„Na konci padesátých let zapůsobil Milan Munclinger na celou tuzemskou hudební veřejnost jako zjevení.“

„Hudbu období baroka a raného klasicismu, doposud tehdy prezentovanou jako každá jiná partitura i z jiných období, zvláště pak romantismu, interpretoval zcela jinak.“

„Je to působivý Bach, důsledně zakotvený v promyšleném rytmickém programu, v oblasti melodické a výrazové naprosto nezatěžkaný, strhující svým energickým nábojem.“

Nahráno v pražském studiu Domovina v měsících únoru až září 1965, čteme v údajích doprovázejících opakovaná vydání dnes už legendárního tuzemského gramofonového snímku Braniborských koncertů, pod nímž je u svého souboru Ars rediviva podepsán Milan Munclinger. Narozeniny Johanna Sebastiana Bacha jsme si připomínali už v sobotu 21. března, ale můžeme znovu i dnes: záleží na tom, podle kterého kalendáře počítáme 335 let od jeho dne narození – jestli podle toho, který platil v roce 1685, nebo podle toho dnešního. Bohuslav Vítek tak v reflexi Munclingerových aktivit činí právě nyní, 31. března.

Návrat k starším nahrávkám z dob, kdy nebylo možno si vybírat z nepřeberného množství, přináší často velké překvapení, jež člověka nejednou donutí i k malému se zastydění. Jde vlastně o překvapení dvě. Jednak žasneme, jak dobré některé ty naše domácí nahrávky byly a jak i po tolika letech vyhovují našim požadavkům. Jednak také musíme konstatovat, jak nepatřičné a nekritické byly tehdy naše představy v podobě otázek typu: jak skvělé asi musí být nahrávky týchž skladeb „na Západě“. V té době jsme se totiž museli spokojit, až na pozdější úzký výběr z dovozu, pouze s nahrávkami domácími a neměli jsme možnost srovnání.

Taková překvapení mohou po letech přinášet nahrávky Milana Munclingera a jeho souboru Ars rediviva. Sběratelé někdejších vinylových desek o nich dobře vědí, nicméně v záplavě kompaktních disků z celého světa, pod nimiž jsou podepsány celosvětově známé osobnosti, ansámbly a orchestry, se i jim stává, že se k deskám svého mládí dostávají až po letech. Přede mnou leží album tří CD s historickými nahrávkami Bachových Braniborských koncertů a orchestrálních Ouvertur (Suit), pod nimiž je podepsán Milan Munclinger. To byla osobnost, která na konci padesátých let minulého století zapůsobila na celou tuzemskou hudební veřejnost jako zjevení.

Všestranný dirigent (mimo jiné rovněž vynikající flétnista) hudbu období baroka a raného klasicismu, doposud tehdy prezentovanou jako každá jiná partitura i z jiných období, zvláště pak romantismu, interpretoval zcela jinak – se snahou respektovat zásady autentické interpretace, jež se objevily v teoretických spisech už v dřívějších letech a jejichž velká renesance vypukla ve světě od padesátých let. Munclinger pracoval s novodobými instrumenty a možná ne s takovou stylovou důsledností, jak slyšíme dnes. Přesto patří k předním protagonistům ve světovém měřítku a řada současných umělců tohoto oboru, kam nespadá jen interpretace, ale objevování a spartace původních partitur, se netají obdivem k němu a považují ho za svůj vzor.

Abonentními cykly se svým souborem Ars rediviva zaujal Milan Munclinger stovky, ba tisíce nadšených posluchačů, převážně mladší generace, kteří jeho koncerty s úvodním zasvěceným slovem sledovali s nevšedním zaujetím. Stejně tak řada z nich dodnes miluje jeho desky obohacené rovněž jeho průvodním slovem.

Braniborské koncerty byly kromě staršího snímku Hudební obětiny první velkou nahrávkou, kterou Munclinger pro Supraphon pořídil. Je konfrontovatelná s podobně koncipovanými světově uznávanými snímky Karla Richtera, Nevilla Marrinera, Karla Münchingera a dalších dirigentů, kteří zaujímají specifické přechodové místo mezi starými (podotýkám: i dodnes cennými!) nahrávkami Karajana či Klemperera a naopak plně autenticky pojatými koncepcemi Harnoncourta či Pinnocka. I přesto, že se tedy prakticky jedná ještě o starší pojetí bez přísných limitací autentickými zásadami, je to působivý Bach, bez akčního nasazení, s dominantním smyslem pro přirozené muzicírování, ovšem důsledně zakotvený v promyšleném rytmickém programu, v oblasti melodické a výrazové naprosto nezatěžkaný, strhující svým energickým nábojem. Zvuk je líbezný, hlasy instrumentů zvukově působivé. Jedním z mnoha důkazů je dynamicky a v každém detailu výrazově propracovaný, někdy neprávem přehlížený 6. koncert. Handicap z určitého zvukového omezení (koncert je určen jen hlubokým smyčcům) je zcela odstraněn a nám nezbývá než obdivovat výrazovou rozličnost, s jakou lze tuto partituru vypracovat.

Velký podíl na tom všem má rovněž citlivý dirigentův výběr tehdejších špičkových interpretů. Ač se nejednalo o vyloženě specializované hráče, svým mistrovstvím plně akceptují Munclingrovo pojetí. Vedle stálých členů souboru (houslisty Václava Snítila, hobojisty Stanislava Duchoně, violoncellisty Františka Slámy a cembalisty Josefa Hály) se zde prezentují další skvělí sólisté, například manželka Milana Munclingra cembalistka Viktorie Švihlíková, řada členů České filharmonie a pak ovšem skutečná ozdoba alba – v koncertu č. 2 jeden z nejvýznačnějších trumpetistů novodobé éry ve světě Francouz Maurice André.

Dalo by se hovořit o řadě působivých detailů, které z tohoto dnes už historicky vzácného, ale zároveň aktuálního uměleckého počinu, vyzařují. V rychlých částech velmi imponuje technická dokonalost, která však nikde nepůsobí samoúčelně. Mnohdy bychom dokonce uvítali větší razantnost (například v třetí větě 3. koncertu). Pomalé věty občas zaujímají lyrickou hloubkou, jakou známe z dřívějších interpretací. Záhy jsme však vtaženi do této nádherné hudby a oddáváme se meditacím a sněním bez myšlenek na stylovou náležitost, jež v těch okamžicích připadá poněkud malicherně.

Velkým pozitivem nahrávky je rovněž dokonale přehledný stereofonní obraz, což u vícesborových pasáží působí velmi přehledně. I práce hudebního režiséra, kterým byl umělec nad jiné povolaný – Miroslav Venhoda, a zvukového mistra Miloslava Kulhana má velký podíl na tom, že Munclingerova nahrávka Bachových Braniborských koncertů už před lety vstoupila do pomyslné síně slávy.

Foto: Supraphon, Warner