PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Abbadovo pojetí působí jako barevné, diferencované, čitelné, možná až odměřenější. Mahler je pro něj symfonikem patřícím jednoznačně dvacátému století.“

„Stal se nejvšestrannější dirigentskou autoritou, v anketě byl zvolen nejvýznamnějším žijícím dirigentem světa.“

„Abbado a Mahler? Komplexní dlouhodobé spojení dvou jmen.“

Prvním jménem ve slovníku interpretů klasické hudby dvacátého století je Claudio Abbado. Příjmení začínající prvním písmenem abecedy, pojištěno ještě zdvojeným písmenem druhým, mu to zaručuje. Ale pozici na samé špičce mu ve společenství těch nejlepších zaručuje i jeho umění. Dirigent Abbado, rodák z Milána, zemřel v Bologni 20. ledna 2014, půl roku po svých osmdesátinách. Ani deset let po jeho odchodu není pochyb, že „…Itálie je teď menší“, jak zaznělo v nekrolozích. Jedním z hlavních příkladů toho, jakým způsobem oživoval partitury, jsou jeho nahrávky Mahlerových symfonií.

„Luciano Pavarotti, Plácido Domingo a José Carreras na jednom jevišti… Od pádu železné opony se jednalo o jeden z nejvýmluvnějších důkazů, že čas zázraků právě nadchází.“

„Oba mistři těžké váhy (nebojte se, nebudu to přirovnání dále rozvíjet) stáli před otázkou, jak své jméno spojit s jiným fenoménem, který by na značku The Three Tenors co nejlépe navázal.“

„Jednalo by se možná o docela roztomilý příběh soupeření dvou velkých tenorů, těžících z jednoho neopakovatelného koncertu, kdyby se dotyční nerozhodli, že neopakovat neopakovatelné by vlastně bylo nezodpovědné.“

Člověk má někdy tendenci posuzovat čas, který uplynul od určitého okamžiku, naprosto iracionálním způsobem. Příklad: to, co se stalo před naším narozením, je dávná historie. Co se stalo za našeho dětství, je sice také historie, ale zase ne tak vzdálená. A co se stalo za naší dospělosti, se přihodilo někdy včera, nejpozději předevčírem… Jenže ouha: ono „předevčírem“ se událo třeba už před třiceti lety a nějak podezřele rychle to uteklo.

„Místy zní Loeweho výrazně melodická a nepříliš složitá hudba idylicky a líbezně, místy závažněji, vystihuje prostředí a nálady, spoluvytváří v až operním slova smyslu charakteristické obrazy a situace.“

„Skladatel Loewe, působící po větší část života jako varhaník a pedagog v tehdy německém Štětíně, byl luterán s hudebním a teologickým vzděláním a Jana Husa spolu se svým libretistou podává způsobem bez jakýchkoli pochybností pozitivním.“

„Loewe žije v hudebním dění především písněmi, ale toto osmdesátiminutové oratorium dává jasně najevo, že i jeho zapomenutá duchovní tvorba stojí za poslech.“

Německý skladatel první poloviny devatenáctého století Carl Loewe, proslulý zejména svými baladami a písněmi, je také autorem několika velkých vokálně-instrumentálních kompozic, duchovních skladeb, v současném koncertním provozu však vlastně zcela neznámých. Mezi taková díla patří i devadesátiminutové oratorium Jan Hus, jehož libreto zpracovává romantickým způsobem reformní odkaz českého kněze, nařčeného z kacířství a v roce 1415 na církevním koncilu v Kostnici 6. července upáleného.

