„Úchvatná, někým naopak i zatracovaná. Pozdně romantická, grandiózní, mistrně instrumentovaná. Taková je partitura Alpské symfonie.“

„Zalíbení ve Straussově hudbě dokládá Košlerovu všestrannost a velikost, přesahující naše zjednodušené představy o něčím profilu.“

„Na koncertu tehdy zazněla symfonická apoteóza přírody i životní zpověď plná elegické vyrovnanosti.“

Poslední operou dirigenta Zdeňka Košlera s umělci Národního divadla byl Smetanův Dalibor, posledním koncertem s Českou filharmonií předtím Straussova Alpská symfonie. Její live nahrávka zůstává i po čtvrtstoletí hodnotným svědectvím o Košlerově umění, které se s jeho životní poutí uzavřelo v červenci roku 1995. Alpskou symfonii připomínáme především proto, že její autor právě dnes slaví 155. narozeniny. A letos v září uplyne rovných sedmdesát let od jeho úmrtí.

Richard Strauss napsal patnáct oper, z nichž devět mělo premiéru v Drážďanech. A dvanáct, včetně Růžového kavalíra, jich napsal ve své vile v Garmisch-Partenkirchen na úpatí Alp jižně od Mnichova, kam se nastěhoval v roce 1908 po úspěchu opery Salome a kde brzy z domu původně zamýšleného pro letní pobyty učinil stálé sídlo rodiny. Z oken hleděl na horské štíty a do hor sám chodil. Těžko si představit, že by se to nějak v jeho hudbě neodrazilo…

Na začátku jeho umělecké dráhy dirigenta a skladatele byla německá hudba ještě silně pod vlivem estetiky a tvorby Franze Liszta a Richarda Wagnera. V tomto duchu se během patnácti let stal Richard Strauss autorem osmi programních symfonických básní. Jde o mistrovská díla nesená uměním plastické, realistické i břitké hudební charakterizace, schopností koncepčního rozmachu a zvukové vynalézavosti, ale na prvním místě uměním živelné, bohaté a často i novátorské instrumentace. I přes pozdně romantickou básnivost své hudby byl ovšem Strauss zároveň zastáncem formové přesnosti a konstrukční srozumitelnosti.

Úchvatná, ale někým naopak i zatracovaná. Pozdně romantická, grandiózní, mistrně instrumentovaná. Taková je partitura Alpské symfonie – Eine Alpensinfonie – která k předchozím Straussovým programním symfonickým básním přibyla v roce 1915. Zdá se, že odmítání právě této kompozice jako příliš popisné už je pryč. V dnešní době je běžnější součástí programů, stejně jako podobně rozmáchlé a barvité symfonie Gustava Mahlera. Ale poznání, že odmítat tuto hudbu by bylo pošetilé, přicházelo v druhé polovině dvacátého století jen postupně. Dnes je pro ni rovnocenné místo vedle Brahmsových uměřených symfonií, vedle klasiků moderní hudby i vedle starší a staré hudby vyhrazeno zcela samozřejmě.

Alpská symfonie je famózní freska. Přehledně vyklenutá do impozantního hudebního oblouku, plná rozličných výjevů, epizod a obrazů, barvitá, epická, plná nových podnětů a vzruchů i hymnických zastavení, směřující k vrcholům… Dá se v ní najít dvaadvacet zastavení, mezi něž v širokém spektru výrazu a výstižnosti patří různé přírodní scény – znázornění východu slunce, velebnost vysokohorské scenérie, pastvina s autenticky znějícími kravskými zvonci, vodopád, přechod přes ledovec, poryvy větru a bouře i náladové zvukové efekty připomínající akvarel… Je v ní řada sól i plochy homogenního zvuku podpořeného varhanami. Hudební poezii, lyrice i epice, není třeba se bránit. Posluchač projde dnem od rozbřesku přes výstup na samý vrchol hor až k večernímu zklidnění – a po doznění této hudby je jiný. Toto umění Richardu Straussovi nelze upřít.

Nahrávek Alpské symfonie už existuje bezpočet. Například Karajanova s Berlínskými a Previnova, Ozawova a Thielemannova s Vídeňskými filharmoniky, Haitinkova s orchestrem Concertgebouw, Sinopoliho se Staatskapelle Dresden, Soltiho, Jansonsova a Welsera-Mösta s bavorskými rozhlasovými symfoniky, Jurowského s London Philharmonic Orchestra, Blomstedtova ze San Fransisca, Ashkenazyho z Clevelandu, Mehtova z Los Angeles, Byčkovova z Kolína nad Rýnem a Jordanova s orchestrem Pařížské opery… a dokonce vlastní Straussova, který řídí Bayerisches Staatsorchester.

V ojedinělém provedení České filharmonie byla Straussova programní jednovětá symfonie – či spíše symfonická báseň – zaznamenána při dvou veřejných koncertech počátkem listopadu 1994 v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Košler na nich dirigoval také méně uváděnou Triumfální symfonii od Bedřicha Smetany. Šlo o nevšední umělecký čin. Zvukomalebné a pastorální pasáže i hromy a blesky tu diriguje stejný umělec, který jindy s pověstnou precizností pracoval na Mozartovi a se stejnou láskou se s pěvci vracel ke Smetanovým a Dvořákovým operám. Mimohudební program, dramatická výstavba a pravdivý výklad však Straussovo dílo nakonec jiným Košlerovým typickým úkolům přibližují. A zalíbení ve Straussově hudbě dokládá dirigentovu všestrannost a velikost, přesahující naše zjednodušené představy o něčím profilu.

Na koncertu tehdy zazněla skutečná a nefalšovaná symfonická apoteóza přírody, velebný obraz plný okouzlenosti – a vlastně i životní zpověď plná elegické vyrovnanosti. Filharmonici tehdy epilog Zdeňka Košlera, zasaženého už nemocí, plně pochopili a zahráli. Z nahrávky je cítit, že vskutku nebyl rutinérem. Interpretované partitury znal vždy neuvěřitelně spolehlivě zpaměti. Zvláště u této skladby s mnoha epizodami a s různě hierarchizovanými hudebními vrcholy by méně dokonalé promyšlení znamenalo fiasko. Zde se však posluchač i bez popisu obrázků z horské tůry ani na chvilku ve formě díla neztrácí. Jsou tu krásná místa na velkém malířském plátnu, jehož monumentalitu plně přehlédneme teprve až s koncem skladby, zde dlouho a dlouho v pomalém tempu a ve smírném vyznění uzavíraným.

V paměti zůstává i samotný koncert a generální zkouška na něj otevřená mládeži. Nemoc Zdeňka Košlera zkrušila, dirigoval vsedě, ale hudbou při provedení Alpské symfonie – nebo stejně tak ještě později při natáčení Dalibora – neuvěřitelně ožíval. Straussovu partituru oživil se skvěle hrajícími filharmoniky do všech detailů i do návalů mohutného a bohatého zvuku, dal jí promyšlenou pozornost všem předělům rozsáhlé formy i potřebné básnivé gradace. Dílo tehdy plně rehabilitoval.

Foto: Archiv Národního divadla, Petr Veber, Supraphon