„Lidé vyčkávají, bojí se, šetří, odvykli…“

„Debussyho zahrála Kateřina Englichová za doprovodu smyčců kouzelně, jemně, noblesně.“

„Finále zazněla jako milá hudba, kterou už někdy někde slyšel skoro každý.“

Pořadatelé splácejí dluhy publiku, dohánějí, nahrazují… Září je téměř jakýmsi ringem, ve kterém se zápasí o přízeň posluchačů. Nabídka je velká, koncertní sály jsou někdy plnější, někdy prázdnější. Tomu druhému se nevyhnuly České doteky hudby, když na 15. září oznámily do pražské Smetanovy síně čtvrtý z více než tuctu programů svého nového termínu. Se zlínskou filharmonií v něm hrála Kateřina Englichová.

Festival České doteky hudby se koná vždy na sklonku roku, letos přidal ještě několik programů v září, v podstatě těch, které už měly být odehrány loni. Ve středu tedy přijela do Obecního domu v Praze Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Zasloužila by si početnější publikum, něco takového však v této přechodné době asi není reálné. Lidé vyčkávají, bojí se, šetří, odvykli… Hlavní město je momentálně asi nasyceno a v Praze ani není tolik zahraničních návštěvníků, kteří by mohli být potenciálními návštěvníky. Orchestr je ovšem v dobré formě a jako inspirovaně hrající těleso se také představil.

Večer řídil Gudni A. Emilsson, dirigent z Islandu se zázemím v Německu, který v uplynulém čtvrtstoletí působil a hostoval v řadě zemí, například v Bulharsku, Černé Hoře, Řecku, Rumunsku, Vietnamu, v Thajsku… a opakovaně se už řadu let objevuje také u několika orchestrů tuzemských. Provedl kolegy na pódiu i diváky v auditoriu celým večerem s jistotou, profesionálně a muzikálně.

Program rámovaly Haydnova 88. symfonie a Schubertova 4. symfonie, mezi nimi figurovaly dvě skladby se sólovou harfou. Debussyho Posvátný tanec a Světský tanec zahrála Kateřina Englichová za doprovodu smyčců kouzelně, jemně, noblesně. Je to apartní hudba, plná jemného zvuku a neotřelých harmonií, pravý prototyp impresionismu. V následujícím Mozartově Koncertu C dur pro flétnu, harfu a orchestr se k ní přidal proslulý italský sólista Giuseppe Nova, koncertní světoběžník, jinak také pedagog Conservatoire de la Vallée d’Aoste v alpském regionu na severozápadě Itálie. Pohodová skladba, nijak stručná, květnatě rozvíjená, vyzněla v pěkném standardním modu, na který publikum slyší – jako skutečná „klasika“, která je v kontrastech i souzvuku ne tak běžné nástrojové dvojice zajímavá a příjemná, která nabízí poslech vemlouvavého hudebního vyprávění.

Haydnovu symfonii, jednu z jeho známějších, zahrála zlínská filharmonie, poměrně početně obsazená, v dostatečně vyprofilovaném stylovém uchopení. Na obřadný vstup navazuje první věta jadrnou a radostnou dikcí. V druhé větě přišel ke slovu idylický i bouřlivější a kontrastnější výraz, třetí věta se připomněla jako docela známý menuet s výrazně rustikálními rysy a dudácky monotónními basy a finále jako milá hudba, kterou už někdy někde slyšel skoro každý.

Také Schubertovu symfonii, která nese pozdější podtitul Tragická, zahrála Filharmonie Bohuslava Martinů poutavě. Jde o dílo devatenáctiletého mladíka, ovšem tak nízký věk v případě géniů, jakými byli Mozart, Schubert, Mendelssohn a někteří další, vůbec nic neznamená. Mollová tónina skladbě nedodává zrovna na jasu a radosti, mezi jinými zábavněji působícími díly z těch let je Čtvrtá symfonie opravdu jiná, ale poslech přesto celkem snadno autora usvědčuje spíše z mladické sebestylizace, než že by šlo o opravdu hluboký hudební výraz „tragiky“… Zaujatá a svižná, neodbytá a spolehlivá interpretace večer uzavřela hodnotně.

Foto: Ilustrační – Fb stránky: Eventi PMPROMOTION, Festiwal Muzyki Polskiej, Paliesiaus dvaras a Filharmonie B. Martinů