„Nový projekt si do titulu vetkl lákavě dvojsmyslnou slovní hříčku, v níž tvůrci odkazují nejen na samotný tanec, ale především na Ástora Piazzolu.“

„Filmové TangoAstory tedy slouží především jako taneční skica, předběžný portrét výrazových prvků a scénické kompozice, představení výjimečných tanečních párů.“

„Tango je základním kamenem argentinské kultury, ale v jistém významu i té moderní světové.“

V sobotu 5. června měl v Koncertním sále Pražské konzervatoře Na Rejdišti premiéru krátký film TangoAstory, který vznikl v produkci společnosti Art 4 People jako jeden z drobných příspěvků k oslavám významného celosvětového jubilea. Letos v březnu totiž uplynulo sto let od narození jedné z největších osobností tanga, ale i jazzové a vážné hudby 20. století, argentinského skladatele Ástora Piazzolly. Jedinečná příležitost nemohla zůstat bez odezvy ani v našich končinách, kde je popularita tohoto tance přece jen pod povrchem intenzivnějšího zájmu kulturní veřejnosti. Čeští umělci se intepretaci tanga věnují se stále větší chutí. To platí i v časech pandemického prázdna. Tango bylo odjakživa skvělým prostředníkem k navázání blízkého kontaktu, aktivním únikem z trýznivé samoty. Ať už hudba, či tanec – a nejlépe obojí – může v nastávajícím rozvolnění zapůsobit na naše vyprahlé duše jako univerzální lék.

Nový projekt akordeonisty Ladislava Horáka, souboru Bona Fide Tango a producenta Martina Koldy si do titulu vetkl lákavě dvojsmyslnou slovní hříčku (Tango a Story), v níž tvůrci odkazují nejen na samotný tanec a jeho historii, ale především a právě na legendárního skladatele Ástora Piazzolu. Jeho tvorba argentinské tango rozdělila navždy na dvě zásadní epochy. Ta první, předpiazzollovská, znamenala rozvoj původně lidového tance v celosvětově populární taneční žánr první poloviny 20. století, ta druhá zjevila geniálního inovátora, který povýšil dosavadní vývoj tanga ve výsostnou hudební formu moderní vážné hudby. Piazzolla tak učinil s hravostí, která překračovala hranice možných stylů, aniž by přitom hudba ztratila svoji autentickou tvář.

Základem krátkometrážního filmu TangoAstory je vydané album souboru Bona Fide Tango pojmenované podle jedné z nejznámějších Piazzollových skladeb Misterio del Ángel. Pulsující hudba se stala dominantním elementem obrazového vyprávění. Ladislav Horák je zasvěceným znalcem piazzollovského odkazu, soubor se však nezalekne ani zvukové či nástrojové obměny. Namísto obligátního klavíru se tak představují flétna či housle, to vše v bravurních aranžích Jakuba Janského. Jádro místy slovansky měkčí interpretace však stále představuje ono virtuózně koncertantní provedení, typické pro Piazzollovu alchymistickou transmutaci tanga do vyšších uměleckých sfér. Hudební soundtrack, v němž samozřejmě zazní i skladby Piazzollových předchůdců, svojí dramaturgickou linkou rýsuje příběh od prosté nástrojové sestavy chudé tančírny v Buenos Aires předminulého století až po finále, v němž tango hladce zapluje do přístavu průrazné elektronické hudby nového století.

Češi vám při nahodilé konverzaci určitě rádi odkývnou, že „mají rádi“ tango. S pokračujícím rozhovorem ale nejspíše zjistíte, že zas až tak velké povědomí o něm nemají. Možná jej kdysi zkoušeli tančit s první láskou v tanečních, ale jejich představa o samotném tanci pochází spíš z televizního StarDance než argentinské milongy. To ovšem neplatí o Martinu Koldovi, který se tangem a jeho historií zabývá už od svých studií na pražské HAMU. Příběh zrození tanga byl původně součástí zamýšleného většího scénického projektu, který však museli realizátoři odložit na příhodnější podmínky doby postcovidové. Filmové TangoAstory tedy slouží především jako taneční skica, předběžný portrét výrazových prvků a scénické kompozice, představení výjimečných tanečních párů. Objevují se zde postupně všechny podstatné vývojové fáze a taneční nálady, které diváka usměrňují v jeho dosavadních představách více ke kořenům, směrem k původnímu latinskoamerickému pojetí tance jako základní lidské komunikace. Taneční páry Joanna Rzesiewska a Jan Chrostek, Eva Krejčířová a David Vejchar a Veronika Hanušová a Dominik Vodička nás provázejí časem v jednolitém prostoru jakési abstraktní milongy, v níž se střídají styly a epochy, prozatím spíše v náznaku. O co méně je scénické narace, o to více vyniká snaha o vykreslení jemných detailů. Smysl a výraz opravdového tanga se rodil složitě, mísily se v něm krev i pot černých a bílých obyvatel nuzných předměstských dvorků Buenos Aires. V atmosféře absolutní chudoby a bezpráví, v němž se dokonalé provedení rituálního tance stalo měřítkem společenského postavení a úspěchu, byla touha zvítězit v souboji tanečních protivníků nejvyšším zákonem. A v jistém smyslu tohle obsahuje tango dodnes. Ten příběh zrození jedinečného tance stále fascinuje svět. Kde jinde splynou tak magicky dvě osoby, muž a žena, v jeden vizuálně-ornamentální celek?

Slovy spisovatele Borgese: „O tangu můžeme donekonečna diskutovat, ale nic nezměníme na tom, že tak jako všechno pravdivé je stále obklopeno tajemstvím.“ Tango je základním kamenem argentinské kultury, ale v jistém významu i té moderní světové. Je s námi už téměř sto padesát let a stále populární v Americe i Evropě nebo v Asii. Pro Argentince je bez nadsázky osudem i vášní. Národním pokladem (to oficiálně!), o kterém dokáží hodiny vyprávět, diskutovat. Přít se s tím, kdo nemá na tango stejný názor, je povinnost, otázka rodinné cti. Horká krev a temperament, ale také opravdu hluboký cit k hrdinům, kteří na tanečním kolbišti vyhráli svou bitvu o krále parketu, jemuž je dovoleno vše. Ať už jste vyznavači staré gardy či Carlose Gardela anebo právě Ástora Piazzolly, tango vás dostane. Tím si buďte jistí.

Autor článku: Patrick Fridrichovský

Foto: archiv projektu