„Mahlerova Čtvrtá mě vždy dovede k velmi hlubokým myšlenkám.“

„Pěveckou techniku má zpěvák jenom jednu.“

„Dirigent Marek Šedivý je plný inspirace a nápadů a já se moc těším na nové obzory, které spolupráce s ním otevře.“

Sopranistka Lada Bočková se 6. dubna po předchozí covidové komplikaci poprvé představí na pražské scéně Národního divadla. V plánu je její debut v roli Paminy v rámci už zavedené inscenace Mozartovy Kouzelné flétny. S klavíristou Ahmadem Hedarem k tomu připravuje recitál, který 16. dubna s dvořákovsko-smetanovským repertoárem podá v Sukově síni Rudolfina. V Praze se teď tedy vyskytuje častěji než dřív – na začátku března se navíc s Pražskými symfoniky představila i koncertně při produkci Mahlerovy Čtvrté.

Co ve vás zůstává z nedávného uvedení Mahlerovy Čtvrté symfonie se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK? Jaký dojem máte?

Byly to dva překrásné večery ve vyprodané Smetanově síni. Málokdy se stane, že během koncertu nastane tak výjimečná atmosféra. Stále ve mně také rezonuje, jak zaníceně o ní mluvili dramaturg FOKu Martin Rudovský a dirigent Petr Altrichter na předkoncertní besedě. Mahlerova Čtvrtá je ze všech jeho symfonií nejvíce pastorální a její hudba, v mém případě třetí věta, mě vždy dovede k velmi hlubokým myšlenkám.

Čeká vás debut v roli Paminy v pražské produkci Mozartovy Kouzelné flétny. Ve Státní opeře jste už účinkovala v Humperdinckově Jeníčkovi a Mařence coby Mařenka, v samotném Národním divadle budete zpívat poprvé. 6. dubna se tedy jedná o jakýsi dvojitý debut. Co to pro vás celé znamená?

Paminu jsem měla zpívat již před dvěma lety v opeře v Bonnu, ale produkci nám přerušila pandemie. Samozřejmě se moc těším, že si po Zerlině, Despině a Zuzance zazpívám čtvrtou mozartovskou roli, a to dokonce na místě, kde dirigoval sám Mozart.

A co první nástup na scénu Národního divadla? Co ten ve vás vyvolává?

Můj první nástup na scénu Národního divadla měl být již před čtyřmi lety, kdy jsem měla zpívat Mozartovu Zaide v koncertním provedení. Opět, pandemie tomu chtěla jinak. To mi tenkrát bylo hodně líto, ale o to více se těším teď.

Předpokládám, že debut – ať je kdekoli – s sebou přináší o něco větší stres než ten obvyklý všední. Byť je otázka, zda je výstup na profesionální pódium někdy všední… Připravujete se nějak speciálně na tuto svou pražskou štaci?

Každé představení je jedinečné, každé má své vlastní publikum, svoji atmosféru a své vlastní kouzlo, jako umělec musíte vždy vydat na jevišti maximum. Žádné představení by nemělo být všední.

Připravuji se důkladně, neboť v novém nastudovaní produkce máte šest týdnů zkoušek, pokud jde o obnovené představení máte třeba dva týdny, já pouze “naskakuji” do produkce co již beží a zkoušky budu mít dvě. To s sebou samozřejmě přináší více adrenalinu, nesmíte nic podcenit.

Když srovnáte svého oblíbeného Janáčka s Mozartem, nejspíš najdete spoustu rozdílů. Čistě pěvecky, na co si v případě Mozarta a jeho Paminy musíte dávat největší pozor?

Pamina po pěvecké stránce není nejtěžší role a ani není příliš dlouhá. Ale árie je obtížná, protože ji zkrátka musíte udělat nádhernou a musíte věnovat velkou pozornost barvám a odlehčení.

Takže to není technicky výrazně jiné zpívání než janáčkovské role?

Co je jiné, je jazyk, interpretace, stylovost, scéna… To vše je jiné, ale pěveckou techniku má zpěvák jenom jednu.

Nedlouho po debutu v Národním divadle se objevíte v Sukově síni pražského Rudolfina společně s Ahmadem Hedarem. 16. dubna nabídnete dvořákovsko-smetanovský recitál jejich písní a árií. Zazní mimo jiné Večerní písně obou autorů. Kdo je vašemu srdci blíž z těchto našich dvou velikánů?

Mému srdci je bližší Dvořákova tvorba, nejen co se hudební stránky týče, ale i čistě technické. Můj osobní názor je, že Smetana nepsal úplně „zpěvákům do krku“ a lépe se cítím v dvořákovském repertoáru.

Sestavila jste si program recitálu sama? Co je jeho dramaturgickou myšlenkou?

Za dramaturgickou myšlenkou stojí bezesporu snaha přispět k oslavám Roku české hudby. Pan dramaturg Českého spolku pro komorní hudbu si přál Večerní písně obou již zmíněných autorů, já je doplnila o výběr árií. Rozhodla jsem se přednést oba kompletní cykly, ne pouze výběr. Spoustu písní jsem vůbec neznala a myslím si, že si zaslouží být uvedené všechny.

Narodila jste se v Brně, ale v angažmá jste byla tři roky v Bonnu, přičemž často a stále častěji teď budete v Praze, navíc máte v plánu dvě opery v Ostravě. Kde jste tedy vlastně nejvíc doma?

Mám velmi blízko ke středomořskému způsobu života a bydlím na Maltě.

V půlce června zpíváte při ostravské premiéře Příhod lišky Bystroušky. S partem Bystroušky jste srostlá už od dob studií. Máte se na něm vůbec co učit?

Part Bystroušky jsem ještě za dob studií na JAMU měla možnost nastudovat s dirigentem Janem Zbavitelem, studentem Františka Jílka, takže jsem měla tu nejlepší možnou školu.

Zda se mám co učit? Určitě! V životě je stále se co učit a objevovat. Dirigent Marek Šedivý je plný inspirace a nápadů a já se moc těším na nové obzory, které spolupráce s ním otevře.

V roce 2016 jste se zúčastnila karlovarské Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a získala jste, řekněme, „pouze“ čestné uznání. Ano, mohlo jít o výjimečně našlapaný ročník – skutečně to byl jubilejní padesátý –, ale i tak. A hle, už 2019 jste došla až do semifinále Domingovy Operalie. Nyní jste hodně viditelná v Praze a obecně vás lze označit za už úspěšnou pěvkyni. Působí to tak, že ve vaší kariéře musel v určitém momentě nastat nějaký zlom; zlom k lepšímu. Co byste poradila začínajícím pěvcům, kteří pro nedostatek úspěchů už přemýšlí, že se zpíváním „seknou“?

Keep calm and carry on.