středa, 03 říjen 2018 09:08

B-A-C-H a neúnavná práce okolo

Autor:

„Neúnavná a iniciativní práce prezidentky a dramaturgyně festivalu Ireny Chřibkové.“

„Martin Sander - jeden z nejlepších výkonů festivalu posledních let“

„Bojovala se skladbou statečně, ale zdá se, že žádný varhaník nemůže utvořit z tohoto zápisu hudbu živou.“

 

DSC1035

 

Už 23. Mezinárodní varhanní festival v pražském minoritském kostele sv. Jakuba svědčí o životaschopnosti a mimořádné zajímavosti tohoto každoročního cyklu koncertů v srpnu a září. Za vším stojí neúnavná a iniciativní práce prezidentky a dramaturgyně festivalu, titulární varhanice u sv. Jakuba Ireny Chřibkové, která přivedla do Prahy za víc než dvacet let plejádu vynikajících zahraničních i domácích varhaníků. Festival už delší dobu právem patří k pozoruhodným událostem pražského hudebního života.

I letos jsme byli svědky absolutně špičkových výkonů. Mladý francouzský varhaník Daniel Cassan oslnil nejen dokonalou technikou (všechny koncerty se přenášejí z kůru na obrazovku dole v chrámové lodi), ale především talentem a obrovskou muzikálností. Úvodem zahrál Suitu op. 5 Maurice Duruflého ve velmi barevné registraci a virtuózním podání. Po ní následovala velmi polyfonně vynalézavá improvizace v barokním stylu ve formě variační partity na téma Adama Michny z Otradovic „Nebeští kavalérové“, mezi jiným s neuvěřitelně vynalézavou částí ve formě tria. Závěrem Cassan improvizoval symfonickou báseň na biblický text, mohutně gradovanou, aby skončil v kódě meditativně v pianissimu. Francouzští varhaníci improvizují na koncertech často, ale spíš homofónně a v soudobém a virtuózním stylu, ale pokud se pamatuji, nikdy z Francie nevystoupil varhaník, který by předvedl polyfonní improvizaci v barokním stylu a proti všemu očekávání skončil koncert v tiché dynamice. Velmi osobitý výkon se setkal s nadšeným ohlasem obecenstva.

 

SandersvJ

 

V cyklu dále vystoupil rovněž Martin Sander, někdejší vítěz Mezinárodní varhanní soutěže Pražského jara v roce 1989, nyní profesor Vysoké hudební školy v Detmoldu a v Basileji. Ukázal v ryze německém programu všechny své přednosti – dokonalý jiskřivý rytmus, naprostou srozumitelnost jednotlivých hlasů a záviděníhodný stavebný nadhled. Přitom vládne velikým temperamentem, který je ovšem korigován a zkázněn tak, aby jednotlivé skladby vyzněly v optimální podobě. Pořad byl věnován Bachovi a autorům, kteří k jeho poctě komponovali na téma B A C H. Preludium a fuga Es dur vyzněly monumentálně, Tři fugy Roberta Schumanna připomněly u varhaníků trochu opomíjený odkaz velkého romantika. Obrovitá Fantasie a fuga na B A C H od Maxe Regera ani při množství jednotlivých hlasů v dvojité fuze neztrácela srozumitelnost, při složité polyfonii tak potřebnou. Byl to jeden z nejlepších výkonů festivalu posledních let.

Irena Chřibková připomněla brilantním provedením Fantasie d moll 110 let od narození Miloslava Kabeláče a potom se věnovala rozsáhlé sonátě Césara Francka Grande piece symphonique. Je patrné, že interpretka je se svatojakubským nástrojem v denním styku, umí dokonale vyzdvihnout jeho charakteristické barvy, pracuje znamenitě s akustikou prostoru a technicky působí naprosto suverénně. V Bachově Toccatě a fuze „dorské“ nepřehnala tempo toccaty a podařilo se jí tím časově vyrovnat obě části s poměrně dlouhou fugou. Fantasie na motivy symfonické básně „Vyšehrad“ od Josefa Kličky je v podstatě varhanním přepisem Smetanovy skladby. V 19. století při nedostatku možností slyšet symfonický orchestr měla svůj význam. Proto měl tehdy přepis oprávnění. Dnes vyznívá poněkud „obrozenecky“ a Kličkou přidané dva závěrečné akordy na pleno nástroje nejsou nejlepší službou Smetanovi, u kterého „Vyšehrad“ končí v tiché dynamice. Tyto poznámky ovšem nemění nic na tom, že Chřibková zahrála skladbu velmi přesvědčivě.

 

DSC1027

 

Na festival jsou každoročně zváni varhaníci z různých zemí, jejichž počet se stále rozšiřuje. Tentokrát to byli nově interpreti z Portugalska a Islandu. Portugalský varhaník Antonio Manuel Esteireiro seznámil pražské publikum s hudbou své země. Zvukomalebná Batalha (bitva) Antónia Correia Bragy a především tři sonáty Carlose Seixase půvabně zněly a byly rafinovaně prokládány skladbami Oliviera Messiaena, jehož dílem se interpret zabývá a píše o něm teoretickou práci. Barevný „Zpěv ptáků“ a virtuózní „Bůh mezi námi“ se postaraly o vítaný kontrast a efektní zakončení koncertu.

Björn Steinar Sólbergsson z Reykjaviku si sestavil tři věty z různých symfonií Charlese Marii Widora, ale nepodařilo se mu z umělého spojení vytvořit smysluplný celek. Mendelssohnova Sonáta f moll postrádala větší romantický vzlet, zvlášť v Adagiu a recitativním Andante. Z islandské hudby zazněly svižné tři kusy jednoho z nejvýznamnějších skladatelů Pálla Isolfssona, upravené pro varhany interpretem koncertu.

