„Tři skladby hrané dvě různá cembala byly v sále, kde jsou si všichni blízko, exkluzivní záležitostí.“

„Na trhu je už šest svazků souborného vydání díla Martinů. Hned první byl oceněn na frankfurtském veletrhu.“

„V šedesátých letech by měly jako poslední vyjít obě verze opery Řecké pašije.“

Institut Bohuslava Martinů s nakladatelstvím Bärenreiter už dodaly na trh šest svazků souborného notového vydání díla skladatele. Projekt je rozvržen na celé půlstoletí, rychlejší práci vědecké a nakladatelské možnosti, ale ani kapacita trhu nedovolují. K podpoře a zviditelnění kritické edice už se čtvrtým rokem uskutečnil benefiční koncert. Tentokrát své umění dal do služby této věci cembalista Mahan Esfahani. Vedle Martinů zahrál logicky také Bacha a Kalabise – byl totiž posledním žákem Zuzany Růžičkové.

Zájem o komorní hudební a společenský večer, uspořádaný v pondělí v Kaiserštejnském paláci na Malé Straně, byl odpovídající: Esfahaniho umění je dostatečným lákadlem – a snaha pomoci dobré věci je také nemalá. Tři skladby interpretované na dvě různá cembala byly v té chvíli v intimním prostředí sálu, kde interpret není na žádném vyvýšeném místě a kde jsou si všichni blízko, skutečnou exkluzivní záležitostí. Bachovu Partitu c moll rámovala Sonáta od Bohuslava Martinů a Akvarely od Viktora Kalabise.

Mahan Esfahani hrál Bacha na poměrně novou kopii Mietkeho nástroje z doby kolem roku 1710, pocházející z královéhradecké dílny Jan Bečička & Stanislav Hüttl & Petr Šefl. Stylově, bohatě, mnohotvárně, životně, bezchybně; rozsáhlá skladba zněla jako hudební proud vzdálený jakékoli formálnosti nebo odtažitosti. Pro Martinů a Kalabise zvolil jiný nástroj – mohutnější, několik desítek let starý, provozně užívaný, moderní značku Ammer, takzvaný model Bach s bohatší kombinací rejstříků. Umožnilo mu to střídat barvy. Zvláště u výrazně polyfonních Akvarelů, skladby ze 70. let psané pro Zuzanu Růžičkovou, taková rozmanitost byla žádoucí a skladbě to v minuciézních odstínech, v neustálých proměnách zvukové kontrapozice rukou a v odlišení motivů nesmírně pomohlo. Získala na plasticitě a na atraktivnosti. Sonáta Bohuslava Martinů z 50. let je drobnější, neobarokní, zazněla v úvodu večera bez velkého patosu, jako milá pozornost.

Na sklonku roku 2015 si Institut Bohuslava Martinů připomínal, že pracuje ve prospěch odkazu tohoto klasika moderní české hudby už dvě desetiletí. Nejprve byl součástí Nadace Bohuslava Martinů, posledních deset let pak už fungoval jako obecně prospěšná společnost, jejímž hlavním partnerem a sponzorem nadace zůstává. Jeho hlavním cílem je shromažďovat veškeré dostupné dokumenty z pera Bohuslava Martinů i materiály o něm, aby měli zájemci z řad muzikologů, interpretů i široké veřejnosti možnost studovat skladatelův život a dílo v plném kontextu doby. Nejdůležitějším a největším úkolem Institutu je projekt souborného vydání díla Bohuslava Martinů.

Vědecká edice zpřístupní všechna díla ve veškerých autorských nebo autorizovaných verzích a úpravách a přidá k nim i díla nově nalezená nebo dosud nepublikovaná. Na základě studia notových i nenotových pramenů taková edice shrnuje veškeré poznání o notových zápisech a jejich kontextu a slouží jako vodítko pro vydávání praktických provozovacích materiálů. Hned první ze svazků byl oceněn na frankfurtském hudebním veletrhu cenou svazu německých hudebních nakladatelství Best Edition 2016 a dalších si pravidelně všímají recenzenti doma i v zahraničí. Odborný hudební časopis Opus Musicum například letos uvedl, že první svazky souborného vydání jsou „příslibem výjimečného edičního počinu“.

Martinů se takto vydává od roku 2014 a kritická notová edice jeho díla zaplní více než stovku svazků. „Snažili jsme se, aby první z nich obsáhly různé formy a žánry, aby naznačily šíři a různorodost děl Bohuslava Martinů, ale nyní už přecházíme k výběru dalších skladeb pro vydání pragmaticky, z hlediska stupně zpracování a dostupnosti pramenů,“ komentoval pro KlasikuPlus rozvrh vydávání ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina. Vydány jsou již Epos o Gilgamešovi, 4. symfonie, komorní hudba pro šest až devět nástrojů, Kantáty z Vysočiny, smyčcové kvartety č. 4 až 7 a „čtyřkoncerty“, tedy Smyčcový kvartet s orchestrem a Koncertantní symfonie č. 2.  A nejbližší další? Concerto da camera a Rhapsody-concerto pro violu a orchestr, klavírní koncerty č. 4 a 5, Ariadna, Paraboly a Fresky Pierra della Francesca, Violoncellový koncert č. 1. A tak dále… Rozvrh je jasný. Za šest let by měl v kritické edici vyjít Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. A o čtyři desetiletí později, v šedesátých letech tohoto století, by měly jako poslední přijít na trh obě verze opery Řecké pašije, říká Aleš Březina.

Jakou s tím má souvislost cembalistka Zuzana Růžičková? Byla manželkou skladatele Viktora Kalabise, který zanechal stopu v české hudební kultuře nejen svou tvorbou, ale také organizováním uměleckého a kulturního dění. Coby někdejší pracovník Československého rozhlasu zůstává v paměti jako jeden ze zakladatelů mezinárodní soutěže mladých hudebníků Concertino Praga, na sklonku života se pak hodně angažoval v Nadaci Bohuslava Martinů. Hudba tohoto autora ho provázela po celý život – od okamžiku, kdy se po válce chvíli domníval, že se Martinů vrátí z Ameriky domů a že by u něj třeba mohl studovat.

Foto: Petra Hajská