„Zdánlivou neslučitelnost velkého prostoru s tichou hudbou přemohly zesilovače s naprostou samozřejmostí.“

„Obcoval s tóny, pohrával si s nimi, rozvíjel je a meditoval nad nimi.“

„Hraje suity současně, emotivně, bez snahy o historizující zvuk a výraz.“

Hudba, ani trochu podbízivá, přesto k sobě soustřeďující vnímání bezmála tisícovky posluchačů v auditoriu a navíc zachycující pozornost stovek dalších lidí na nábřeží, na mostě, na ostrově Žofíně a dokonce na lodičkách a šlapadlech na řece… Takový byl sobotní večer v Praze na Vltavě kolem pontonové scény festivalu Prague Sounds u Národního divadla. A na pódiu jediný umělec. Mág a kouzelník, bez okázalých gest, prostě a pokorně hrající, bez scénografie, světel a kouře, bez pomůcek, jen s mikrofony a nutnou amplifikací… Violoncellista Yo-Yo Ma a v jeho podání šest sólových suit Johanna Sebastiana Bacha. Zázrak síly a podmanivosti klasické hudby, podivuhodná situace v jinak hlučícím městě, s tmavnoucí oblohou bez mráčku jako kulisou, o hodně více než dvě hodiny zvláštního hlasitého ztišení na konci dne ještě stále letního.

Slyšet kompletně všech šest violoncellových suit Johanna Sebastiana Bacha je sváteční vzácnost. Jednotlivě se v koncertních programech objevují relativně často, a to jako patrně vůbec nejhranější díla pro violoncello bez doprovodu. Jsou to vrcholné sólové instrumentální kompozice, dokonalé, definitivní. Můžeme je vnímat jako klenoty, určené k soustředěnému pohrouženému poslechu. Jakkoli to v kontextu open-air produkce zní pro takto intimní hudbu nepravděpodobně, soustředěné posluchače šestašedesátiletý světoznámý americký umělec měl. Zdánlivou neslučitelnost velkého prostoru s tichou hudbou přemohly zesilovače s naprostou samozřejmostí, bylo to sice neobvyklé, bylo to úplně jiné než v Rudolfinu, o kterém se původně uvažovalo, ale nic nepůsobilo nepatřičně. Klasicky koncertně oděný umělec v lehkém pohodlném záklonu na židli uprostřed prázdného pódia obcoval s tóny, pohrával si s nimi, rozvíjel je a meditoval nad nimi, posílal je do publika a navazoval na zvuk, který se mu vracel.

Bachovy suity možná vznikly jako instruktivní, studijní skladby. Mohly by proto být jen a jen abstraktní hudbou, kompendiem umění hry na violoncello. I když i to je samozřejmě částečně přítomno, jedná se ve skutečnosti o mnohem víc – nejde o žádné etudy, ale o vycizelované umění kontrapunktu a o stylizaci suit v duchu francouzské hudby. Nabízejí různá řešení, jedno však mají společné: za preludiem se střídají tance, mezi nimiž mají své místo pomalá sarabande, obřadnější allemande a courante a rychlá gigue. Na páté pozici se střídají menuet, bourrée nebo gavotta. Nekonečnou proměnlivost a nekončící krásu přerušil krátký potlesk, krátká úklona, ale hudba hned pokračovala: další suita, další nepřeberné bohatství tónů vznášejících se ve vzduchu… Vše zpaměti.

Suity kumulují technická úskalí a vyžadují podrobně promyšlená řešení; nejen proto, že počítají s polyfonní hrou, ale i proto, že potřebují přesně odvážený styl a výraz. Od první k šesté se zvětšuje jejich náročnost i rozsah. Nepatří k prvoplánově přístupné hudbě, nejsou to skladby líbivé a kontaktně populární. Každá zvlášť je příkladem náročné, vážné stránky umění, všechny, jedna jak druhá, jsou v klasické hudbě něčím výjimečným, rozhodně ne všedním.

Pocházejí zřejmě z doby kolem roku 1720, kdy Bach sloužil na dvoře v Köthenu. Tamní panovník nebyl luterán, ale člen reformované církve, takže provoz duchovní hudby nebyl tak obsáhlý a skladatel měl prostor na ryze instrumentální tvorbu, na kompoziční zkoumání možností nástrojů…

Je věcí cti každého violoncellisty, aby se s tímto nelehkým interpretačním úkolem, který ční v repertoáru jako výzva, nějakým způsobem poměřil a vyrovnal a aby našel srozumitelnou cestu, jak je prezentovat. Prvním moderním violoncellistou, který objevil kouzlo a hodnotu Bachových suit a začal je veřejně hrát, byl v mládí, to znamená na začátku 20. století, Pablo Casals. Nezapomenutelně je později hrál a natočil Mstislav Rostropovič. V Československu suity jako první v roce 1980 zahrál všechny v jednom koncertním večeru, a to navíc zpaměti, Saša Večtomov.

Violoncellista Yo-Yo Ma se suitami evidentně žije v úzkém kontaktu a dlouho. Hraje je současně, emotivně, bez snahy o historizující zvuk a výraz, výrazně, osobitě, s náznakem okázalosti, ale přesto uměřeně; nejsou pro něj těžkým úkolem, ale radostí, příběhem, zastavením, pohroužením, osobním obřadem.

Foto: Petra Hajská