„V českých katalozích neexistuje tak osobitá a především strhující nahrávka Mozartovy Haffnerovy symfonie, jak ji dával tehdy Libor Pešek.“

„Naštěstí existovala firma Panton, která se v oblasti klasiky věnovala novodobé české tvorbě i dalším aktuálním počinům a doplňovala tak konzervativnější produkci Supraphonu.“

„Deska, na níž se Pešek poprvé prezentuje coby první šéfdirigent Východočeského státního komorního orchestru.“

Na konci roku 2022, ve kterém se ve věku 89 let uzavřel život dirigenta Libora Peška, se ohlížíme za jeho odkazem. Figurují v něm četné nahrávky, dostupné dnes na CD. Vybíráme však dlouhohrající LP desku, ze které se skladby od Mozarta a Šostakoviče, nahrané Peškem na počátku sedmdesátých let v Pardubicích, objevily později na CD jen odděleně na různých nosičích.

„Zdánlivě nesourodé básně propojil skladatel kladoucí tichý, ale důležitý důraz na lidské svědomí tak geniálně, že i Jevtušenko prý konstatoval: Jeho hudba je udělala většími, smysluplnějšími a silnějšími.“

„Systému vzdoroval Šostakovič především svou hudbou. V ní si svobodu zachoval.“

„Peter Mikuláš provedení korunuje. Z nahrávky zní bohatýrský hlas a přesná ruská dikce s věrně znějící výslovností a potřebným výrazem.“

Třináctá symfonie klasika dvacátého století Dmitrije Šostakoviče geniálně zhudebňuje Jevtušenkovy kritické verše. Dává nahlédnout do sovětské reality a dobových pocitů se zdrcující trefností, s naléhavostí, lidskostí a upřímností. Dílo zvané Babi Jar dokončil skladatel před šedesáti lety, v červenci 1962. Jeho syn Maxim symfonii natočil s Pražskými symfoniky o tři desetiletí později. V životní formě na nahrávce zpívá basista Peter Mikuláš.

„Soustředěná atmosféra skladby jakoby kombinuje obřad s poezií a dojem z liturgie ve velkém prostoru s civilním žalozpěvem.“

„Vznikla monumentální freska s katarzním vyzněním, jedno z nejlepších děl svého autora a jedno z největších děl hudby 20. století.“

„Vzhledem ke skladatelovu pacifismu není dílo jen tryznou za oběti války, ale i jasným protestem proti válčení vůbec.“

Osmdesátiminutový monument, burcující i útěšný, často překvapivě ztišený, evokující nadčasové naléhavé humanistické uvažování o válce, životu a smrti. Takové je Válečné rekviem Benjamina Brittena, které poprvé zaznělo 30. května 1962, přesně před šedesáti lety, při otevření nově dostavěné anglikánské katedrály v Coventry. Nahrávka Johna Eliota Gardinera, živě pořízená v Marienkirche v Lübecku při Šlesvicko-holštýnském festivalu v létě roku 1992, zachycuje všechno potřebné. Má atmosféru, má pečeť mistrovské dirigentské ruky.

„Německý romantik předkládá opulentní fresku – vyhraněně niterné nebo naopak okázale oslavné dramatické obrazy.“

„Druhý díl oratoria dospěje až k Ježíšově slavnostnímu vjezdu do Jeruzaléma, který si křesťané připomínají týden před velikonocemi, na Květnou neděli.“

„Rilling nezastírá, že Lisztovo oratorium není ani tak dějovým vyprávěním, jako spíše velkou symfonickou skladbou, ani to, že vyjadřuje zbožnost spíše okázalou a obřadně církevní než niterně osobní.“

Život Ježíšův od narození po ukřižování a zmrtvýchvstání. Taková je osnova monumentálního, bezmála tříhodinového oratoria Christus od Franze Liszta, které mělo premiéru v roce 1873 v evangelickém kostele ve Výmaru pod autorovu taktovkou a za přítomnosti dcery Cosimy a jejího druhého manžela Richarda Wagnera. Jednou z nejvýraznějších částí díla je pochodové ztvárnění tématu Ježíšova příjezdu do Jeruzaléma, novozákonního tématu vztahovaného při čtení Bible právě k dnešku, ke Květné neděli – poslední neděli před velikonočními svátky… Nahrávek celé skladby moc není. Hledání nakonec vždy skončí u té Rillingovy.

