„Veškeré dění na pódiu snímaly kamery.“

 „Do všech těchto témat Lukáš Hurník čile zapojoval dětské publikum.“

 „Po skončení koncertu jsem byl svědkem pochvalných reakcí dospělých a nefalšovaného nadšení dětí.“

V oranžové abonentní řadě Filharmonie Hradec Králové, tedy v sobotních odpoledních koncertech pro velké i malé posluchače, zazněla 1. prosince pestrá hudba napříč staletími, s průvodním slovem Lukáše Hurníka na téma Vynálezy a patenty. Těleso pod taktovkou japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho hrálo s chutí a naplno, stejně tak sólisté. Vítaným doprovodem slov byly obrazové projekce v zadní části orchestřiště. Veškeré dění na pódiu snímaly kamery, což návštěvníkům umožnilo vidět každý detail z bezprostřední blízkosti a být tak vtažen do procesu poznávání. 

Hudební ukázky byly vpravdě ilustrativní, atraktivní, navýsost srozumitelné. Na koncertě jsem byl se svojí ženou, která pracuje jako dětská knihovnice. Ta měla jedinou výhradu: výklad by měl být přizpůsoben těm nejmenším dětem, protože pak rozumějí všichni.

V úvodu Lukáš Hurník mluvil o nápadu a doložil to vznikem koncertu jako nové podoby skladby, za což může Antonio Vivaldi. Jako důkaz zaznělo Allegro z Podzimu – jeho Houslového koncertu F dur, kde se sólového partu zhostila – a výtečně – dvacetiletá Patricie Kozlova. Poté Hurník společně s dirigentem rozehráli vtipnou skeč na téma proměnlivosti dynamiky v hudební kompozici, s níž začali pracovat Stamicové a Richterové. Dokumentovala to nakonec svou třetí větou Sinfonia a quattro c moll Franze Xavera Richtera.

Samozřejmě nesměla chybět odpověď na otázku, kterou si pokládá mnohý nezkušený posluchač klasické hudby – k čemu je vlastně dobrý dirigent? A do všech těchto témat Hurník čile zapojoval dětské publikum. Došlo také na nové varhany, na nichž Jana Turková předváděla nejen jejich nejtišší, ale také nejsilnější zvuk, a stejně tak schopnost varhan napodobovat nástroje jiné. A poté zazněly i ty skutečné: flétna, trubka, tuba…, takže děti mohly porovnávat.

Další vynález? Hodiny. Takže Joseph Haydn a ukázka z jeho Symfonie č. 101 D dur – Hodiny. Od hodin byl jen krůček k metronomu, a tak se mluvilo o Beethovenově špatném (kulhavém) tempovém přístroji, dokumentovaném na různých pojetích části čtvrté věty (Allegro vivace) jeho Osmé symfonie. Téma měření času poté zakončila oddechová, pohodová skladba Leroye Andersona The Syncopated Clock, evokující lázeňsky „najazzlou“ náladu.

Na to navázalo povídání o saxofonu, průlomovém vynálezu mezi hudebními nástroji, a to s Kateřinou Pavlíkovou. Ta s sebou přinesla altový a barytonový saxofon. Na altce dokazovala široký rejstřík barev a technik, což zakončila sólovou skladbou Black and Blue současného australského autora Barryho Cockcrofta. V ní také užila cirkulativního dechu, což poté vysvětlila. Ani barytonsaxofon nevyšel naprázdno – Pavlíková zahrála hodně moderní kus nizozemského avantgardního umělce Jacoba TV (čili Jacoba ter Veldhuise) Pimpin´pro saxofon a computer, z něhož se ozývaly vokální hip-hopové variace a v závěru smích.

Po vánočně laděném kusu Sleigh Ride Leroye Andersona v notně rytmické aranži (Bob Cerulli), protože šlo o Santa Clause a jeho saně tažené soby, se Hurník nemohl vyhnout sekci bicích nástrojů, ve které pět hráčů obsluhovalo velké množství nejrůznějších perkusí. Některé z nich byly představeny, včetně hi-hatky (aka charlestonek), flexatonu a škrábadla. Celý arzenál se posléze zaskvěl v Conga del Fuego Nuevo, velmi šťavnaté, temperamentní, polyrytmicky bohaté orchestrální skladbě, kterou v roce 2001 zkomponoval mexický autor Arturo Márquez. Dirigent se při řízení doslova roztančil.

Závěr koncertu patřil ukázce z díla, které v sobě spojovalo vše, o čem byla řeč – Brazileira, což je třetí věta z „majstrštyku“ Daria Milhauda Scaramouche pro altový saxofon a orchestr. Opět se zaskvěla Kateřina Pavlíková jako sólistka. A samozřejmě i Filharmonie Hradec Králové.

Po skončení koncertu jsem byl svědkem pochvalných reakcí dospělých a nefalšovaného nadšení dětí. Co si více přát? Snad jen houšť takových sobotních odpolední… 

Foto: Alois Neruda