„A kdo byla tato dáma? Odpověď se podařilo najít díky poprvé v historii realizované výstavě kompletu všech skladatelových kreseb.“

„Martinů se o krutém konci studentských známých pravděpodobně nikdy nedozvěděl.“

„Po rovné stovce let od cesty Bohuslava Martinů z Kácova do Poličky uspořádalo Městské muzeem a galerie výlet do Kácova po stopách Bohuslava Martinů.“

Je tomu rovných 100 let, co Bohuslav Martinů cestoval ze středočeského Kácova do Poličky. O této cestě bychom se pravděpodobně nikdy nedozvěděli, kdyby ji sám skladatel nezaznamenal do svého deníku. Tím zachoval svědectví pro další generace, ale také zanechal stopu, díky níž se „detektivním pátráním“ podařilo zjistit několik dosud zcela neznámých informací. A navíc, jak ve svém svědectví popisuje Monika Holá, dal teď podnět k výletu. Jelo se při něm ovšem minulý víkend opačně – z Poličky do Kácova.

Když skladatel Bohuslav Martinů 8. dubna 1919 nasedal do vlaku ze středočeského Kácova domů do Poličky, netušil, že se cesta poněkud protáhne a namísto přibližně šesti hodin stráví na cestě hodin dvacet šest! Zpětně na tento nezdar vzpomínal s humorným nadhledem: jako většinu věcí, které jej v té době potkaly, si cestu zaznamenal do svého deníku. Nešlo však o deník s písemnými zápisky, jak bývávalo zvykem – Martinů si deník (až na pár výjimek) plnil vtipnými kresbičkami zachycujícími nejrůznější zajímavosti ze života.

Cestě z Kácova do Poličky Martinů věnoval dvě a půl stránky. Nejprve ji uvedl krátkým slovním vpiskem: „Vylíčení strašlivých útrapů zažitých na mé cestě z Kácova do Poličky 8. až 9. dubna 1919. S textem“, za nímž následovaly dvě stránky kreslené reportáže z poněkud nevydařené cesty. Celkem 26 na sebe navazujících kresbiček je vedených jako komiks, což je dozajista rarita, když uvážíme, že v době jejich vzniku se komiks v českém prostředí jen nesměle prosazoval (pravděpodobně prvním českým autorem komiksu je Josef Lada, jenž v Humoristických listech v letech 1908-1916 vydával své Nezbedné komiksy). A co že se vlastně Bohuslavu Martinů „strašlivého“ přihodilo?

Z Kácova skladatel vyjížděl ve dvě hodiny odpoledne, přičemž na nádraží jej dle kresbičky doprovázela blíže nespecifikovaná žena. První nepříjemnost přišla v Kolíně, kdy mu při přestupu ujel rychlík. Posléze zjistil, že nejede ani žádný osobní vlak. Když se konečně večer dostal do spoje směrem na Svitavy, sdělil mu průvodčí, že tento vlak ve Svitavách nestaví. Skladatel tak musel vystoupit v České Třebové. To bylo v jedenáct hodin v noci. Sám sebe pak vyobrazil v následujících hodinách v dlouhém čekání na spoj: nejprve jak apaticky sedí na nádražní lavičce (ve 12 v noci) a pak při nervovém kolapsu se smyšleným revolverem u spánku (to bylo, jak s humorem sobě vlastním uvedl, ve 13 hodin v noci!). Jelikož bylo čekání na spoj nekonečné, zvolil Bohouš raději noční cestu v dobytčáku, kde mu dělala společnost domácí prasata! – Ani tak však nebylo jeho cestovním trampotám konec. Ve tři hodiny ráno se dostal do Svitav. A jelikož v noci do Poličky nejel žádný spoj, rozhodl se jít pěšky. 

Po půlhodince chůze začalo krápat. Po další chvíli se rozpršelo více a pak ještě více, takže se skladatel obrátil a běžel zpět do Svitav. V převážně německy hovořícím městě hledal možnost přespání (na jeho kresbách s humornými a úmyslně chybně psanými popisky: Pitte! Was šláfen! Oh! Diese Bete! ) – a nakonec našel. A i když jej v noci pronásledovaly zlé sny (na obrázcích zhmotněné jako duchové měst, kterými projížděl), vzbudil se v 11 dopoledne do slunečného dne. Tím, že si Bohouš přispal, mu ovšem opět ujel jeden spoj do Poličky, takže mohl nastoupit až na vlak ve dvě hodiny po obědě a domů do Poličky se KONEČNĚ dostává ve čtyři hodiny druhého dne po odjezdu, tedy 9. dubna 1919.

I když je zmiňovaný komiks relativně známou kresbou Martinů, dosud nebyl nikdy dán do širších souvislostí. Co skladatele přilákalo do Kácova, který dle všeho nikdy dříve ani později nenavštívil? Mělo to snad souvislost s onou ženou, která jej na prvním obrázku u vlaku vyprovázela? A kdo byla tato dáma? Odpověď se podařilo najít díky poprvé v historii realizované výstavě kompletu všech skladatelových kreseb „Martinů obrázky kreslící“, která byla prezentována na podzim v Poličce (a protože je putovní, je a bude se s ní ve dvou letech výročí Bohuslava  Martinů 2019 – 2020 možno setkat i na jiných místech republiky).

