„Je patrné, že o hudbě, kterou hraje, přemýšlí Jan Bartoš dlouho dopředu nejen jako klavírista, ale také jako filosof a člověk.“

„Necítila jsem bariéru mezi interpretem a posluchačem, která občas na některých koncertech vznikne.“

„Jak se po tak závažném programu asi cítí interpret…?“

Koncertní cyklus Hybatelé rezonance dává prostor mimořádným klavírním recitálům. Na řadu přišel Jan Bartoš a jeho Beethoven a Schubert. V Anežském klášteře byla i Kristýna Šrámková. Cílem jejího textu v tomto okamžiku není hodnotit, ale spíše zachytit… Zachytit něco z večerního koncertního programu, který – jak se dalo předem tušit – byl skutečnou událostí.

Klavírista Jan Bartoš byl v pondělí třetím z Hybatelů rezonance. Tedy třetí interpret, který se v Anežském klášteře představil v této sezóně v sólovém klavírním recitálu. Název řady považuji po pondělním poslechu za dokonale dokreslující pro atmosféru plně obsazeného sálu, kterému dominovalo velké klavírní křídlo C. Bechstein D 282. Slyšela jsem v loňském roce na tom samém místě Saleema Ashkara na jednom z koncertů, kdy postupně provedl všechny Beethovenovy klavírní sonáty, a už tenkrát jsem byla okouzlena zvukem klavíru, trochu jiným než u klavírů, které běžně slýcháme.

Úvod slova k programu (v černých brožurách příjemných na dotek) patřil Janu Bartošovi, což je velice sympatický bod psaného průvodce koncertu – protože mě zajímá, proč si interpret vybral pro svůj koncert zrovna tato díla, jaký je jeho vztah k nim a jejich autorům. „Díla, která jsem vybral pro tento recitál, pro mě představují to nejhlubší, co v hudbě kdy vzniklo.“

Na programu hodinu a půl trvajícího koncertu (s přestávkou) byli dva autoři – Ludwig van Beethoven a Franz Schubert. Beethovenův cyklus Šesti bagatel a poslední z 32 klavírních sonát, Sonáta op. 111, rámovaly Schubertovu Sonátu č. 14.  Oba Beethovenovy tituly nahrál Bartoš na své dvojalbum a Schubertovu Sonátu jsem v jeho interpretaci slyšela poprvé.

Jan Bartoš je známý tím, že dramaturgie jeho koncertů je vždycky jedinečná. Je patrné, že o hudbě, kterou hraje, přemýšlí dlouho dopředu nejen jako klavírista, ale také jako filosof a člověk. Já jsem přemýšlela nad tím, jestli byl program sestaven také s ohledem na nástroj a místo koncertu, protože syrovost zdí Anežského kláštera jako by dokreslovala tu Schubertovu. Akustické podmínky tamního sálu nejsou pro klavíristy příliš ideální, ale v Bartošově podání se zvuk nesléval, úhozové kontrasty vynikaly a artikulace se zdála být přesně podle interpretačního záměru – vyzněla symfonická barevnost klavírní sazby. Asi každého klavíristu by zajímalo, v čem je velké klavírní křídlo C. Bechstein D 282 jiné než ostatní koncertní nástroje a do jaké míry byl krásný tón, hlavně v nižších dynamikách, dán úhozem, nástrojem a akustikou sálu.

Necítila jsem bariéru mezi interpretem a posluchačem, která občas na některých koncertech vznikne, byli jsme vtaženi do světa Beethovena, Schuberta i Bartoše. „Pokud hudba může zprostředkovat mystický zážitek, v posledních Beethovenových skladbách jsme mu nejblíže,“ napsal v programové brožuře ke svému koncertu sám interpret. Pomáhal tomuto hlubokému zážitku také genius loci? Jsou skladby, po kterých by se nemuselo tleskat a mohly by zůstat jen tak ve vzduchu, v kontemplaci mezi posluchači a interpretem. Minulý týden to pro mě byla Mahlerova Devátá symfonie a v pondělí Schubertova Sonáta číslo 14. Všechna tři díla programu vznikla ve stejné době a z různého pohledu přistupují k tématu smrti. Jak se po tak závažném programu asi cítí interpret…?

Alfred Brendel píše ve své knize Abeceda klavíristy o Schubertovi toto: „Schubertův klavírní styl sám vyvrací názor, že nepřinesl nic nového do přístupu k nástroji. Má svou vlastní, vysoce autentickou auru. Auru, která nabývá účinnosti, jen když se s pedálem zachází citlivě a inteligentně.“ A toho jsme byli svědky na pondělním klavírním recitálu Jana Bartoše v Anežském klášteře.

Foto: Zdeňka Hanáková