neděle, 16 prosinec 2018 16:45

Světový Janáček
Carsenova Káťa Kabanová v rukou Jiřího Bělohlávka

Autor:

 

„Režisér se podílel na scénografii jako spoluautor světelného designu.“

„Káťa pošle zčeřenou vlnkou Borisovi polibek. Okamžik, který už je určitě ve zlaté knize scénografie.“

„Marně se rozhodujete, jestli je drama magicky přitažlivé spíše hudebně, nebo ještě víc vizuálně.“

 

Ka-DSC3936

 

Festival Janáček Brno 2018 soustředil letos na podzim v programu místními i hostujícími silami všechna skladatelova jevištní díla. Tedy včetně Káti Kabanové, jak ji Janáčkova opera brněnského Národního divadla uvádí v aktuální inscenaci světoznámého kanadského režiséra Roberta Carsena. Premiéra koprodukce realizované ve spolupráci s Opera Vlaanderen se v Brně uskutečnila na podzim 2016. Záznam tohoto evropského projektu, vizuálně stejné podoby uvedené v Madridu již v roce 2008, zachycuje DVD labelu FRA Musica. Magnetem mohou být a jsou na televizním záznamu zejména dvě jména – Karita Mattila a Jiří Bělohlávek.

Jde o záznam, který získal v roce 2010 Cenu diváků na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha. Janáčkovu Káťu tato inscenace umísťuje do abstraktního, a přece naprosto výmluvného prostoru s vodní plochou a prázdným horizontem. Se scénou, která je dílem Patricka Kinmontha, Carsenova režie stojí a padá. Geniální, mezinárodně uznávaný a obdivovaný režisér se na ní ovšem sám podílel jako spoluautor světelného designu, dotvářejícího ne snad jen kolorit, ale přímo nejvlastnější podstatu příběhu. Proměny světla a nasvícení dělají proměnami intenzity, směru, barev, odrazů a zrcadlení hodně, stejně jako dřevěné segmenty, z nichž na scéně vznikají proměnlivé lávky, mola, chodníčky, křižovatky - i půdorysy místností.

 

18096

 

Tenká vrstva vody pokrývá celé jeviště, chvílemi je zčeřená, chvílemi úplně klidná. Víly, které v ní tu klidně, tu vzrušeně v mezihrách tančí a cákají a současně nenápadně sestavují a přestavují dřevěná plata, jsou organicky přidaným prvkem, ale choreografie jimi naštěstí neplýtvá. A všechny děje, výstupy a dialogy odehrávající se pak uprostřed vod dostávají propastně nadčasovou hloubku. Cestička v sadu v nádherném lyrickém výjevu dvojího dostaveníčka vede šikmo přes jinak prázdné jeviště. Dvě rovnoběžné lávky, které před závěrem Borisovi a Kátě už neumožňují setkání, jsou zároveň prostředkem k neuvěřitelně citlivé a dojemné scéně – Káťa pošle zčeřenou vlnkou z jedné strany na druhou Borisovi z ruky svůj polibek. Nádherný nápad, elementární prostředek, hluboký dojem. Okamžik, který už určitě nyní je zapsán ve zlaté knize scénografie. A když Káťa v závěru místo skoku do Volhy usmířeně spočine na zádech na hladině, její život končí jen těžko napodobitelným uměleckým obrazem…      

Karita MattilaJiřím Bělohlávkem spolupracovala na několika operách, byla nejen jeho Káťou, ale mimo jiné také Jenůfou, a to i v Metropolitní opeře. Při sledování madridského představení si uvědomíme, proč si vzájemně svá umělecká setkání tak pochvalovali. Ze strany pěvkyně je vkladem zajímavý jedinečný hlas, vzácné vcítění do role, to znamená věrohodnost, která diváka nenechává chladným, která vzbuzuje soucítění a dojímá; celkově jde o mimořádně emotivní projev, v hlase vskutku jakoby slovanský, k němuž se přidává na cizinku hodně dobrá výslovnost češtiny. Dirigent k tomu přidává cit pro pěveckou linku a dech, přidává pozorné sledování a všemožnou podporu, protože dobře ví, že má „Káťu snů“, jak se říkává. Karita Mattila na jevišti jako Káťa působí mladistvě, bylo jí tehdy nicméně osmačtyřicet… Je snílek, když nahlas uvažuje, „…proč lidé nelétají jak ptáci“; je opravdová, dychtivá, nechce jako vdaná žena podlehnout Borisovi, ale když se tak stane, tak zcela a naplno. Stejně intenzivně, až k neunesení, prožívá potom výčitky, které ji dostihnou. V jejím charakteristicky zabarveném hlase je zvláštní teskná nostalgie, osudová tragika, ale i horoucnost. Zpívá roli nádherně, básnivě a podmanivě; a hraje ji neméně pravdivě, až mrazí. Její protihráčkou v madridské inscenaci je izraelská mezzosopranistka Dalia Schaechter jako Kabanicha – strohá, arogantní, zároveň pokrytecká, jak se ukáže ve scéně, kdy za ní přijde Dikoj, zemitě zpívající i hrající Oleg Bryjak. A cynická, když v závěru odtažitě, bez známky citu, poděkuje.

 

reenshot-KATIAKABANOVA-74

 

Borisem tam byl před deseti lety slovenský tenorista Miroslav Dvorský, uvěřitelný, samozřejmě s výbornou češtinou, hlasově jasně podobný svému staršímu bratrovi Petrovi. K tomu Gordon Gietz a Natasha Petrinsky jako Kudrjáš a Varvara, bezstarostný mladý pár. A s nimi Guy de Mey přesně hrající slabého Tichona… Sondy do reálného života s nadčasovým přesahem, projekt, který od původního nastudování v roce 2004 ve Vlámské opeře dodnes s úspěchem putuje v koprodukcích po evropských divadlech, umění s velkým „u“.   

Takzvaná Carsenova inscenace Káti Kabanové je klasicky moderní, jednoduchá a působivá, strhující, promyšlená do posledního pohybu, důsledná, imaginativní, estetizovaná. Voda, dřevo a čtyři židle, světlo a projekce… Nic víc. Je skvělá. Má světové parametry. Je mimořádně nápaditá, výtvarně čistá a krásná, má styl a je čitelná a srozumitelná. Tak ji vidíme na nahrávce. A slyšíme spolu s tím orchestr a sbor madridského Teatro Real, které Jiří Bělohlávek na vrcholu sil, v té době šéfdirigent Symfonického orchestru BBC v Londýně, vede k pečlivě odstiňovanému, ale přesto velkoryse rozvinutému výrazu sahajícímu od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatu po lyriku. Od prvních tónů po závěr je toto lyrické drama magicky přitažlivé – a marně se rozhodujete, jestli hudebně, díky Janáčkově géniovi a díky intenzivnímu uchopení partitury dirigentem, nebo v tomto případě ještě víc vizuálně – díky úžasně vypracovaným prostým výtvarným prostředkům, díky vedení pěvců k projevu sladěnému s celou scénou, díky souladu mezi hudbou a divadlem.

 

gettyimages-89451569-612x612

Foto: Teatro Real

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.