„Opera nezastírá, že ví o tradicích commedia dell’arte, ale je si v jedinečné kombinaci vědoma i dobového surrealismu.“

„Partituru naplnil lehce brutální, neoklasickou, futuristickou a dadaistickou hudební směsí, veselou, groteskní a parodickou, ztřeštěnou, legrační, zábavnou i hrůzostrašnou.“

„Stačí si vzpomenout na rozverný pochod s chytlavou melodií v tečkovaném rytmu, který žije zcela samostatně, jako populární symfonické hudební číslo.“

Od prvních až do posledních not rychlá a zábavná hudba, radikálně rozverné libreto, bizarně absurdní příběh. To jsou základní atributy operní taškařice Láska ke třem pomerančům, kterou komponoval Sergej Prokofjev ve Spojených státech, po opuštění bolševického Ruska a úspěšném turné po amerických městech. Měla premiéru v Chicagu přesně před sto lety, předposlední den roku 1921. Kvality díla, kterému se v tuzemsku v divadelní hantýrce neřekne jinak než „Pomeranče“, mohou nejlépe dokumentovat nahrávky dvou dirigentů. Audio Valerije Gergieva a video Bernarda Haitinka.

„Moravští učitelé sehráli významnou uvědomovací roli v důležitých okamžicích novodobých českých dějin.“

„Janáčkovskou desku PSMU vydanou u Supraphonu v roce 1971 můžeme dodnes považovat za vzorovou a nepřekonanou vizitku tohoto skvělého tělesa.“

„Vznikla pozoruhodná syntéza: těleso, které si zachovává ještě stále ideální zvuk a styl z doby Šoupalovy, novodobější, a přece tradici zachovávající umělecký přínos Antonína Tučapského a dokonalou stereofonní plasticitu zvuku.“

Mužské sbory Leoše Janáčka patří k základním kamenům českého sborového repertoáru stejně jako Pěvecké sdružení moravských učitelů k legendám mezi sborovými tělesy. Nahrávku, která tyto dva fenomény spojuje, si připomínáme v den, kdy se před třiadevadesáti lety v Moravské Ostravě uzavřel skladatelův život.

„Jeho kariéra se rozvinula do celosvětového měřítka. Často se protínala s dráhou Marie Callas. Natočili spolu nejméně desítku oper.“

„Kritici oceňovali, jak měl zpěv pod kontrolou, i jeho pěveckou inteligenci, zmiňovali jeho sladká piana a dokonalé frázování i srozumitelnost zpívaného textu.“

„V roce 1963 neplánovaně pomohl Pavarottimu, když odřekl londýnské představení Pucciniho Bohémy.“

Legendární Pucciniho Tosca, jak ji v padesátých letech natočili pěvci Maria Callas, Giuseppe di Stefano a Tito Gobbi, je ještě stále životná nahrávka. Připomínáme ji nyní především kvůli tenoristovi, který zpívá malíře Cavaradossiho. Di Stefano se narodil přesně před sto lety a mnozí na něj dodnes vzpomínají jako na umělce s nejkrásnějším lyrickým hlasem. S velkým uznáním se na jeho adresu vyjádřil i Luciano Pavarotti. Hovořil o něm jako o svém idolu: jeho muzikalita byla přirozená a krásná tak, jak byl podle něj fenomenální jeho hlas, plný slunce, otevřený, neuvěřitelný…

„Aniž by Straka přepínal, lahodně dosáhne naprosto znělým a nosným způsobem k vysoké poloze i silné dynamice, zřetelně vyslovuje, prokazuje velkou empatii.“

„Žánrově výlučná, originální, hudebně neslýchaně intenzivní a interpretačně náročná skladba…“

„Po osm desetiletí se mělo za to, že text v Lidových novinách byl anonymní lidovou tvorbou.“