 

Bryndorf2

 

Dánská varhanice Brine Katrine Bryndorf je uznávanou odbornicí v oboru barokní hudby. Jako jediná na začátku koncertu využila půvabné chórové barokní varhany, stojící na pravém postranním kůru, a to pro dvě skladby Georga Muffata, aby se pak dále věnovala Bachovi (Preludium a fuga a moll, pětihlasá chorálová předehra „An Wasserflüssen Babylon“) ve střízlivém a věcném podání. Z dánské hudby zvolila Mendelssohnova současníka Johana Petera Emilia Hartmana, vystudovaného právníka a současně skladatele a významného pedagoga. Jeho Fantasie f moll prokázala vlivy tehdejší německé romantické hudby. Entrata reale Leifa Kaysera byl drobnou ukázkou díla významného dánského skladatele 20. století.

Italský varhaník Sergio Orabona, působící v Německu, posunul festivalový cyklus do hudebně přístupnějších a populárnějších poloh. Předznamenal to už úvodní Pochod C dur Louise Jamese Alfreda Lefébure-Wélyho, zcela vnějškově efektní, a pak i dvě poslední skladby. Libanonská předehra Naji Hakima původem z Bejrútu, vystudovaného a dlouhodobě působícího v Paříži, využívá lidových melodií, zabalených do apartní harmonie francouzské provenience. Ještě více „lidově“ působila Neapolská suita na melodie tří populárních jihoitalských písní. Její autor Grimoaldo Macchia se inspiroval spíš orchestrálním zvukem a řadou efektů. Orabona interpretoval tyto skladby s patrnou chutí, ale ve středu svého vystoupení se velmi seriózně věnoval francouzským skladatelům symfonického stylu Guilmantovi, Viernovi a Duprému a připomněl Symfonickou studií velkého italského virtuóza a skladatele Marka Enrika Bossiho, k naší škodě u nás málo hraného.

 

videoprojekce

 

Jiřina Dvořáková Marešová byla znamenitě připravena. Zvolila pro obecenstvo velmi náročný program. Pokusila se rehabilitovat Svatováclavský triptych Vítězslava Nováka z roku 1941. Jedná se o rozsáhlé, nejméně půlhodinové dílo s částmi Toccata – Ciacona – Fuga, které existuje ještě v autorské verzi pro varhany a orchestr. Tematickým základem je středověký nápěv Svatováclavského chorálu. Vítězslav Novák byl při svém studiu skladby vyhlášený rebel. Skladatelé tehdy v devadesátých letech 19. století povinně studovali zároveň hru na varhany. Novák si prosadil osvobození od této „svazující“ povinnosti. Při poslechu Svatováclavského triptychu lze jen litovat, že se sám při studiu neseznámil s varhanní literaturou blíže. Možná, že by výsledek ve varhanní stylizaci byl lepší. V notovém zápisu je skladba obdivuhodně kontrapunkticky vypracovaná, ale mnohost hlasů převážně v nižších polohách téměř znemožňuje srozumitelný zvukový výsledek, posluchačům znesnadňuje orientaci a tím oslabuje výsledný dojem. Snad by prospělo skladbě rychlejší tempo v Toccatě, výraznější exponování tématu v Ciaconě a svižnější tempo a zřetelnější artikulace tématu Fugy. Jiřina Dvořáková Marešová bojovala se skladbou statečně, ale zdá se, že zde žádný varhaník nemůže zvítězit a utvořit z tohoto zápisu hudbu živou. Další skladbou jejího koncertu byla jediná premiéra festivalu - symfonická freska „Stavitelé chrámu. Dialog Josefa Mockera s Petrem Parléřem“ od Radka Rejška. Skladatel je na slovo vzatý znalec varhan a hudební režisér, kterému vděčíme za stovky nahrávek na historické i novější varhany v rozhlase a na CD. Skladba je bohatě vystavěným obloukem od počátečního pianissima přes plenový střed, po kterém se vrací do nálady začátku. Zapůsobila by patrně účinněji jako vložené dílo mezi běžnější repertoár. Zde poněkud zaspala dramaturgie a kombinace s Novákem trochu poškodila její vyznění.

 

Bryndorf-platno

 

Letošní festival opět ukázal svoji životaschopnost. Můžeme se těšit na příští rok a na varhaníky z dalších zemí, které nebyly zatím v cyklu zastoupeny. Možností je stále dost.

Foto:  Zdeněk Chrapek, Petr Veber

Jan Hora

Varhaník a hudební pedagog.

Vystudoval Pražskou konzervatoř, hudební fakultu AMU ve třídě Jiřího Reinbergera a vzdělání si rozšířil ještě na Franz-Liszt-Hochschule ve Výmaru. Je laureátem bachovských soutěží v Gentu (1958) a v Lipsku (1964). Koncertoval ve všech zemích Evropy, v USA a Japonsku, spolupracoval s mnoha špičkovými orchestry, podílel se mimo jiné na řadě nahrávek Janáčkovy Glagolské mše. Vyučoval v letech 1965 – 2016 na Pražské konzervatoři, v letech 1977-2014 zároveň na AMU, od 1995 jako profesor varhanní hry. V současné době působí na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové. Často je zván do porot mezinárodních varhanních soutěží. Jeho repertoár zasahuje do všech stylových epoch se zvláštním zaměřením na českou varhanní tvorbu. Pro firmu Vixem nahrál varhanní skladby A. Dvořáka, J. B. Foerstera, L. Janáčka, B. Martinů, M. Kabeláče a A. Háby a staré české mistry J. Zacha, K. B. Kopřivu a J. K. Kuchaře.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.