„Martin Glaser vypráví operu na pomezí snu a reality.“

„Orchestr by mohl podporovat dění mnohem vehementněji.“

„Když Soňa Červená deklamuje svým hlubokým hlasem za tichounkých přiznávek orchestru francouzskou sloku písně, tak mrazí.“

Brněnská inscenace Čajkovského Pikové dámy láká i rok po premiéře na hudbu ne tak často hrané opery, na temný petrohradský příběh – a na Soňu Červenou. Třiadevadesátiletá pěvkyně a herečka je v inscenaci zapojena aktivně a obdivuhodně. Hrála a po svém trochu zpívala i v úterý 26. února. Do konce sezóny však už nyní titul v plánech nefiguruje.

Angažování abnormálně vitální umělkyně, která začínala v padesátých letech svou později světovou operní dráhu právě v Brně, je rozhodně mimořádným momentem, jedinečností, bonusem. Spolu s Jitkou Zerhauovou v pozici hlavní zpívající představitelky tvoří Soňa Červená v režijním pojetí Martina Glasera – ještě vedle mladé Veroniky Hajnové-Fialové – přízračné alter ego Hraběnky. Nikoli hlavní, ale klíčové postavy – staré ženy, která údajně zná tajemství, jak vyhrát v kartách, a která se proto stane objektem a nakonec i obětí chorobně vypjatého zájmu bezohledného nešťastníka a zoufalce Heřmana.

Martin Glaser vypráví operu na pomezí snu a reality, ale nevyužívá všech možností, jak dosáhnout dojmu vypjatého horečnatého blouznění, které se při fantazijním a stylizovaně divadelnickém, nikoli realistickém přístupu silně nabízí. Takové vyznění však nepodpořil ani dirigent úterního představení Ondrej Olos. Výsledek byl spíše mdlým obrazem než vášnivým a zdrcujícím zachycením Heřmanovy obscese a jejích tragických důsledků. V hudbě by byl přitom místy k dispozici docela silný potenciál.

Heřman se od počátku do konce děje průběžně vrací na postel. Blouzní, je šílený, sní, plánuje, vzpomíná…? Režisérovi takové uchopení umožňuje překlenout případné obtíže, které jinak přináší konvenční operní vyprávění: nepravděpodobné situace, střídání prostředí, odchody a příchody postav… Náznakové děje, figury, které protagonisty postrkují k další hře, epizody s dalšími postavami, které se zjevují jako mementa bez nároku na reálnou logiku, to je zvolená základní poetika, která s Čajkovského předlohou koresponduje docela dobře. Zdálo se nicméně, jakoby trochu při reprízách vyčpěla do přibližnosti. A orchestr by býval mohl podporovat dění mnohem vehementněji.

Hlavní postavou opery je Heřman. Využije Lízu (která mu věří a opustí snoubence), aby se dostal k hraběnčinu tajemství. Je středobodem děje. Nesejde z jeviště. Gianluca Zampieri nastudoval roli, včetně ruštiny, důkladně, ale jeho zastřený, trochu unaveně působící hlas – lámající se na pomezí hrdinského, umanutého a zoufalého výrazu do jakési nevyhraněnosti – nedodal tento večer roli plnou vokální uspokojivost a tedy ani potřebnou ideální dramatickou naléhavost. Lucie Hájková si vedla v melodramaticky vypjaté roli Lízy pěvecky mnohem lépe. Přiměřeně ztvárnili své postavy Jitka Zerhauová, Veronika Hajnová-Fialová, Pavol Remenár, Igor Loškár, Ondřej Koplík, David Nykl, Martin Pavlíček a Tadeáš Hoza i Václava Krejčí Housková.

Motiv tří podob Hraběnky – různého věku, ale ve stejných šatech – integroval režisér do svého pojetí tak, že je nechává na scéně v podstatě současně. Soňa Červená s hůlkou dodává představení na pikantnosti – a když v hlavním nočním monologu této postavy plynule vystřídá ve zpěvu Jitku Zerhauovou a jako vzpomínku na dávné časy u pařížského dvora zpívá či spíše deklamuje svým hlubokým hlasem za tichounkých přiznávek orchestru francouzskou sloku písně, tak mrazí. Jako když hrála Čapkovu Elinu Makropulos…

Čajkovského předposlední opera s bratrovým libretem měla premiéru v Mariinském divadle v prosinci 1890, dirigoval Čech Eduard Nápravník, režíroval Čech Josef Paleček. Mimo Rusko ji jako první uvedl v Hamburku Gustav Mahler. V Praze se prvně hrála 1892, v Brně 1896… Piková dáma v sobě má docela dost přízračnosti. Ale také v ní zůstává dost konvenčnosti. Příběh ztrácí místy na spádu, když přijdou „povinná“ sborová čísla nebo dokonce pastýřská hra, kterou skladatel doprovodil pseudoklasicistní hudbou. Respektive, on by možná příběh tolik na tahu neztrácel, kdyby inscenační přístup byl tradičnější; ale v případě takto zřetelně ambiciózního uchopení – nikoli aktualizace, ale hodně divadelně stylizovaného a trochu surrealistického výkladu – by asi vlastně bylo potřeba ještě větší odvahy a důslednosti. V některých okamžicích konvence trochu převáží… I když je pravda, že sbor otočením roztomilých solitérních kulis a masek a exponováním jejich odvrácené černé strany – za vhodného osvětlení – docela působivě zvrátil idylické okamžiky zpět do skutečné temné atmosféry vyprávění.

Foto: Národní divadlo Brno a Petr Veber