„Moravští učitelé sehráli významnou uvědomovací roli v důležitých okamžicích novodobých českých dějin.“

„Janáčkovskou desku PSMU vydanou u Supraphonu v roce 1971 můžeme dodnes považovat za vzorovou a nepřekonanou vizitku tohoto skvělého tělesa.“

„Vznikla pozoruhodná syntéza: těleso, které si zachovává ještě stále ideální zvuk a styl z doby Šoupalovy, novodobější, a přece tradici zachovávající umělecký přínos Antonína Tučapského a dokonalou stereofonní plasticitu zvuku.“

Mužské sbory Leoše Janáčka patří k základním kamenům českého sborového repertoáru stejně jako Pěvecké sdružení moravských učitelů k legendám mezi sborovými tělesy. Nahrávku, která tyto dva fenomény spojuje, si připomínáme v den, kdy se před třiadevadesáti lety v Moravské Ostravě uzavřel skladatelův život.

Onehdy jsem z úst rozhlasové hlasatelky zaslechl: „Vyslechli jsme sbor Leoše Janáčka Potulný šílenec. Sóla zpívali Dagmar Bundžová a Karel Průša. Moravian Teachers Choir řídil Lubomír Mátl.“ Kromě zděšení, které se mě ihned zmocnilo, mě začala drtit otázka: kde a kdy se stav vědomosti o české hudební kultuře tak fatálně změnil, že mladá generace rozhlasových hlasatelů neumí vyslovit správně a česky originální název instituce, která dlouhá léta patřila k naší chloubě? Anglická mutace na CD není omluvou. Pěvecké sdružení moravských učitelů (PSMU) byl pojem (a naivně jsem se domníval, že stále je), před nímž v úctě stály celé generace našich předchůdců, podobně jako v případě České filharmonie, Smetanova kvarteta a dlouhé řady dalších ansámblů. Moravští učitelé, jak se tomuto ansámblu dodnes zkráceně říká, sehráli významnou uvědomovací roli v důležitých okamžicích – dobrých a zlých – novodobých českých dějin. Znalost onoho pojmu by měl patřit k všeobecnému vzdělání, alespoň v hudebním prostředí, v rozhlasovém především. Ponechme stranou však otázky historicko-společenské. Není zde místo k úvahám, kde se tato fatální chyba stala. Všeobecná znalost národních tradic, které nám závidějí ve světě, je prostě na katastrofální úrovni. Nesmyslná, někdy i jejich záměrná ignorace škodí nejen nám, ale i budoucím generacím.

Je pravdou, že tradice kdysi oblíbeného, společensky preferovaného sborového zpěvu už řadu let slábne. Je rovněž pravda, že i původní repertoár působí svými texty archaicky. Přesto minulost není možno takto škrtnout. Pěvecké sdružení moravských učitelů ostatně stále žije, byť v mnohem komornějším formátu. Je mezi námi jistě množství pamětníků, kteří Moravské učitele slyšeli ještě v osmdesátce skvěle zpívajících mužů – většinou amatérů, byť mnoho z nich mělo hudební vzdělání a byli školenými pěvci. Jejich projev byl strhující, monumentální, v pianissimech varhanně jemný, úchvatný. To bylo za uměleckého vedení „sborového Talicha“ prof. Jana Šoupala. Po něm převzal světoznámý kolektiv progresivní umělec, sbormistr, vynikající novodobý skladatel Antonín Tučapský. Tomu se zdařilo zachovat nejen velké těleso, ale především jeho tradiční umělecký trend. V jeho éře byly ve sboru přítomny ještě s plnou kondicí osobnosti, které pomáhaly svým hlasem i uměleckou spoluprací vytvářet umělecký profil sboru, například Ladislav Vrtal, Jan Jokl, Oldřich Halma (nastoupil v PSMU po Antonínu Tučapském jako sbormistr) a řada dalších.

Už v dobách zakladatele sboru Ferdinanda Vacha začali Moravští učitelé nahrávat desky (tehdy ještě šelakové). Legendární archiv Jana Šoupala (na vinylových deskách) je součástí Zlatého fondu Supraphonu. Dlouhou řadu let vysílal rozhlas pouze tyto nahrávky, které i po letech udivují svou vysokou uměleckou a technickou kvalitou, byť jde ještě o snímky mono. Ovšem janáčkovskou desku PSMU vydanou u Supraphonu v roce 1971 můžeme dodnes považovat nejen za vzorovou a nepřekonanou vizitku tohoto skvělého tělesa, ale i interpretaci sborového Janáčka – a to i v konfrontaci s novějšími snímky Josefa Veselky a Pražského filharmonického sboru u Supraphonu a Lubomíra Mátla a PSMU u Naxosu.

Oproti Janu Šoupalovi má Antonín Tučapský výhodu v perfektní stereofonní verzi, díky níž lze ještě lépe proniknout do interpretačně náročného hlasového přediva. Teprve Tučapského nahrávka odhalila geniální výstavbu a hlasovou propracovanost zvláště vrcholných sborů. Dramatické provedení sboru Sedmdesát tisíc může být pro leckoho až šokující. Při tom všem propracování se jedná pouze o prostředek, nikoliv o cíl a exhibici. Maryčku Magdonovu posloucháme se stejným dojetím jako u Jana Šoupala. A v starších sborech (Ach, vojna, vojna, Rozloučení) máme dojem, že nasloucháme niterné hudební básni. Vedle zmíněného sboru Sedmdesát tisíc patří k dalším nesporným vrcholům Potulný šílenec, v neposlední řadě díky sólistům Leopoldu Firleyovi, Běle Sykové a Janu Joklovi (jeho místy až naturalisticky pojaté janáčkovské pasáže obdivujeme i v dalších sborech). Česká legie zde má svou audio-premiéru. Své zde rovněž sehrál nádherný prostor gotického chrámu svatého Mořice ve městě, kde bylo Pěvecké sdružení moravských učitelů v roce 1903 založeno, v Kroměříži. Propojíme-li všechny tyto atributy, zjišťujeme, že vznikla pozoruhodná syntéza: těleso, které si zachovává ještě stále ideální zvuk a styl z doby Šoupalovy, novodobější, a přece tradici zachovávající umělecký přínos Antonína Tučapského a dokonalou stereofonní plasticitu zvuku.

I přes svou výjimečnost nemají tyto Tučapského nahrávky na růžích ustláno. U nás vyšly jen na oné LP desce v sedmdesátých letech. Z CD si je můžeme poslechnout pouze z těžko dosažitelného vydání firmy Somm, které byly v devadesátých letech – domnívám se, že necitlivě – odprodány. Až teprve dnes máme možnost je slyšet v dokonalé zvukové kvalitě – ovšem pouze v digitalizované verzi nabízené v internetovém obchodě Supraphonline.

——–

Původně vydal v roce 1971 Supraphon (č. SU 1 12 0878), reedice v roce 2013 na serveru Supraphonline (č. VT 9429-2).

Foto: Fb PSMU, KKD Vyškov, Supraphon