Mladý orchestr na závěr Dvořákovy Prahy obstál
„Nebylo to zkrátka klavírní trio, které umí společně dýchat, pouze se hudebníci vzájemně dokázali dohodnout, kdo koho právě pouští do dveří.“
„Orchestr doprovázel spíš decentně a v mnoha pasážích to působilo, že ho dirigent tlumí až moc.“
„Celkově ovšem Dvořákova Praha ukázala, že umí postavit řadu svébytných koncertních programů a pozvat ty nejlepší hosty.“

Dvořákova Praha se rozhodla angažovat pro závěrečný koncert Českou studentskou filharmonii a povolala k ní dirigenta Inga Metzmachera. S trojicí mladých zahraničních sólistů 24. září provedla Beethovenův Trojkoncert a pak Dvořákovu Osmou symfonii. Mladí hráli s maximálním nasazením a radostí, ale v dirigentově pojetí jí mohlo být víc.
Závěrečný koncert je vždycky trochu dramaturgický oříšek. Musí jít o pořad trochu výjimečný, ale zároveň už je na konci festivalu a vrcholné události si každý našel jinde. Volba mládežnického orchestru je v tomto ohledu sympatická, originální a symbolická. A Česká studentská filharmonie se při podobných příležitostech už etablovala – i když slovo „etablovala“ je do určité míry neadekvátní pro orchestr, který je potřeba ze studentů sestavit každý rok nově pro konkrétní sérii projektů. Tento mládežnický orchestr ovšem hraje i velmi náročná díla v edukativních programech České filharmonie Kroky do nového světa, v covidovém období dokázal nadchnout Simona Rattla a ustát Semjona Byčkova, který mládežnický orchestr řídil poprvé v životě. Má svůj prostor i v sezóně České filharmonie, kde ji skvěle dirigoval Giovanni Antonini, znovu Byčkov nebo Jakub Hrůša.

I tentokrát studentům koncert vyšel, i když k pocitu úplného souznění se skladbami a dirigentem ještě něco chybělo. Přece jen jsem litoval, že prestižní příležitost nedostal Marko Ivanović, který s tímto orchestrem žije a připravil ho pro mnoho zajímavých projektů – a v první fázi zkoušel i tento program. Návazně se práce ujal renomovaný dirigent Gustav Mahler Jugendochesteru Ingo Metzmacher a nabídl pojetí, které mně a možná ani orchestru tak blízké nebylo. Sólisté Beethovenova Trojkoncertu C dur byli vynikající, ale provedení budilo dojem, že na pódiu je každý sám za sebe. Houslistka Alexandra Conunova předvedla krásný tón a skladbu více romantizovala. Violoncellista Pablo Ferrández, který už opakovaně hrál s Českou filharmonií a je nejdál ve světové kariéře, se ukázal jako temperamentní a živý, rovněž s krásným tónem a jistou technikou. A mladík Dmitry Shishkin, kterého bychom asi mohli v česku psát jako Šiškin, nabídl znění klasického střihu, ale jakoby jen občas „probublal“. Nebylo to zkrátka klavírní trio, které umí společně dýchat, pouze se hudebníci vzájemně dokázali dohodnout, kdo koho právě pouští do dveří. Také jsem přemýšlel, jestli některé z mladých českých klavírních trií, typově řekněme Trio Bohémo, by pro tento koncert nebylo zajímavější volbou. Orchestr doprovázel spíš decentně a v mnoha pasážích to působilo, že ho dirigent tlumí až moc, a doprovodné figury nebyly slyšet skoro vůbec. Když připočteme, že Trojkoncert je posluchačsky trochu nevděčný a nemá mnoho zajímavých, inspirovaných nápadů, výsledek nebyl zrovna dechberoucí. Soustředěnost a pečlivost ale nutno ocenit.

Hlavní dílo večera, Dvořákovu Osmou symfonii, necítí Ingo Matzmacher tak zpěvně, jak by nám bylo blízké. O to víc pak podtrhl několik málo dramatických pasáží a jeho pojetí bylo spíše neoklasicky pregnantní než romanticky a dvořákovsky melodické. Šlo o jiný pohled na českou hudbu od dirigenta, který je doma ve 20. století. Tím víc je třeba vyzdvihnout, že orchestr pojetí respektoval a vyhověl, když navíc dirigentova gesta na koncertě nepůsobila dvakrát čitelně. Smyčce zůstávaly homogenní, skvěle vyšla například flétnová sóla, ale i trubka v úvodu čtvrté věty. Orchestr si po celou dobu udržel sympatickou energii a tvář. Ale už bylo naznačeno: je otázka, jestli atraktivní studentský orchestr musel být obložen cizími jmény…

Celkově ovšem Dvořákova Praha ukázala, že umí postavit řadu svébytných koncertních programů a pozvat ty nejlepší hosty. Někdy přemýšlím, že na začátek podzimu je těch festivalových koncertů až moc, dny jsou kratší, září má jinou atmosféru než začátek léta, je to víc čas pro usebrání a méně pro opulentní hostinu. Nabídka ovšem byla bohatá a například komorní řada třetí rok pod kuratelou Pavel Haas Quartetu nabízela jeden skvělý program za druhým. Objevnou dramaturgii měla i řada orchestrálních koncertů. A Vídeňští filharmonikové znovu a v Rudolfinu, to byla kapitola sama pro sebe, i když těm se do dramaturgie moc mluvit nedá. Těšíme se na další ročník.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská
Příspěvky od Jindřich Bálek
- ČRo D-dur: Zdeněk Šesták a objev citolibských mistrů
- Operní Brahms v plném osvětlení
- Dechové kvinteto s citlivou duší
- ČRo D-dur: Sobotní večer ve znamení stoletého jubilea Zdeňka Šestáka
- ČRo D-dur: Zapomenuté výročí Arthura Honeggera
Více z této rubriky
- Naprosté odevzdání se autorovi. Duo Lorenz/Beinhauer s Terezou Horákovou v Brně
- Stamicovo kvarteto jubilující a exkluzivní
- Silentium! jako za časů staré dobré Anglie
- Zemlinští, Venyš a Františák stylově k výročí Institutu Bohuslava Martinů
- Nejlepší SOČR
- Bytostný melodik Zdenek Merta a Vilém Veverka v jeho službách
- Analýzou ke kráse. Simon Rattle ovládl Rudolfinum
- Na HAMU nejen na Rybovku
- Páni kluci v Českém muzeu hudby s odkazem na Soňu Červenou
- Bohatství barev i v komornějším posazu. Závěrečný koncert Dní Bohuslava Martinů