„Protagonisty večera byli pěvec Tomáš Král a pianista Ivo Kahánek, kteří se předvedli v dramaturgické sestavě poměrně úzce vymezené lety 1892 až 1904.“

„Pianistu Iva Kahánka zná české publikum velmi dobře, ovšem Tomáš Král z českého horizontu poněkud vymizel. Působí nyní už po několik let v Berlíně, což jeho pěvecký profil výrazně ovlivnilo.“

„Nebyla jsem sama, koho přímo ohromila interpretace Mahlerových Písní o mrtvých dětech.“

Dozvuky festivalu Janáček Brno 2020 naplnily brněnskou vilu Tugendhat v sobotu 13. listopadu zpěvem v doprovodu klavíru. Na recitálu barytonisty Tomáše Krále, kterého svým klavírním uměním doplnil Ivo Kahánek, zazněl repertoár zahrnující tvorbu Debussyho, Mahlera a Janáčka.

Vila Tugendhat patří mezi nejvýznamnější stavební památky dvacátého století v Brně, její osud však nebyl – stejně jako osud jejích zadavatelů Grety a Fritze Tugendhatových – nikterak záviděníhodný. Zadavatelé si její mimořádné polohy, půvabu i architektonické kvality užili pouhých deset let, od roku 1929, kdy ji její autor, prvořadý architekt německé moderny Mies van der Rohe dokončil, do roku 1938, kdy manželé před nacistickou hrozbou emigrovali. Následovaly roky, kdy ve vile úřadovaly německé okupační úřady, nejhůře se jí však dařilo během pobytu sovětských vojáků, kteří například police knihovny pořízené z drahocenných exotických dřev používali na otop. Generace Brňanů vilu znají v poválečné době jako zdravotnické středisko a teprve od roku 1963 jako národní kulturní památku. V roce 1992 byla vila Tugendhat dějištěm rozdělení Československa stvrzeného podpisy Václava Klause a Vladimíra Mečiara a o devět let později byla zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Cosi tajuplného v ní však stále přetrvává – v žertovné rovině to nazvěme její „nedobytností“: v sobotu 13. listopadu večer silně mžilo, človíčka nevidět a ti, kteří chtěli do vily Tugendhat na koncert, odložený už na základě loňské covidové pandemie, museli vynaložit mnoho umu, neboť všechny vstupy do objektu zde zdály být uzamčené. Nicméně vše se v dobré obrátilo a vysoce kultivované publikum mohlo ocenit (a bohatým potleskem ocenilo!) dramaturgii i interpretační úroveň.

Protagonisty večera byli pěvec Tomáš Král a pianista Ivo Kahánek, kteří se předvedli v dramaturgické sestavě poměrně úzce vymezené lety 1892 až 1904, která však znamenala díky jejich interpretačním kvalitám obrovské bohatství.

Pianistu Iva Kahánka zná české publikum velmi dobře, v současné době je asi jedním z nejfrekventovanějších univerzálních interpretů schopných výrazově i stylově plně podpořit sólistu a ještě upozornit na své mimořádné hráčské kvality, ovšem Tomáš Král z českého horizontu poněkud vymizel. Přestože je absolventem JAMU z let 2006 a 2008, kdy získal tituly jejího bakaláře a magistra, působí nyní už po několik let v Berlíně, což jeho pěvecký profil výrazně ovlivnilo. Nemáme tím na mysli jen dokonalou výslovnost (také němčiny), ale především procítěný ponor do hloubky obsahu zpívaných textů; nebyla jsem sama, koho přímo ohromila interpretace Mahlerových Písní o mrtvých dětech. Královy výrazové protiklady, provokované či usmiřované dokonalými mezza voce, nenechávaly posluchače téměř vydechnout a dlouho zůstávaly v paměti.

Po tak vydařeném večeru se už mohou brněnští posluchači těšit na další splnění loňského dluhu z doby covidu, kdy na janáčkovském festivalu nemohly zaznít zejména Janáčkovy sbory Vlčí stopa a Potulný šílenec, které budou příští sobotu v Besedním domě postaveny do kontrapozice se Stravinského mistrovským dílem Les Noces.

Foto: Janáček Brno / M. Olbrzymek