Písňový cyklus Zápisník zmizelého, založený na příběhu otištěném v novinách a hudebně inspirovaný vidinou konkrétní ženy, je dílem, které se nepodobá ničemu jinému. U Leoše Janáčka ostatně dost častý jev. První veřejné koncertní provedení tohoto komorního dramatu se uskutečnilo v Brně přesně před sto lety, 18. dubna 1921. Jeho gramofonových nahrávek existuje řada. Vybíráme jako vzorovou tu, kterou pořídili v roce 1998 pěvci Peter Straka a Dagmar Pecková a u klavíru Marián Lapšanský.

„Ježíš Kristus byl i pro Bacha, a to velmi osobně, Spasitelem a Vykupitelem.“

 „Schreierův lyrický flétnový rejstřík, dokonalá výslovnost a pravdivý a autentický přednes biblického příběhu jen těžko hledají v interpretační rovině hudební srovnání.“

„Z nahrávky je cítit, že pro interprety nejde jen o koncertní kus, ale něco, co bývalo a může být součástí bohoslužby.“

V odkazu Johanna Sebastiana Bacha se dochovalo dvojí zhudebnění pašijového příběhu, biblických textů, které v Novém zákoně popisují poslední dny Ježíše Krista. Velikonoční události, prozatím končící ukřižováním a uložením do hrobu, zakládají velkopáteční přemítání o Spasiteli. Však také Bachovy Matoušovy pašije zazněly roku 1729 v lipském luterském chrámu poprvé na Velký pátek…

„Pokud pomineme jeho takřka objevitelský přínos v oblasti symfonické tvorby Josefa Suka, zásadní kapitolu talichovské diskografie tvoří díla Antonína Dvořáka.“

„Realizace u Supraphonu samozřejmě souvisela s exportem do zahraničí a doma vyšla v anonymních přebalech na dvou LP deskách.“

„Celá nahrávka je jakousi pozvolnou gradací od pasáží prodchnutých bolestí a bohabojností v začátku až po monumentální vítězství naděje a víry.“

Čím méně se setkáváme s nahrávkami Václava Talicha, tím více zůstáváme při jejich novém poslechu překvapeni nad jejich stále aktuální výpovědí. Navzdory technické kvalitě zůstává talichovský archiv obdivuhodně živý a inspirující. Monofonní snímky se nemají ani po sedmdesáti letech za co hanbit. Platí to i o Dvořákově kantátě Stabat mater, natočené v roce 1952. Připomínáme ji právě dnes, kdy uplynulo rovných šedesát let od dirigentova odchodu.

„Osudová paralela s některými díly minulého století, jejichž provedení komplikovala politická situace, je zcela evidentní.“

„Když se konečně podařilo prosadit provedení Sommerovy skladby, byli jsme svědky jedné z nejsilnějších premiér díla vzniklého po válce.“

„Už při prvním poslechu je posluchač zdrcen obecnou sondou do svědomí kruté společnosti vykonávající bez jakýchkoliv skrupulí hrubé násilí.“

U příležitosti stých narozenin, kterých by se skladatel Vladimír Sommer dožil právě dnes, v neděli 28. února, se ohlížíme za nahrávkou jeho Vokální symfonie. Skladbu premiérovanou v roce 1963 zvěčnil krátce poté Václav Neumann s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem, Věrou Soukupovou a Otakarem Brouskem.

„Není pravdivé tvrzení, že u nás plně otevřel cestu k poznávání tvorby Martinů teprve rok 1989. Důkazem je i tato kompletní nahrávka opery Hry o Marii.“

„Jde o velké celovečerní operní dílo, budící svou koncepcí hned z několika důvodů obdiv.“

„Nahrávku Jiřího Bělohlávka právem zařazujeme do fiktivního zlatého fondu Supraphonu.“

Hry o Marii jsou fenomenálním operním dílem Bohuslava Martinů, jehož výročí jsme si připomínali v posledních dvou letech. Formou nahrávky však toto dílo před téměř čtyřmi dekádami nezvěčnil nikdo menší než Jiří Bělohlávek. Právě k jeho nedožitým pětasedmdesátinám se sluší tuto nahrávku připomenout.

