„Je tedy celkem jedno, jestli jeho příspěvek někdo nazve artrockem, crossoverem, nebo fúzí.“

„Jde o hudbu neomylně postavenou na zvuku sólového nástroje, který je centrem, úběžníkem a jasným smyslem toho všeho.“

„Sólista známého horolezce zmiňoval záměrně.“

Hobojista Vilém Veverka občas s velkým fotoaparátem a těžkým vybavením podniká krásné výlety, respektive velké cesty a expedice. Do vysokých hor, na daleký sever… Čím dál je jasnější, že se nehodlá věnovat jen a jen hraní, ale že čerpá sílu i jinde. A výsledné fotky jsou krásné. Nyní začíná soustavněji podnikat rovněž výlety hudební. Také docela daleko a s pěknými výsledky. Vzpomínka na ten minulý ani po týdnu nebledne.

Koncert se konal v Mercedes Forum a jmenoval se (Ba)rock goes to Hollywood. Přinesl poměrně ještě stále klasický, ale výrazně kořeněný zvuk, pravidelný rytmický základ, který už se od klasiky zcela odchyluje, a všechny případné otázky zakryl smířlivě pastorální barvou sólového hoboje. Vilém Veverka doprovázel svůj koncert také slovně. Přiznal, že takové programy si přál dělat, už když byl (úplně) mladý, a že se vědomě vydává na pomezí žánrů. Prohlásil, že dogmata do hudby nepatří. A že je tedy celkem jedno, jestli jeho příspěvek někdo nazve artrockem, crossoverem, nebo fúzí… Sestavil si doprovodný soubor, tvořený několika smyčcovými nástroji, klávesami a bicími, přizval na chvilku sbor Notre Dame a sám, až na pár pauziček, neúnavně a nepřetržitě hrál.

Vivaldi v Hyblerově aranžmá, Haydn ve Vargově úpravě, Led Zeppelin v jiném, Josef Vejvoda ve svém vlastním, Andrew Lloyd Webber, Astor Piazzolla, Ennio Morricone a Miroslav Žbirka v dalších aranžmá… Šlo o výrazně modelovanou, ale vesměs stále melodickou hudbu, pocitově někde mezi starou dobrou klasikou, krotkým jazzem, blues a měkkým rockem, neomylně postavenou na zvuku sólového nástroje, který je centrem, úběžníkem a jasným smyslem toho všeho. Vilém Veverka nevytvořil ansámblový projekt, ale s výbornými doprovázejícími kolegy, nesoucími jméno Ultimate W Band, obohatil o nový výraz a zabalil novým způsobem svou skvělou hru.

Hodný obdivu byl chvílemi snad nekonečný dech a celková fyzická výdrž, opravdu až nadoraz. Proud hudby, modelovaný charakteristickými, skoro tanečními pohyby. Lahodný a vemlouvavý intenzivní tón, chvílemi až téměř zběsile či agresivně naléhavý, ale přesto stále krásný. „S klasickými schématy už se nedá vystačit,“ zaznělo. Vilém Veverka je typem umělce a asi i člověka, který pořád musí někam směřovat. „Musím se pořád tlumit,“ smál se sám sobě v jednu chvíli… Je puzen. Hledá, asi i nachází. Chce lidem nabídnout něco dalšího, aby také nebyli moc statičtí. „Žbirka, jak jste ho ještě neslyšeli… A o to jde…,“ poznamenal před závěrem. Možná z toho bude jednou album. Proč ne.

Reinhold Messner podle Viléma Veverky hovoří o pohybu na hraně jako o uzoučkém pomezí kdesi mezi krokem vpřed, po němž následuje zřícení, a krokem vzad, který znamená nudu. Sólista známého horolezce zmiňoval záměrně. I on sám se vědomě pohyboval tento večer na hraně. Výsledný dojem se dá popsat takto: nuda to nebyla, ale zřícení rozhodně ani chvilku nehrozilo.

Foto: Boris Stojanov