Zejména opernímu publiku se v paměti uchovalo jeho jméno. Měl vynikající schopnost vykreslit a skloubit hudbu z orchestřiště s dějem, který se odehrával na scéně. S úspěchem dirigoval i velká symfonická díla. Byl šéfem operních souborů v Brně i v Praze a významnou hudební stopu zanechal v padesátých letech minulého století v Moskvě a v Leningradě. Narodil se na den přesně před 120 lety v Uherském Hradišti, tehdy ještě v Rakousku-Uhersku. Řeč je o Zdeňkovi Chalabalovi. Svá školní léta prožil v Moravských Budějovicích. Hrál na housle a už v mládí založil vlastní malý orchestr a dirigoval zpěváky ve sboru své matky. Později šel studovat práva a hudbu do Vídně (tam byl i na vojně) a do Prahy. Práva ale nedokončil. Zvítězila u něj hudba a tak se konzervatoř v Brně stala jeho přestupným můstkem k profesionální kariéře. Hrál taky na klavír a komponoval. Patřil k nejnadanějším žákům prof. Františka Neumanna, kterého do brněnského Národního divadla přivedl Leoš Janáček. Netrvalo dlouho a Neumann dal příležitost mladému Zdeňkovi, aby v divadle dirigoval. Už v těchto letech se projevoval Chalabalův zájem o ruskou operní tvorbu, kterou v divadle nezřídka uváděl. Byl výraznou osobností, bylo jen otázkou času, kdy ho pozve Národní divadlo v Praze. To se stalo v roce 1936, kdy se stal dirigentem i dramaturgem v jedné osobě. Své rady mu dával samotný Václav Talich, který ho přizval i k České filharmonii. S tou natočil na začátku šedesátých let symfonické básně Antonína Dvořáka. Přinášet publiku nové věci, zdá se, bylo věcí, která ho nejvíc naplňovala. Na poli symfonickém prosazoval soudobé autory, měl rád například Bohuslava Martinů. V Leningradě pod jeho vedením zazněla ruská premiéra Dvořákovy Rusalky a v roce 1956 ho pozvalo k delší spolupráci Velké divadlo v Moskvě. Zde s velikým úspěchem Zdeněk Chalabala uvedl Janáčkovu Její pastorkyni. Podílel se taky na operních nahrávkách, zejména těch českých.