neděle, 07 duben 2019 08:22

Verdiho Requiem: Ke slávě Boží, nebo operní?

Autor:

„Záměrem evidentně bylo nechat zaznít Verdiho Requiem jako tu skvělou ´operu´, plnou emocí a nádherných vokálních linek.“

„Mezi sólisty suverénně dominovala barvou hlasu, výrazem i technikou Jana Sýkorová.“

„Přestože byly orchestr a sbor oproti každodennímu opernímu provozu v nezvyklé společné pozici nahoře na pódiu, dostály úkolu velmi dobře.“

 

DSC5825

 

Verdiho Requiem je možné hrát a zpívat k „větší slávě Boží“, jak se vyjádřil sám skladatel, jako „operu v církevních róbách“, jak se nechal slyšet jeho současník Hans von Bülow, nebo dokonce jako „jeho nejlepší operu“, jak se vyjadřují mnozí další až do současnosti. Pražské Národní divadlo občas koncerty vlastními silami pořádá. Páteční s Verdiho monumentální skladbou na jevišti historické scény byl jedním z nich.

Provedení se s taktovkou ujal hudební ředitel Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink. S operním orchestrem a sborem vystoupili dva zahraniční a dva domácí sólisté – Meagan Miller, Jana Sýkorová, Angelo Villari a Jiří Sulženko.   

Záměrem evidentně bylo nechat zaznít Verdiho Requiem jako tu skvělou „operu“, plnou emocí a nádherných vokálních linek svěřených zajímavým hlasům. A také si připomenout, že před rokem se takhle hrálo a zpívalo v katedrále svatého Víta na Pražském hradě při benefici podporující sbírku pro pořízení a instalování nových varhan do tohoto chrámu.

 

Miln-veb-P4031146

 

Zejména obrazy soudného dne, ale pak třeba i lyrické Agnus Dei dělá z Verdiho Requiem skutečně to nejopernější zhudebnění zádušní mše. Po Rossinim, Bellinim a Donizettim přišel Verdi s dalšími hudebními a pěveckými podněty, zejména s prohloubením psychologizace operních postav a scén. Melodie svých předchůdců plně osvobodil pro bohatou službu dějům a situacím. Jeho opery, to jsou dramata s velkými příběhy, nenechávajícími diváky chladnými; vedle vhledu do nitra člověka obsahují i strhující davové scény a další působivé výjevy podněcující emoce a empatii. Vedle šestadvaceti oper je Verdi autorem několika duchovních děl. Ani v nich nezapře operního autora – zejména v umění obsáhnout široké spektrum výrazu od meditativního ztišení po mnohem extrovertnější dramatické kontrasty. Jeho zhudebnění textu katolické mše za zemřelé je z roku 1873 a poprvé zaznělo, a to za autorova řízení, v květnu 1874. Bylo to v chrámu sv. Marka v Miláně při příležitosti ročního výročí úmrtí italského národního básníka a humanisty Alessandra Manzoniho. Kombinuje religiózní opulentnost, velebnost i pokoru s operním dramatismem a vášněmi.

 

DSC5826

    

Výsledkem koncertního vystoupení operního souboru Národního divadla byla zřejmá snaha dostát těmto parametrům: bouřit v Dies irae, svolávat mrtvé hlasy trubek v Tuba mirum, podvolovat se velebnosti Boží, tesknit v Lacrimosa a dobrat se jímavosti ve finálních pasážích Libera me… Mezi sólisty suverénně dominovala barvou hlasu, výrazem i technikou Jana Sýkorová. Jiří Sulženko na sebe nijak zvlášť neupozornil. Ničím mimořádným však bohužel neupoutala ani americká sopranistka Meagan Miller, na jejímž jménu přitom projekt stál. Zazpívala sólové výstupy pěkně, v samém závěru zvládla ztišený výraz i zrádné nejvyšší tóny, ale jakoby zběžně. Z jejího hostování nezůstal žádný nezapomenutelný dojem. Z účasti italského tenoristy Angela Villariho však ano – ovšem spíše v negativnějším slova smyslu. Zejména Ingemisco je nádherně klenutá tenorová árie a na první poslech přijel do Prahy hostovat pěvec, který italskému belcantu může v takovém čísle dostát. Při detailnějším poslechu však vyšlo najevo, že Villari trochu lavíruje v intonaci a že není vhodným typem do ansámblů – ze čtveřice většinou vyčníval, zpíval trochu nejistým, ale přesto hlasitým způsobem.     

Dílo se uzavírá návratem bouřlivé hudby z Dies irae, ale končí do ticha. Sbor a orchestr byly výborně Pavlem Vaňkem i dirigentem připraveny a soustředěny. A přestože byly oproti každodennímu opernímu provozu v nezvyklé společné pozici nahoře na pódiu, dostály při koncertě úkolu velmi dobře – a snad si tuto změnu alespoň někteří hudebníci i užívali… Jaroslavu Kyzlinkovi se při koncertě podařilo inspirovat zejména u sboru a orchestru provedení směrem k dostatečně velké emocionalitě, přesnosti i přesvědčivosti. Skutečné, výjimečné a mimořádné duchovní hloubky, chvějivé a niterné, té liturgické, se nedobrali. Ale je to vlastně pochopitelné - Verdiho Messa da Requiem se už v 19. století záhy proměnila v typicky a ryze koncertní skladbu. Takovou byla i při této příležitosti.

 

DSC5828

 

Foto: Petr Veber

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.