čtvrtek, 11 duben 2019 08:02

Pokračování Beethovenova cyklu ve Vídni s Andrisem Nelsonsem

Autor:

„Dirigent Nelsons působí svými pohyby před orchestrem poměrně excentricky, zapáleně.“

„Buchbinder pomyslně přebral směřování Trojkoncertu a jeho režii, což byl možná i dirigentův záměr.“

„Pro mne osobně je nepřekonatelný Beethovenův cyklus Vídeňských filharmoniků pod vedením Christiana Thielemanna.“

 

Nelsons-5585776421172623783515605007336795122171904o

 

U Vídeňských filharmoniků pokračoval dalším koncertem cyklus hudby Ludwiga van Beethovena pod vedením čerstvého držitele Grammy Andrise Nelsonsa. Vedle První a Druhé symfonie byl za účasti sólistů Albeny Danailové, Tamáse Vargy a Rudolfa Buchbindera uveden Beethovenův Trojkoncert. Večer propojovala zvláštní odlišná linka mezi uvedenými symfoniemi a koncertem.

Pokud by měl posluchač shrnout dojem z celého koncertu, jeho poznávacím znamením byla především odlišnost jednotlivých částí. Na obou Beethovenových symfoniích se více projevil dirigentův pohled, v prostředním Koncertu pro housle, violoncello a klavír to bylo paradoxně pojetí jednoho ze sólistů. Obě symfonie potom představil Andris Nelsons v širším obsazení, dokonce zdvojnásobil dechy. Výsledkem byl větší objem i konkrétnější dynamické prvky, což prostoru velkého sálu Musikvereinu nijak neuškodilo. Nelsons jako dirigent působí svými pohyby před orchestrem poměrně excentricky, zapáleně, široce pracuje rukama. Muselo pro něj být zážitkem zabývat se Beethovenovým zvukem tak konkrétně.

 

Nelsons-5660885221257090908402228721235324241444864o

 

V Beethovenově Trojkoncertu se představili Albena Danailova, Tamás Varga a Rudolf Buchbinder. Je potřeba hned na začátku podotknout, že Buchbinder pomyslně přebral směřování koncertu a jeho režii, což byl možná i dirigentův záměr. Došlo proto k zajímavému momentu, kdy oproti oběma symfoniím byla skladba se sólovými nástroji znatelně jiné povahy. Nešlo samozřejmě o povahu samotné hudby, ale konkrétně například o rytmickou přesnost a asi i komunikační schopnosti mezi jednotlivými hráčskými skupinami. Z nejasného světa obou symfonií byl posluchač rázem na jisté půdě. Obecně vyzněl Trojkoncert kompaktněji, bez zbytečných přikrašlovacích prvků, dynamicky vyrovnaně.

Ačkoliv nechci Buchbindera jakkoliv zbožšťovat, jeho erudice je v tomto případě nepopiratelná. Znovu a znovu se mi vybavuje jeho zářivá kadence v závěru první věty Beethovenova Prvního klavírního koncertu, kdy takto koncipovanou kadenci, prostoupenou zářivým „beethovenským světlem“ nedokáže dnes zahrát nikdo. Anebo ten krátký moment mezi tématy první věty Čtvrtého klavírního koncertu, kde jsou v tomto akordu u Buchbindera ukryta všechna tajemství světa… A znovu mne to přenáší k faktu, že Beethovena – alespoň tedy v případě klavírních kompozic - se dnes snažím vnímat optikou kompaktního, ustáleného přístupu, tak jak ho představuje právě Rudolf Buchbinder – přístupu nikterak zbytečně přeumělkovaného, zbrklého nebo uchvátaného. Jak světlo, které je v Beethovenově ukryto, přichází díky tomuto interpretačnímu přístupu na povrch.

 

Buchbinder-5682326621257089708402345238707310422917120o

 

Ačkoliv Beethoven v Trojkoncertu občas zazářil, dílu chyběl částečný drive a ve výsledku nepůsobilo tak účinně. Na vině byla snad občasná nejistota Danailové i Vargy, nebo čistota jejich tónu. Ačkoliv jsou některá místa koncertu pro souhru poměrně náročná, nejsou nedosažitelná. Jako by si s jistými pasážemi neuměli poradit, například, co se týče variací první věty či gradace na závěr. Naopak, ve středním largu docházelo k mimořádným citovým momentům. Především Varga otevřel celou větu citlivým a vyrovnaným violoncellovým sólem. Ve finále jsem postrádal více důrazů. Znovu jsem měl tendenci přirovnávat celý koncert k mému zážitku s Herbertem Blomstedtem a sólisty Isabelle Faust, Martinem Helmchenem a Jean-Guihenem Queyrasem. Především Isabelle Faust tehdy zcela vynikla ve svém houslovém umění.

Schopnost společné hry v tomto případě nebyla tak znatelná. Je ovšem potřeba upozornit na fakt, že jakékoliv hodnocení čehokoliv hudebního ve Zlatém sále je poměrně náročná disciplína. Abstraktní povaha hodnocení je často mnohem silnější. V tomto směru bylo zajímavé sledovat i práci Andrise Nelsonse se samotným orchestrem, v tom, jak se vyrovnal s jeho představou Beethovena, nebo dokonce sledovat povahu této hudby v prostoru a akustice Zlatého sálu… Pro mne osobně je nepřekonatelný Beethovenův cyklus Vídeňských filharmoniků pod vedením Christiana Thielemanna.

 

Nelsons-5648183121172625850182065689555477797535744o

 

Foto: Wiener Philharmoniker - Martin Kubik, Terry Linke

 

Jan Průša

Absolvent politologie a student teologie, cestovatel, oficiálně působící v prostředí mezinárodního businessu.
 
Podle vlastních slov občasný hudební publicista, mladý mahlerián, fascinován Brucknerovým hudebním světem, stálý posluchač otevřený všemu novému hudebnímu, neustále se učící a objevující. Poznávat začal hudbu od pozdního romantismu a přes hudbu moderní pomalu k hudbě raně barokní. Jeho zájem se přenáší v celé šíři hudebního vývoje. Jednou by rád interpretoval na klavír Cageovu slavnou kompozici 4´33´´ 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.