„Pro CD Paula McCreeshe s rekonstrukcí vánoční bohoslužby je charakteristický opulentní zvuk.“

„Skladatel Praetorius je navíc autorem spisu Syntagma musicum, impozantního hudebně teoretického díla.“

„Protože brunšvický panovník byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského, není překvapivé, že jsou v prvním desetiletí sedmnáctého století doloženy i Praetoriovy pobyty v Praze.“

Život raně barokního skladatele Michaela Praetoria rámují dvě data. Patnáctý únor 1571 a patnáctý únor 1621. Narodil se před 450 lety a zemřel před čtyřmi sty lety. Přesně na své padesáté narozeniny. Jeden z nejpůsobivějších hudebních pomníků mu postavil britský dirigent Paul McCreesh, když v roce 1993 zrekonstruoval a natočil vánoční bohoslužbu, jak mohla vypadat v některém velkém městském luterském kostele kolem roku 1620.

„Nepamatuji svět, ve kterém by Plácido Domingo nebyl jednou z největších tenorových hvězd současnosti.“

„Opera a Domingo jsou v podstatě synonyma.“

„Pravé kvality operního umělce by měl posluchač ocenit někde jinde než v hokejové hale s umělou zvukovou amplifikací.“

Kompilace s bohatě faktograficky a obrazově vybaveným bookletem, nazvaná „Plácido Domingo: Live Recordings 1967–1999“, zachycuje světoznámého tenoristu prostřednictvím jeho vídeňských kreací z doby tří desítek let, během nichž si vybudoval bezprecedentní uměleckou pověst. Album podrobně přibližujeme přesně v den, kdy pěvec slaví osmdesátiny.

„Svého naplnění došel Zdeněk Mácal v letech 2003 až 2007, kdy byl v pořadí třináctým šéfdirigentem České filharmonie.“

„Raná mozartovská nahrávka není pro Mácala ve světle jeho pozdější kariéry nejtypičtější.“

„Mozarta hraje Pavel Štěpán na Mácalově snímku z roku 1968 zejména v nižších polohách opravdu měkce, v pomalých větách k tomu zasněně.“

Vynikající a ve světě ceněná nahrávka dvou Mozartových klavírních koncertů s Pavlem Štěpánem a Českou filharmonií je dosažitelná jen v digitální podobě, na klasickém nosiči k dispozici není. Stojí za ní Zdeněk Mácal, letos 8. ledna pětaosmdesátiletý. Protože v roce 1968 emigroval, firma Supraphon desku musela zničit. V online podobě, pro zakoupení a stažení, snímek zpřístupnila teprve zase až v roce 2012.

„Maury Yeston je hudební chameleon, kterému nikdy nejde v první řadě o prezentaci vlastního hudebního stylu či jazyka, ale spíše o splnění jakéhokoliv úkolu prostředky, které se k němu nejlépe hodí.“

„Yeston Schubertovi ve vlastních textech odpovídá příběhem současné newyorské ženy, která se v prosincovém nečasu vyrovnává s rozchodem s partnerem.“

„Vše zde zdánlivě neodvratně směřuje k tragickému konci, ale místo něj nakonec přichází velké smíření protagonistky se sebou samotnou a vlastním osudem.“

Prosincové písně amerického skladatele Mauryho Yestona, dílo napsané před třemi desetiletími ke stému výročí newyorské Carnegie Hall, sice nutně neevokují vánoční atmosféru a ani jejich příběh nemá vánoční atributy, ale jsou natolik svátečním moderním protějškem k Schubertově písňovému cyklu Winterreise, že by stály za opravdu soustředěný poslech. Klidně v nejbližších klidných dnech… Představujeme je v nahrávce klasicky školené lyrické sopranistky Sheily Conolly a klavíristky Hetty Sponselee.

