čtvrtek, 25 duben 2019 09:09

Radost z hudby? Absolventské koncerty!
Tentokrát Marie Hasoňová

Autorka:

„Marie Hasoňová velmi dobře rozumí lidovým nápěvům, hraje je, jako by jí tryskaly z duše.“

„Byla rovnocenným partnerem starších kolegů, rozhodně ne tou třetí vzadu.“

„Mariina hra byla až k neunesení upřímná a pravdivá.“ 

 

DSC01231

 

Už řadu let si libujeme, kolik výjimečných hráčů se u nás „urodilo“. Skloňují se jména jako Josef Špaček, Jiří Vodička, Roman Patočka, Jan a Jakub Fišerové, Tomáš Jamník, Ivo Kahánek, Karel Košárek, Jan Bartoš, Miroslav Sekera, Vilém Veverka, Pavel Černoch… Ti všichni – a muzikantům, které jsem opomenula, se omlouvám – však nenápadně dospěli do středního věku, a ejhle, je tu další, neméně skvělá mladší generace: Olga Šroubková, Jan Mráček, Milan Al Ashhab, Lukáš Klánský, Ivan Vokáč, Jan Martiník, Petr Nekoranec, Zuzana Marková… 

 

DSC01273

 

Zatím trochu ve stínu už etablovaných hudebníků zůstávají ti nejmladší – posluchači akademií a konzervatoří. Za všechny jmenujme klavíristy Marka Kozáka, který dokončuje studia ve třídě Ivana Klánského, Pavla Zemena, Matyáše Nováka, houslistky Ludmilu Pavlovou, Kláru Leškovou či Kateřinu Krejčovou… Vyplatí se věnovat jim pozornost. Jednou z příležitostí, kde lze jejich umění poznat do hloubky, jsou absolventské koncerty. A protože už nějaký čas sleduji Marii Hasoňovou, nepřehlédnutelnou houslistku ze třídy Jiřího Fišera na Pražské konzervatoři a loňskou vítězku luhačovické Akademie Václava Hudečka (Psali jsme tehdy o ní zde), navštívit její absolventský koncert, který se konal 23. dubna v sále Konzervatoře J. Deyla, bylo takřka povinností. Především ale silným zážitkem z radosti a energie, které Marie Hasoňová do své hry vkládá.

Program večera houslistka poskládala tak, aby ukázala ne-li všechny, pak alespoň většinu tváří svého umění. Hrála sólově – s pozorným a citlivým klavírním doprovodem dobré duše konzervatoristů Martiny Hájkové –, v Dvořákově Terzettu pro dvoje housle a violu jí byli partnery členové Zemlinského kvarteta Petr Střížek a Petr Holman, představila se i ve své novější roli – jako členka klavírního Quasi tria. Nu a přídavek nemohl být jiný než folklorní. Vždyť v tomto prostředí Marie vyrůstala a rozvíjela svoje hudební cítění. V hudební recenzi možná nadbytečná informace, ale neodpustím si ji. Určitě nejen já – protože koncert navštívilo mnoho Mariiných přátel, kteří vytvořili nádhernou atmosféru – jsem si všimla, s jakou pečlivostí interpretka pro svůj absolventský koncert zvolila oblečení: jednoduché bílé šaty s vyšitými lidovými motivy. Každý si hned uvědomil, kam Marie patří a kde jsou její (nejen hudební) kořeny!

 

DSC01139

 

První byla na programu skladba Bedřicha Smetany Z domoviny. Mladá houslistka ji zahrála s takovou suverénností, zpěvností, energičností, něhou, vroucností a citovostí, až mi vehnala slzy do očí. Nemohu napsat obecné „vehnala posluchačům slzy do očí“, protože nevím, jak silně se Mariina interpretace Smetany ostatních dotkla, ale soudě podle ohlasu jsme všichni měli obdobný prožitek. Z domoviny hrají velcí mistři, do interpretace vkládají veškerý svůj um a emoce, ale slyšet takové podání od dvacetileté ženy znamená, že se prožitek znásobuje. Marie Hasoňová velmi dobře rozumí lidovým nápěvům, hraje je, jako by jí tryskaly z duše. Svou hrou umí posluchače chytit za srdce.

Následovala Píseň lásky Josefa Suka, ta líbezná hudba, která se snad nikdy neoposlouchá. Mariiny housle zněly temně, když zvýrazňovaly vášeň, lkaly i vzdorovaly, nad jejich cituplným zvukem usedalo srdce. Mladá houslistka má dar posluchače lapit a nepustit. Tvoří krásný ton, ale neopájí se jím, hudební sdělení je jí nade vše.

 

DSC01162

 

Pak přišla první „komořina“ toho večera. Dvořákovo Terzetto pro dvoje housle a violu op. 74. Hasoňové partnery byli houslista Petr Střížek a violista Petr Holman a Marie se tu ukázala jako vnímavá komorní hráčka. Posluchači si vychutnali výbornou souhru a souznění. Mladá houslistka byla rovnocenným partnerem starších kolegů, rozhodně nebyla tou třetí vzadu (jak by také, když hrála vedoucí part), to se ostatně ukázalo na počátku čtvrté věty, kdy zkušeně udala začátek. Posluchači jistě ocenili, s jakou chutí a radostí houslistka frázovala, i její vláčná a na pohled libá gesta ruky.

Po přestávce přišel vrchol: Sonáta pro housle a klavír Leoše Janáčka. Již v první větě Con moto dosahovala interpretka takových hloubek, že jste nemohli uvěřit, že hraje tak mladá dívka. Byla schopná ztvárnit všechna pohnutí duše – bolest, zlobu, melancholii, lkavost… V druhé baladické větě byly slyšitelné obě polohy – náruživá i zadumaná, vášeň i slza. Mariina hra byla až k neunesení upřímná a pravdivá. Svými houslemi vyprávěla příběh, sdělovala emoce, kterým je schopna porozumět, nehladila, dynamicky šla až na samou hranu. Jistě, tohoto Janáčka hrála mladá dívka, ale otevřela se mu tak, že se těším, jak ho zahraje za dvacet třicet let. Vlastně – to už třeba neuslyším. A tak jsem vděčná, že jsem takového Janáčka mohla od Marie slyšet nyní.

 

DSC01330

 

Na závěr se absolventka představila v nové roli – jako členka klavírního Quasi tria (se spoluhráčkami Kateřinou Ochmanovou – klavír a Juditou Škodovou – violoncello). Děvčata zahrála Klavírní trio č. 2 Quasi una Ballata Vítězslava Nováka. Opět volba skladatele, který se inspiruje lidovými motivy. V této skladbě se však obrací i k modernismu. Hráčky dobře pochopily tuto dichotomii a přednesly Novákovu skladbu s nesmírným zaujetím a pochopením. Oceněníhodná byla přesná souhra i temperamentní výkony klavíristky a violoncellistky. V mnoha pasážích na sebe pozornost strhávala houslistka, ovšem i při dominantních výkonech bylo slyšet, že stále myslí na souhru celku a nesnaží se prodrat do centra pozornosti. Velmi zralý výkon!

Co napsat na závěr? Z předcházejícího textu je jistě patrné, že hluboké hudební zážitky lze nalézt nejen v zavedených hudebních síních v interpretaci světových hvězd, ale pokud jsou duše a srdce otevřené, odnesete si je již díky mladým, ale hudbě oddaným interpretům. Jinak řečeno: Chcete zažít čirou radost z hudby? Choďte na absolventské koncerty!

 

DSC01214

 

DSC01389

 

DSC01450

 

DSC01587

 

DSC01248

 

Foto: Josef Horák

 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.