Autorka výstavy totiž hledala pro vysvětlení některých jiných kreseb identitu dívky, kterou Martinů zobrazil opakovaně a označil pouze křestním jménem Irma. V této souvislosti byl nalezen zápisek Martinů životopisce Miloše Šafránka, na němž zmiňuje, že Irma pocházela z Kácova. Navíc že měla sestřenici Valdu, která také figuruje na jedné z Martinů kresbiček. Tyto indicie dovedly autorku výstavy a tohoto textu k informacím z matrik a jiných úředních dokumentů, díky nimž je možno poskládat následující krátký životopis.

Irma se jmenovala Hojtaschová a narodila se 28. 3. 1892 v Kácově jako třetí ze čtyř dětí manželů Josefa a Charlotte Hojtaschových. Poměrně široce rozvětvená rodina byla židovského vyznání a žila v Kácově několik pokolení, rodiče Irmy obývali dům č. 79 v centru městečka a provozovali zde obchod. Irma vystudovala hru na klavír na pražské konzervatoři v letech 1906-1912, další studium na mistrovské škole pražské konzervatoře již neabsolvovala. Jejím profesorem byl proslulý pedagog a později též rektor konzervatoře Karel Hoffmeister. Ve stejných letech (ovšem s nuceným dřívějším rokem ukončení) zde studoval i Martinů, je tedy patrné, že se mladí lidé poznali právě na konzervatoři. Na zmiňované další kresbě Martinů je vyobrazena i Irmina sestřenice Valda, celým jménem Valentina Hojtaschová.

Cesty Bohuslava Martinů a Irmy Hojtaschové se v roce 1920 rozdělily. Irma se 15. srpna 1920 provdala za obchodníka z Jablonce Karla Kafku. Oba zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi pravděpodobně v roce 1944. Podobný osud čekal i Irminu sestřenici Valentinu: provdala se za advokáta Julia Eisnera, s nímž měla dvě děti, Jiřího a Lilly. Všichni čtyři zahynuli v ghettu v polské Lodži zřejmě v roce 1942. Martinů se o tomto krutém konci studentských známých pravděpodobně nikdy nedozvěděl. Ostatně ani Irmin sňatek jej zřejmě příliš dlouho netrápil: o prázdninách roku 1920 totiž potkal v Luhačovicích Miladu Häuslerovou, půvabnou dívku, jež do lázní přijela na prázdninový ozdravný pobyt…

Ale ještě zpět k Irmě. Její oficiální fotografická podoba sice neexistuje, její tvář si přesto můžeme prohlédnout. Jak to? Existuje totiž portrétní fotografie její sestřenice Valentiny, která byla na výše zmíněné výstavě zveřejněna. A tento portrét navedl jednoho vnímavého návštěvníka poličské výstavy na jeho porovnání se skupinovou fotkou Martinů přátel, dosud (asi mylně) pokládanou za rodinu a přátele faráře Čecha z Borové u Poličky. Výsledkem podrobnějšího zkoumání je zjištění, že jedna dívka ze skupinky mladých lidí je dozajista Valentina. A jelikož jsou na snímku dvě velmi podobné dívky, u kterých můžeme předpokládat, že jsou rodově provázány, je vysoce pravděpodobné, že tou druhou je právě Irma.

Po rovné stovce let od cesty Bohuslava Martinů z Kácova do Poličky uspořádalo Městské muzeum a galerie Polička pro zájemce výlet do Kácova po stopách Bohuslava Martinů. Cesta se uskutečnila jako jedna z poličských aktivit spojených s výročím Bohuslava Martinů v roce 2019. Návštěvníky po příjezdu do Kácova uvítala v rekonstruovaných prostorách obecního úřadu paní starostka, která je seznámila s historií i přítomností městyse. Cesta měla být původně po vzoru Martinů realizována vlakem, nicméně havarijní stav zavinil úplné uzavření železnice na dlouhé měsíce, takže do Kácova jela poličská výprava autobusem. Na místě si prohlédla půvabné centrum se zámkem, tyčícím se nad řekou Sázavou. Po stopách Martinů vedla cesta především na nádraží Kácov, situované poněkud stranou městečka, přibližně dva kilometry daleko.

Všechny nadchla zejména prohlídka nádražní budovy, která se od otevření na počátku 20. století téměř nezměnila. Procházka k ní krásnou posázavskou přírodou včetně přechodu řeky Sázavy po mostě z ocelové konstrukce z doby druhé světové války naplnila všechny přítomné nostalgií dávných dob. Méně milovníky historie potěšil rodný dům Irmy Hojtaschové, nacházející se v centru městečka: dům prošel za dlouhá desetiletí řadou stavebních úprav, takže jeho podoba z přelomu 19. a 20 století již patrná není. V interiéru se ale nacházejí původní klenuté stropy, které stylem konstrukce naznačují dobu svého vzniku právě před přibližně sto lety. A němým svědkem historie je stále funkční starodávná váha, která dle sdělení současných majitelek domu pochází ještě od rodiny Hojtaschů.

Kácov dodnes neztratil genia loci, který byl v městečku jistě už v době návštěvy Bohuslava Martinů. I když neznáme podrobnosti o tom, zda se Martinů v Kácově zdržel déle či pouze projížděl, můžeme doufat, že se v budoucnu podaří nalézt nové informace. A třeba se pak dozvíme ještě více o okolnostech strastiplné cesty skladatele z Kácova do Poličky.

Foto: Městské muzeum a galerie Polička