„Je zřejmé, že se Beethoven čím dál víc vzdaloval představě, podle níž by hudba měl především těšit.“

„Smetanovci nepředkládají Beethovena jako podivína, ale střízlivě a přesto plně přesvědčivě jako mistra, který si může dovolit vše.“

„Ludwig van Beethoven byl jejich druhým nejhranějším autorem. Hned po Smetanovi.“

Smetanovo kvarteto v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století natočilo komplet smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena. Letošní podzim dává trojí důvod k připomenutí ambiciózního nahrávacího projektu, určeného původně pro japonský trh. Jednak všech šestnáct komorních skladeb vyšlo v této interpretaci v tuzemsku poprvé jako celek, a to v remasterované reedici v boxu na sedmi CD, jednak v listopadu uplynulo 75 let od prvního koncertu dnes již legendárního souboru. A pak také právě dnes slavíme 250. jubileum skladatele.

„Pod jeho taktovkou je to výbušná, syrově stručná, téměř barbarská hudba.“

„Mackerras byl interpretem Mozarta, Händela, anglických skladatelů i Brahmse a Wagnera. Česká tvorba nicméně pro něj byla nepřehlédnutelnou a mimořádně důležitou položkou.“

„Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka, rekapituloval svůj život nedlouho před smrtí.“

Nahrávek skladeb českých autorů, pod nimiž je jako dirigent podepsán Sir Charles Mackerras, je nespočet. Ještě mnohem víc bylo koncertů, které řídil v Praze a Brně, stejně jako koncertů a operních představení, na nichž nastudoval a řídil českou hudbu mimo naše území. Živý snímek Janáčkovy Glagolské mše z festivalu Janáček Brno 2004 připomínáme v den nedožitých 95. narozenin tohoto „přítele české hudby“, Australana narozeného v USA a žijícího v Británii, jehož život se uzavřel v létě před deseti lety.

„Pro Petra Ebena byl Komenský zcela jasně inspirací jako křesťan.“

„Těžko kdo jiný dokáže dát květnatému textu tak komplexní výraz jako Marek Eben.“

„Nejde zdaleka jen o krásu, potěšení nebo pobavení. Vnímavý posluchač je pohnut, proměněn.“

V málokterém hudebním díle dostává tolik prostoru tak závažné mluvené slovo jako v Labyrintu světa a ráji srdce Petra Ebena. Hodinová varhanní skladba s významným podílem přednášeného textu vznikla před dvěma desetiletími fixací improvizací. Živý snímek z jednoho z mnoha koncertů, při nichž autor vystupoval se synem Markem, zachycuje ještě původní improvizovanou podobu projektu. Snímek z roku 1996 připomínáme v den 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského, jehož život se uzavřel v exilu v Amsterdamu 15. listopadu 1670 a jehož myšlenky toto dílo neobyčejným způsobem prezentuje.

„Chceme si ho pamatovat jako interpreta s perlivou tichou technikou a úžasným úhozem, jemně hrajícího Chopina a Debussyho. Nebyl by to však úplný obrázek jeho umění.“

„Skvělé snímky, skutečné archivní skvosty, které výrazně obohacují dosavadní známou diskografii legendárního klavíristy.“

„Asi největším překvapením je na této nahrávce Prokofjevův Koncert Des dur.“

Není dobré si umělce škatulkovat. Ti velcí ostatně umějí vždy znovu překvapit. Patří k nim také Ivan Moravec, jehož nedožité devadesáté narozeniny si dnes připomínáme. Živé nahrávky tří klavírních koncertů, objevené v rozhlasovém archivu a vydané poprvé na hudebním nosiči, ho ukazují jinak, než jen jako jemného lyrika. Griega, Ravela a zejména Prokofjeva hrál docela razantně. 

