„Mozartova hudba zazněla v Rudolfinu dostatečně stylově, s nábojem dobrého rozmaru.“

„Charakteristické, typicky francouzské, je ve Faurého Requiem zdůraznění tématu věčného odpočinutí a slov útěchy.“

„Slova Pie Jesu obdařil Fauré chytlavou melodií toho typu, který si zapamatujete po prvním poslechu.“

PKF-Prague Philharmonia uzavřela ve středu jubilejní 25. sezónu se svým francouzským šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem tím nejkrásnějším možným způsobem – svátečním uvedením kouzelného francouzského díla, Faurého Requiem. Debussyho Faunovo odpoledne bylo v úvodu koncertu logickým protějškem a Mozartova Symfonie č. 29 před přestávkou připomínkou původní nejvlastnější domény tělesa.

Klasicismus a neoklasicismus už není jedinou oblastí zájmu orchestru, ale nadále zůstává tím typem hudby, který mu sluší. Během let se však značka PKF stala zárukou kvalitních produkcí i v dalších sférách, počínaje doprovodem operních recitálů a konče nadžánrovými přesahy, k nimž se má letos v červenci přiřadit dokonce spojení s punk-rockovou kapelou Vypsaná fixa na festivalu Rock for People… Mozartova hudba – známá, výrazná, už docela zralá Symfonie A dur mladého salcburského hudebníka – zazněla v Rudolfinu dostatečně stylově, s nábojem dobrého rozmaru, pohodově, šéfdirigentem podněcovaná k živosti a proměnlivé bohatosti, v závěru vět s kouzelně vyjádřenou pootevřeností k dalšímu pokračování.

Requiem Gabriela Faurého, Dvořákova pařížského současníka, varhaníka, skladatele a pedagoga, jehož život se nicméně odvíjel déle, až do dvacátých let dvacátého století, je z roku 1888 a v další úpravě z doby kolem roku 1900. V odkazu autora, který se zasazoval za francouzskou národní hudbu, ale obdivoval také Wagnera, jde asi o jednu z nejznámějších položek. Charakteristické, a chce se říci i typicky francouzské, je v tomto díle zdůraznění tématu věčného odpočinutí a slov útěchy na úkor dramatu posledního soudu, v jehož líčení si mnozí skladatelé v případě svých Requiem téměř libují. 

Emmanuel Villaume vedl skladbu v potřebném ztišeném a spíše laskavém duchu s velký citem. Měl k dispozici dobře připravený a dynamicky zkázněný Český filharmonický sbor Brno, orchestr mu hrál velice pozorně a citlivě. Několik prvních čísel skladby exponuje jen hluboké smyčce, o to zářivější kontrast přijde, když se konečně přidají i výše položené housle. Celkově jde o jemnou, neútočnou hudbu, niternou a vesměs podmanivě ztišenou. 

Dílo je vystavěno symetricky – v první polovině, a pak i ve druhé, je v něm barytonové sólo, centrálně, a to i ve smyslu pocitovém z celého díla, je umístěno nádherné sopránové sólo. Slova Pie Jesu – tedy Milosrdný Ježíši – obdařil Fauré krásně vyklenutou chytlavou melodií toho typu, který si zapamatujete po prvním poslechu už navždy. Původně bylo sólo určeno chlapeckému sopránu, ale po vyvázání skladby z výhradně církevního kontextu směrem do světské koncertní praxe už nic nebránilo tomu, aby sólo začaly zpívat i ženy – sopranistky.  Kateřina Kněžíková se zhostila svého jediného vstupu s očekávaným emotivním kouzlem, ale současně možná i s maličkou indispozicí v hlase. A nebo je potřeba nenápadné zaváhání připsat na vrub okamžikům, které tomu předcházely o něco dřív, když si Adam Plachetka neuvěřitelně neopakovatelným způsobem s velkou smůlou omylem shodil noty z pultu tak, že letěly až za něj do orchestru, a vyvolal nechtěné cukání v koutcích úst…? Nešlo však ani u jednoho ze sólistů o nic vážného, nečekaný okamžik ustáli a celkové vyznění skladby, krásné, jímavé a měkké, nic neovlivnilo. Vzácná hudba… A to se Fauré sám nechal slyšet, že Requiem napsal „jen tak, pro potěšení – pokud se to tak dá právě v tomto případě vůbec říci…“ 

Sbohem, sezóno. Respektive – jak to v nadsázce stojí černé na bílém na náhrobním kamenu v závěru zábavného videa na facebooku PKF: Vzpomínáme. Ve světle tohoto způsobu černého humoru bylo zařazení Faurého Requiem, tedy mše za zemřelé, kouzlem nechtěného. Ale při zpětném pohledu vydařeným a dobře využitelným.

Foto: Václav Hodina