„Koncert mladých se tak konal v tomto místě s výrazným geniem loci v rámci festivalu už pátým rokem.“

„Na nevelký prostor s utlumenou akustikou, natěsno zaplněný několika málo desítkami posluchačů, všichni tři až marnotratně nešetřili zvukem.“

„Oba sólisté dali jednoznačně najevo, že ceny z Karlových Varů mají právem a že se s nimi může do budoucna velmi vážně počítat.“

Koncert laureátů na Hudebním festivalu Antonína Dvořáka Příbram dal letos prostor dvěma mladým sólistům, kteří se pěkně umístili v loňské Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Ve Vysoké u Příbrami zazpívali v sobotu sopranistka Magdaléna Heboussová a barytonista Daniel Kfelíř. Písně i árie – a velmi pěkně a slibně.

Nevelký sálek v Památníku Antonína Dvořáka je v zámečku ve Vysoké u Příbrami, v někdejším sídle skladatelova švagra, s několika dalšími místnostmi součástí expozice. Ta připomíná mezinárodní úspěchy i skutečnost, že po dvě desetiletí jezdil Dvořák s rodinou na letní byt právě na Vysokou, na opačný konec vesnice, kde je dodnes za zdí a v bujné zeleni skryta vila Rusalka. Patří rodině. Každoroční benefiční festivalové koncerty pomáhají získávat finance potřebné na opravy a revitalizaci objektu. Dvořákovi potomci naopak iniciovali záměr, aby dostávali laureáti karlovarské soutěže jednu z prvních opravdových koncertních příležitostí právě na Vysoké.

Koncert mladých se tak konal v tomto místě s výrazným geniem loci v rámci festivalu už pátým rokem. A ten letošní byl věnován památce skladatelova vnuka Antonína Dvořáka III., který po roce 1990 stál u mnoha aktivit týkajících se odkazu světoznámého klasika české hudby; jeho život se uzavřel před pěti lety.

Magdaléna Heboussová zpívala v první polovině výběr z Dvořákových Večerních písní, Daniel Kfelíř celý cyklus Cigánské melodie. Doprovázel klavírista Amad Hedar. Na nevelký prostor s utlumenou akustikou, natěsno zaplněný několika málo desítkami posluchačů, všichni tři až marnotratně nešetřili zvukem. Oba pěvci jsou pocitově, i přes své mládí, evidentně doma na větších pódiích a v opeře. Ukázkově tvoří tón, krásně deklamují, dávají prostor rezonanci, posílají hlas daleko. Písně se dají samozřejmě zpívat i mnohem intimněji, ne tak naplno, ale přesto byl jejich projev legitimní a častější velký objem zvuku nezastíral trvalou pozornost správného uchopení textu a celkového výrazu.

Druhá polovina večera patřila operním áriím. Pěvci odložili noty a vložili se ještě o poznání osobněji do výrazu, emocí a psychologie. Terinčina árie z Dvořákova Jakobína byla v podání Magdalény Heboussové autenticky mladistvá, Mařenčina árie z Prodané nevěsty pak hlubší a zralejší, Markétčina z Gounodovy opery s trochou koketnosti a Musettina z Pucciniho Bohémy vyzývavější. Její hlas je příjemný, čistý, dobře ovládaný. Ve všech čtyřech případech přesně naznačila ve zpěvu i v gestech to, co by jistě na operním jevišti bylo dovedeno – a v budoucnu určitě bude – ještě mnohem dál.

Daniel Kfelíř bohatýrsky zazpíval výstup krále Vladislava ze Smetanova Dalibora a nádherně procítěně vyznání Petra Voka z Čertovy stěny. U árie Valentina z Gounodova Fausta bylo asi nejzřetelnější, že jeho hlas, poměrně velký, příjemně zrnitý a s pěkným rozsahem, není hladkým lyrickým barytonem, ale že má zřetelný potenciál něčeho mnohem většího.

Přídavkem byl mile podaný duet z Dona Giovanniho. Oba sólisté, oba na samém začátku divadelní kariéry, dali celým večerem jednoznačně najevo, že ceny z Karlových Varů mají právem a že se s nimi může do budoucna velmi vážně počítat. A Ahmad Hedar? Doprovází zkušeně, zručně, poslouchá zpěváky s velkou empatií.

Zelené stromy zámeckého parku, zaplňující výhled z oken za klavírem a sólisty, stejně jako zaplněný a zatlumený prostor propojených, původně obytných místností, dodávaly koncertu poklidnou, domáckou atmosféru. A bezprostřední kontakt s oběma umělci, stojícími a zpívajícími doslova na dotek blízko, i s klavíristou, hrajícím nikoli někde na vzdáleném pódiu, ale tady, téměř v publiku, vytvořil z této příležitosti milé, vpravdě komorní a velmi osobní setkání s hudbou, jaké lidé ve větších sálech nemohou nikdy zažít.

Foto: HFAD, Petr Veber