„Fotografie ukazuje dva mladíky, kteří možná věděli, co dělají, ale dost možná taky ještě úplně ne… Timu Riceovi bylo šestadvacet, Andrew Lloydu Webberovi dvaadvacet…“

„Jeden z komerčně nejúspěšnějších umělců všech dob, globální fenomén. Melodik, hitmaker. Franz Lehár dneška.“

„Miloš Forman prý Lloyda Webbera kdysi přemlouval, aby vzal ve filmu Amadeus roli Mozarta.“

Ať už je Jesus Christ Superstar rocková opera, nebo muzikál, jedno je jisté. Přesahuje žánr zábavné hudby a komerčního hudebního divadla dost daleko. I když ne snad přímo a doslova směrem ke klasické či vážné hudbě, tak podobně jako West Side Story směrem k závažnému modernímu umění. Právě dnes je tomu padesát let, co se dílo Andrew Lloyda Webbera a Tima Ricea objevilo na trhu v podobě gramofonového dvojalba. Až o rok později bylo uvedeno scénicky.

„Už mnohokrát jsme se přesvědčili, jak umělecky skvělé jsou historické nahrávky, které byly pozdějšími stereofonními i jinými verzemi zastíněny.“

„Nahrávce nesporně dominuje v té době pravděpodobně nejlepší představitel Revírníka, legenda brněnské opery Rudolf Asmus.“

„Příhody lišky Bystroušky se staly významným mezníkem nejen umělecké dráhy dirigentovy, ale i historie naší nejvýznamnější vydavatelské firmy.“

Dnes uplynulo sto let ode dne, kdy na svět přišla budoucí dirigentská legenda a dlouholetý šéfdirigent České filharmonie, Václav Neumann. Při příležitosti tohoto významného jubilea připomínáme historicky první na LP vydanou nahrávku opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka, která vznikla v roce 1957 právě za Neumannova řízení.

„Při pátrání po tom, proč je Pogorelichova hra tak progresivní, se vyplatí věnovat trochu času příběhu o jeho účasti v Chopinově soutěži ve Varšavě v roce 1980.“

„Pogorelich předložil alternativu, která se ale blíží hříchu.“

„Hlavní část Marche funèbre je svižnější, krajnímu tématu vrací Pogorelich tragickou vznešenost.“

Virtuozita Ivo Pogoreliche je nepopiratelná. Nikdo, kdo poslouchá některé z jeho alb, byť je největší tradicionalista, nemůže popřít, že každý tón, každá fráze, která vzniká pod jeho rukama, přináší neustálá překvapení a vzrušení. Bouřliváka, co před čtyřiceti lety rozvrátil Chopinovu soutěž, si připomínáme chopinovským albem o pět let mladším, z roku 1985. A ponecháváme při tom mezinárodně užívanou podobu jeho příjmení, které ovšem v originále vypadá a zní slovanštěji – Pogorelić.

„Jako by tato hudba podporovala povahu příběhu a náboženskou povahu buddhismu: z prostoty vyrůstající štěstí, klid a vyšší uvědomění.“

„Glass vytváří zvuk Tibetu: energický, pevný, nezlomný a až děsivě přímočarý.“

„Skladatel od poloviny šedesátých let vyznává buddhismus a je velkým zastáncem tibetské nezávislosti.“

Hollywoodský film Kundun Martina Scorseseho na motivy Melissy Mathison nabízí životní příběh čtrnáctého dalajlámy. Dnes již filmová klasika z roku 1997 není oceňovaná jen pro originální zpracování hlavního příběhu, ale i pro filmovou hudbu. Vytvořil ji Philip Glass a filmu prokázal dobrou službu. Vytvořil osobitý soundtrack tibetské hudby. Svými ikonickými kompozičními prostředky zdůraznil nezadržitelný tragický osud celého tibetského lidu. Glassovu filmovou hudbu připomínáme právě dnes, kdy má tibetský duchovní vůdce dalajláma 85. narozeniny.

