„Rozlišovat klasické tango a koncertní tango nuevo nebylo třeba. Šlo o atmosféru, dojem a prožitek, nikoli o antologii.“

„Kvinteto Escualo hrálo s velkým nasazením, temperamentně, vytrvale, bez výkyvů.“

„Patricie Poráková vnesla na pódium v páru s Javierem Antarem tvárnou poddajnost i vyzývavou vstřícnost, kočičí eleganci i přesnou techniku.“

Festival České doteky hudby přilákal publikum po koncertech klasické hudby v historických sálech Prahy také do Kongresového centra. V pátek večer se tam pod jeho hlavičkou uskutečnila premiéra hudebně tanečního večera Misterio del Ángel – Tango Argentino. Program připravil instrumentální soubor Escualo Quintet a tanečníci Tangonexion. Až na jednoho Jihoameričana a jednu Turkyni Češi.

Hudba v rukou šesti muzikantů, tanec jednoho nebo dvou párů, světelný design. Sugestivní mix silově vášnivých i lyrických čísel z pera Astora Piazzolly a šesti dalších skladatelů, včetně přítomného hráče na perkuse, z nichž některá měla choreografické vyjádření a některá zazněla jen instrumentálně. Takový byl koncert ve Společenském sále Kongresového centra. Intenzivní, setmělý, bez pauzy, jen hodinový. Stáli za ním, za jeho koncepcí, především hráč na bandoneon Jakub Jedlinský a herečka, tanečnice a choreografka Patricie Poráková.

Rozlišovat klasické tango a koncertní tango nuevo, hraničící s jazzem, nebylo třeba. Přestože se po celou hodinu prolínaly, šlo především o atmosféru, dojem a prožitek, nikoli o antologii, jejímž smyslem by mělo být poznávání a poučení. Projekt vznikl s úmyslem nabídnout publiku tango jako bránu do světa emocí a možná i podvědomí. Tedy tango jako fenomén, jako svět sám pro sebe, jako prostředek sebevyjádření, na který se lze snad – alespoň částečně – napojit i z pozice pouhého posluchače a diváka. Slovy tvůrců tango jako život, kdy jsme v jednom okamžiku obklopeni láskou a něhou a v druhém na nás doléhá bolest a stesk.

Escualo Quintet se jmenuje podle jednoho Piazzollova tanga. V překladu je to Žralok. Vystoupilo ve složení Jakub Jedlinský – bandoneon, Vít Chudý – housle, Petr Beneš – elektrická kytara, Ivan Vokáč – klavír a Jan Prokop – kontrabas. Na pódiu s nimi byl i český perkusionista s peruánskými kořeny Camilo Caller. Hráli s velkým nasazením, temperamentně, vytrvale, bez výkyvů. Koncertním tangům, znějícím až příkře soudobě a posluchačsky vlastně docela náročným, dávali potřebné naléhavé, až agresivní důrazy, v kontrastních kusech zase melancholii a smyslnost. V jednom celku se kompozicemi na programu podíleli vedle Piazzolly ještě další nežijící autoři – Roberto Firpo, Aníbal Troilo, Osvaldo Pugliese a Francisco Canaro. S nimi dva žijící – Lalo Schifrin a Camilo Caller.

V tangu v páru vede zásadně muž – a vede většinou rázně, žena sama nemá pohyb iniciovat. Ale pasivní být nemá, jde o intimní dialog, o vzájemné vnímání těl i pocitů, o napojení na druhého – a Češka Patricie Poráková, žijící z poloviny v Argentině a tangu se intenzivně věnující, vnesla na pódium v páru s proslulým argentinským tanečníkem Javierem Antarem očividné mistrovství – tvárnou poddajnost i vyzývavou vstřícnost, kočičí eleganci, přesnou techniku a škálu velmi osobních emocí. Podobně se jevil i druhý pár – Berak Yedek a Michal Kurtiš. Hudba zněla s velkou fantazií a intenzitou, působila prožitě a zažitě. Světelný design Michala Kříže, podpořený kouřem, zdůrazňoval v přítmí víc než vášnivost spíše soustředění, samotu.

Misterio del Ángel, Tajemství anděla… Tvůrci předem hovořili o svém projektu jako o možnosti fascinujícího pohledu na lidské nitro. Tango je podle nich mimo slova, nelze ho polapit – mísí se v něm radost, láska i bolest a osamělost lidského života stejně jako se v něm misí kultury celého světa. Tango staví na vzájemném objímání, na souladu a propojení bytostí. Je intuitivní i vědomé. Slovy Jakuba Jedlinského je dechberoucí směsicí nálad přenášených prostřednictvím hudby. Není veselé ani smutné, žije svůj vlastní osobitý život. Je introvertní a současně temperamentní. Nabízí svobodu.

Tango nuevo je strhující syntézou argentinského folkloru, klasiky a jazzu. Tango je precizní, přesné, ale i překvapivé a proměnlivé i plynulé zároveň. Program na festivalu České doteky hudby, úplně původně nicméně zřejmě zamýšlený pro jiný prostor, se nesnažil vyprávět tangem nějaký konkrétní lidský příběh. Rozhodnout, jestli šlo spíš o koncert, nebo spíš o hudební divadlo, není snadné. A možná to ani není nutné. Hudba převažovala, taneční výstupy byly epizodami. Odvíjel se tu příběh abstraktní, existenciální, univerzální, člověčí. O anděly tak moc nešlo.

Foto: Jan K. Čeliš, Petr Veber