neděle, 23 červen 2019 19:39

Bóřku sme nedostali aneb Brno v Litomyšli

Autor:

„Podtrhl to, co je v partituře této opery tak charakteristické, totiž upřímnou lyriku.“

„I když chybí veškerá jevištní technologie, drtivá většina uměleckého sdělení, vtěleného do inscenace, zůstala v Litomyšli zřetelná.“

„Bystrouška už je skutečná klasika. Open air jí pocitově divácky vyloženě sluší.“

 

0

 

Janáčkova opera Národního divadla Brno hostovala po dva večery na festivalu Smetanova Litomyšl. Po Heřmanově loňské inscenaci Janáčkovy Bystroušky, kterou na zámeckém nádvoří hrál soubor v pátek, přišla v sobotu večer na řadu Donizettiho opera Nápoj láky, která je v Brně na repertoáru o rok déle, od října 2017. Obě představení byla pěkně prodaná, obě v alternativním prostředí mimo kamenné divadlo dobře fungovala.

Nápoj lásky se v režii Magdaleny Švecové odehrává někdy ve čtyřicátých letech a vcelku šikovně mísí realitu předlohy s divadlem na divadle, respektive děj opery s příběhem o natáčení filmu. Světák Belcore je herec, Dulcamara režisér, Nemorino rekvizitář, Adina obletovaná herečka. Motiv nesmělého mladíka zakoukaného do zdánlivě nedosažitelné ženy a naivně věřícího v účinek „nápoje lásky“, moment její proměny a nakonec vzájemného vyznání, nezávislého na bohatství, v tomto projektu zůstává tak, jak je už u Donizettiho. Jde tedy o příklad toho šťastnějšího přenesení libreta do jiné doby a do trochu jiných souvislostí, ne tak svévolný, jako se děje v současné opeře mnohdy jindy. Orchestr vedl v Litomyšli dirigent Ondrej Olos, který inscenaci před dvěma roky nastudoval. Menší orchestr s amplifikovaným cembalem, usazený pod pódiem, hrál i brysknější pasáže docela spolehlivě a podtrhl zároveň dostatečně to, co je v partituře této opery tak charakteristické, totiž upřímnou lyriku, která je vtělena hlavně do partu Adiny.

 

3

 

Kateřina Kněžíková této postavě umí dát ideální mix toho, co k ní patří – mrštný jazyk i vroucnost, koketerii i něhu. Zpívá neokázale, ale naprosto přesně, není pěveckou hvězdou, ale skvělou operní umělkyní, u které je ve vzácné rovnováze hlas a jevištní projev. Jiří Sulženko dobře zahrál nervózního a na place vzteklého režiséra Dulcamaru, kterému říkají „dottore“, protože ve chvílích volna po natáčení umí ve všeličems poradit, a dobře zahrál a zazpíval jeho výstupy, ve kterých přesvědčuje o účincích dobré lahve vína. S přimhouřením oka můžeme připustit, že tato licence v propojení dvou světů, režisérčina a skladatelova, vlastně ani tak moc nekulhá… Belcore není v této verzi příběhu voják, který Nemorina naverbuje, ale muž, který má nastoupit na vojnu; jestli by to mohl přehrát „za dvacku“ na Nemorina, je otázka – tady už se opravdu něco jiného čte v upraveném obsahu opery a něco jiného hraje a zpívá v původním textu na scéně… Ale Igor Loškár v této roli k otazníkům nad logikou žádné další velké výhrady nepřidává. Bravurním a nadprůměrně vybočujícím se jeho výkon nazvat nedá, ale zvládl figuru přiměřeně dobře. Zdaleka nejslabším v týmu byl tento večer José Manuel. Trefně zahrál nesmělého mladíka i jeho proměny, ale pěvecky zůstal belcantu hodně dlužen – nejen svým nevelkým hlasem, ale i způsobem, jakým výrazově i technicky jentaktak prokličkoval slavnou árií „Una furtiva lacrima“. Brněnský Nápoj lásky byl přenesen do Litomyšle pozorně a nápaditě. Zdaleka nejde jen a jen o prvoplánově komickou operu. Režisérka i dirigent si toho jsou vědomi.

 

01

 

02

 

O den dříve hrál soubor na zámeckém nádvoří Janáčkovu „brněnskou“ operu Příhody lišky Bystroušky, Jiřím Heřmanem režijně ztvárněnou dojemně pravdivě a přesně, ze života, zároveň s nenásilným duchovním přesahem. Také tato inscenace musela doznat pro Smetanovu Litomyšl určitých změn, na letním festivalu pochopitelně chybí veškerá jevištní technologie, provaziště a většina světel, které jsou v Janáčkově divadle k dispozici jako samozřejmost. Přesto zůstala drtivá většina uměleckého sdělení, vtěleného do inscenace, zřetelná. (O podzimní premiéře jsme psali v článku Aby lidé o mně a o tobě nepsali v novinách). Naznačeny jsou momenty, které mají čistou působivost a při jejichž domyšlení zatrne, ale jsou tu i momenty hravé a humorné, ať už jsou to detaily ve vztahu revírníka a jeho ženy nebo poťouchlost lesní havěti. Jiří Heřman zabydlel scénu dětmi a hračkami, maskami i symboly, barvitými detaily i pointami naznačujícími to, co v příběhu není jasně ukázáno. Svou typickou mysteriózností výrazně šetří, a přesto dokáže naznačit velikost dotyku s věčností.

 

015

 

V Litomyšli bylo přítomno to nejlepší možné obsazení – sopranistka Jana Šrejma Kačírková jako mrštná, inteligentní a celkově šmrncovní Bystrouška, krásně zpívající a neodolatelně do nejmenšího mrknutí okem hrající. Václava Krejčí Housková jako distinguovaný a přitom smyslný Zlatohřbítek, Jan Šťáva a Ondřej Koplík jako filozofující farář a plachý rechtor, respektive nerudný jezevec a neposedný komár. Roman Hoza jako skvěle bezstarostný, mužný a cynický pytlák Harašta. A Svatopluk Sem jako Revírník, úběžník celého příběhu, moudrý a rozšafný, stárnoucí, se svými vzpomínkami a touhami… Sice dostává od manželky co proto, ale vnitřně je svobodný a s životem srovnaný; pěvec v plné síle, který nádherně deklamuje a uvěřitelně hraje.

 

22

 

008

 

Marko Ivanović neměl tento večer za dirigentským pultem lehký úkol. Orchestr byl zjevně prostředím mimo své obvyklé působení trochu „rozhozen“ a bylo těžší udržet přesnou souhru mezi levou a pravou částí, jemné detaily figurací a přiznávek ve středních hlasech nebyly zblízka často vůbec dokonalé, nerozezpívala se naplno potřebná hymničnost a hornisté v samém závěru zcela zklamali, ale i tak to byla Janáčkova hudba v celkovém účinku a dopadu nádherná a silná, jak umí být. Bystrouška už je skutečná klasika. Open air jí pocitově divácky vyloženě sluší. I když bylo na litomyšlském jevišti dupání přebíhajícího sboru slyšet až moc reálně, tak jí až k silné dojemnosti slušela i fyzická blízkost mezi auditoriem a scénou.

 

23

 

„Dostaneme bóřku,“ vzdychá revírník v dusném počasí v úvodu opery, přesně podle předlohy Rudolfa Těsnohlídka. Tak v Litomyšli sme ju v pátek nedostali. O několik dní dřív při jednom koncertě ano, ale to už by byla zase jiná pohádka...

 

6

 

5

 

009

 

25

 

Foto: Smetanova Litomyšl

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.