Některá díla v době svého vzniku i v následujících letech slavila velké úspěchy a uznání a postupem let začala mizet z koncertních pódií.“

„Praha prožívala v Rudolfinu opět mimořádné okamžiky a Supraphon pohotově natočil studiově toto dílo přesně v tom obsazení jako na koncertě.“

„Český repertoár sice v něm měl vždycky skvělého tlumočníka, avšak například Národní divadlo se ho coby operního šéfa dočkalo až v poslední fázi jeho života.“

Nahrávkou rozměrné dramatické kantáty Bouře s textem Svatopluka Čecha ve zhudebnění Vítězslava Nováka připomínáme dirigentský odkaz Zdeňka Košlera. Pamatujeme ho jako operního šéfa v pražském Národním divadle v době znovuotevření po několikaleté rekonstrukci v roce 1983 s památným přenosem Libuše. Vzpomínáme na něj jako na spolutvůrce tehdejšího kompletního nastudování oper Bedřicha Smetany i jako na dirigenta koncertů České filharmonie. Vracel se hodně do Bratislavy a do Japonska. Je podepsán pod nahrávkou Prodané nevěsty s Gabrielou Beňačkovou a Petrem Dvorským a Dalibora s Evou Urbanovou a Leo Marianem Vodičkou. Jeho život se uzavřel právě před 25 lety, 2. července 1995.

„Když přišla řada na Broučka, bylo jasné, že titulní roli v té době nezazpívá nikdo lépe než Jan Vacík.“

„Ve své dvojdílnosti a symfonické mohutnosti největší Janáčkova opera.“

„Bělohlávek dokázal orchestr BBC přivést k výrazu, bez obav popsatelnému jako dostatečně český.“

Jediná z oper Leoše Janáčka, která měla premiéru v Praze, slaví právě dnes sto let od prvního uvedení. V Národním divadle novou inscenaci připravil a 23. dubna 1920 řídil tehdejší operní šéf Otakar Ostrčil. Výlety páně Broučkovy se ostatně v hlavním městě z větší části, kromě výletu na Měsíc, odehrávají. Kompletních nahrávek vzniklo zatím pár. V Praze Neumannova v roce 1962, Jílkova v roce 1980 a neprodejná Mackerrasova na přelomu let 2003 a 2004. V Mnichově Keilberthova roku 1959. V Londýně pak v roce 2007 nahrávka Bělohlávkova.

„Mozartova Mše c moll se podle všeho měla stát skutečně velkým, monumentálním slavnostním dílem, v chrámové hudbě označovaným „missa solemnis.“

„Vezme-li se v úvahu, jaký významný mezník představuje Mše c moll v Mozartově skladatelském vývoji, pak v tomto smyslu, i přes její nedokončenost a určitou stylovou nesourodost, jí označení „Velká mše“ náleží plným právem.“

„Prozatím asi k nejodvážnějším (a současně i do jisté míry velmi kontroverzním) náleží rekonstrukce „plně dokončené“ verze díla z pera muzikologa Roberta D. Levina. Prvně zazněla v lednu 2005 v nastudování Helmutha Rillinga.“

Od jedné z nejstarších nahrávek z roku 1955 až po ty nedávné, včetně mnoha historicky poučených s dobovými nástroji, je diskografie Mozartovy Mše c moll mimořádně rozsáhlá. Stejně nepřehledná jako nesčetné pokusy dílo dokomponovat či rekonstruovat. Autorem nedokončenou skladbu popisuje Libor Dřevikovský podrobně z hlediska stylu i okolností. Z nahrávek nevybírá jen jednu, rozhodnutí nechává na uměleckých preferencích posluchače. Z mnoha obalů existujících desek nicméně přece jen jeden zvolil nakonec jako důležitý – ten s nahrávkou Helmutha Rillinga.