„Prokofjevova Klasická symfonie působila zběžně, až moc usedle, uměřeně.“

„Beethovenův Trojkoncert figuroval v programu jako jeho přirozený vrchol a také se jím stal.“

„Byli jsme svědky spíše introvertní hry. Hry jemné možná až nestylově.“

Orchestr PKF-Prague Philharmonia hrál na prvním prosincovém abonentním koncertě klasicky a neoklasicky. Hostující trio tvořené třemi mladými instrumentalistkami se s ním velmi jemně a neotřele zhostilo Beethovenova Trojkoncertu. Od hostujícího dirigenta Simona Krečiče však ani v této partituře, ani v případě Haydnovy a Prokofjevovy hudby mimořádné podněty nevycházely.

Klasická symfonie Sergeje Prokofjeva z roku 1917 je krystalickým příkladem toho, jak u kompozice zkáznit formu, linie a emoce a přitom nepotlačit novátorství obsahu a základní muzikalitu – ducha hravosti a elegance. Autor, který nedlouho předtím děsil starší generaci svými expresivními a téměř barbarskými výboji, náhle geniálně vyhmátl princip jednoduchosti, vstřícné přístupnosti, přívětivosti a dokonce i líbeznosti. Když se Symfonie č. 1 D dur zahraje svižně, odvážně, pikantně a s nadhledem, je neodolatelná. PKF ji tak zahrát umí, ale tentokrát neměla proč a nemohla. Z dirigentského stupínku přicházely pokyny k pomalejšímu tempu a pokyny pomíjející v celkovém pojetí vtip, esprit, pichlavost, bezstarostnost a šarm. Klasická symfonie proto ve výsledku vyšla nevyrovnaně, se zbytečně velkými akcenty na některých místech a s nepovšimnutými příležitostmi na místech jiných. Působila zběžně, až moc usedle, uměřeně… a bohužel vlastně trochu nudně.

Symfonie č. 104 D dur Josepha Haydna je typickým plodem skladatelovy zralosti. Díky cestám do Anglie je „londýnských“ symfonií celý tucet, ale ta poslední je skutečně symfonií zvanou „Londýnská“. Někdy i „Solomon“ podle impresária, který za Haydnovými návštěvami stál. Dílo má vznešenou introdukci, po ní pak už očekávaný výraz postupně přicházejících částí – rychlé, pomalé, taneční a nakonec i završující finální věty. Má klasické rozměry a rozvrh, měla přiměřená tempa a standardní kvality provedení. PKF je v tomto repertoáru doma a nezklame.

Slovinec Simon Krečič tento večer v Česku debutoval. Pohybuje se především v operním světě a kolem soudobé hudby. Studium dirigování uzavřel před sedmi lety, ale zatím příliš charismaticky nepůsobí. Zajímavějšími hosty byly tři mladé hudebnice, které spojily síly v Beethovenově Trojkoncertu. Figuroval v programu jako jeho přirozený vrchol a také se jím stal. Na pódiu se sešly houslistka Baiba Skride, violoncellistka Harriet Krijgh a pianistka Lauma Skride. Jde o lotyšské sestry a jejich nizozemskou kolegyni, která po nějakou dobu byla členkou souboru Skride Piano Quartet, ale nyní se věnuje komorní hře především v Artemis Quartett, vyvíjí významnou činnost jako sólistka a je zakladatelkou festivalu Harriet and Friends, odehrávajícím se na rakouském hradě Feistritz. Sestry hrávají po světě spolu i každá za sebe a patří v mladé generaci k těm, o nichž je už slyšet a bude ještě víc.

Tři sólové party zněly tento úterní večer v Beethovenově Koncertu C dur pro housle, violoncello, klavír a orchestr jemně; možná až moc. Byli jsme svědky opravdu krásných pianissim, mírného a zdrženlivého zvuku, idylické, spíše introvertní hry. Hry jemné možná až nestylově. Orchestr sekundoval mužněji, ale s krásnými ztišeními a zpomaleními, s dialogy napříč partiturou, takže nevytvářel prostor nesouladu. Během provedení zazněla v orchestrálních strukturách řada pěkných minuciézních proměn a v sólových partech mnoho krásných momentů, ať už šlo o charakter a kvalitu tónu obou smyčcových nástrojů, nebo subtilní a pozorný úhoz klavíristky. Obě sestry působily při hře ve srovnání s mnohem emotivněji vystupující violoncellistkou téměř nehnutě, ale výsledek nebyl nezúčastněný. Byl ovšem jiný. Beethoven se často vykládá a také hrává značně zápasivě. Tato trojice přinesla slyšitelně jiný pohled. Nebylo to nezajímavé. Ve skladbě jejich přístup poodhalil potenciál, který by bylo zajímavé sledovat a rozvíjet.

Foto: Václav Hodina