefonáty posluchačů. Jako snad v každém oboru lidské činnosti, i zde je můžeme rozdělit na několik skupin podle některých charakteristických rysů.

Prvním typem jsou posluchači perfekcionisté, které například vykolejí chybějící programová informace o vysílání nedělních zvonů, a potřebují se ujistit o jejich vysílání. Tento typ posluchačů pátrá po tom, zda půlnoční zvony jsou reprízou zvonů poledních, nebo kolik techniků obstarává víkendový provoz Vltavy. Je obdivuhodné, jak pozorně dokážou sledovat svoji oblíbenou stanici. Jeden z nich by mohl okamžitě nastoupit jako inspektor vysílání, kdyby taková pozice v Českém rozhlase dnes ještě existovala, jak dosvědčuje citace z jeho dopisu: „Dne 16. 1. 2019 ve 23:45 byla v rámci cyklu Stránky na dobrou noc vysílána povídka Co bylo v podhlavníku. Úvodních 8 sekund pořadu bylo vysíláno se značně nižší úrovní signálu než zbytek pořadu – viz přiložený záznam.“ Jiní si do svých fonoték potřebují doplnit kompletní informace, a to i o skladbách, které jsou takzvanými dohrávkami do časového znamení, nebo se o nich z nějakého důvodu nepsalo na webových stránkách Českého rozhlasu nebo v Týdeníku Rozhlas.

Opakem k tomuto typu jsou posluchači, kteří jsou povzneseni nad detaily, a jde jim o zásadní věci. Diskutují o například o vztahu pojmů hudební moderna a soudobá hudba a rádi by, aby jejich pohled převzali rozhlasoví redaktoři. Takové debaty jsou většinou osvěžující, pokud posluchači nevyslovují své požadavky příliš autoritativně. Což bývá málokdy. Ten, kdo chce diskutovat, je většinou připraven vyslechnout názor druhé strany.

Rezolutností se naopak vyznačují posluchači katastrofisté. Ti spatřují blížící se konec evropské kultury a civilizace v děsivých příznacích dekadentního zmaru, jimiž se živé vysílání podle nich jen hemží. Stačí špatně nasměrovaná kamera ve studiu Vltavy, zabírající hosta diskusního pořadu z nevhodného úhlu. Katastrofisté s oblibou rozvíjejí teze o neudržitelnosti systému, který nepřipomněl výročí Bedřicha Smetany tak, jak by si představovali, nevěnuje se ve speciálních cyklech zapomenutým operním pěvcům, případně téma, které odborně sledují celý život, pojednal v jediném pořadu, čímž pominul stovky odborných článků, a tím celou problematiku záměrně zkreslil.

Jiným typem jsou posluchači sběratelé. Rádi by měli ve svých fonotékách kompletní řady odvysílaných koncertů i dramatických seriálů a těžce nesou, že ochrana autorských a interpretačních práv velí po určité lhůtě stáhnout nahrávky z rozhlasového archivu. Většinou je to jeden týden, výjimkou byla nedávno uváděná Kunderova Nesmrtelnost, natočená na autorovo přání v kompletní verzi bez dramaturgických zásahů. Tu měli zájemci k dispozici po dvojnásobnou dobu, než tomu bývá obvykle, tedy po celých čtrnáct dní, a své četné posluchače by si našla i dnes.

I rozhlasový ombudsman však může zažít chvilky radosti, to když se třeba ozve posluchač z Francie a vysvětluje, že je obdivovatelem dirigenta Dennise Russella Daviese, a tudíž prostě musí slyšet záznam přímého přenosu koncertu Filharmonie Brno z 23. ledna letošního roku. Hrál se tam totiž i Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 24 c moll K 491, a jak jistě uznáme, pokud někdo chce mluvit o umělecké dráze tohoto dirigenta, bez Vltavy se prostě neobejde!

Foto:  archiv KlasikaPlus