„Hudba Josefa Suka se jim zprvu zdála příliš komplikovaná – a posléze si ji zamilovali.“

„Mnozí znalci cení Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu i výše než Berlínské filharmoniky.“

„Kdyby Asraela napsal skladatel z ´kánonu´ světové hudby, hrál by se pořád.“

Možnosti bez hranic. Tak působila hra Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu při poslechu pátečního přímého přenosu koncertu z filharmonického sálu mnichovského centra Gasteig. S tělesem debutoval Jakub Hrůša, ve výslovnosti moderátorky „hruža“. Šéfdirigent Bamberských symfoniků se pro portál KlasikaPlus podělil s pocity, které jeho práci s někdejším orchestrem Rafaela Kubelíka provázely.

Je scestná představa, že se „na“ tak skvělý orchestr hraje jako „na varhany“?

Scestná ne, ale úplně blízko pravdě to také není. I s tak skvělým orchestrem se musí hodně pracovat, zejména u tak náročného a pro ně neznámého díla, jako je Asrael, a to s plným „člověčenstvím“. Na něm vlastně asi nakonec právě hodně záleží. Velmi jsme si sedli. Mě tento pocit provází dnes již prakticky trvale, ale tentokrát to bylo obzvlášť krásné. Hudba Josefa Suka se jim zprvu zdála příliš komplikovaná – a posléze si ji zamilovali. Klasický průběh, který jsem u Asraela zažil již v Berlíně, Tokiu, Paříži, Londýně, Antverpách, Clevelandu…

Musel jste hodně předem a při zkouškách slovně vysvětlovat, nebo Asrael působí na hráče z not a z Vašich gest dostatečně motivačně?

Vysvětloval jsem, ale hlavně objasňoval okolnosti vzniku díla a celkově Suka jako osobnost. Před každým koncertem byl pro mě asi půlhodinový pre-concert talk v rozhovoru s poučenou moderátorkou paní Michaelou Friedrich. Hovoří česky, ale mluvili jsme německy. Šli jsme do detailů i do osobní roviny. Přišlo vždy dost lidí, několik stovek… K orchestru jsem neustále mluvil o charakterech a náladách. A o zpěvnosti a neokázalé, nesentimentální prostotě. Naléhavost koncerty přinášejí samy.

Jaký je Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu? Skvělý a pyšný…? Prostý a radostný…? Nebo vynikající, aniž by to věděl?

Fantastický kolektiv. Hrdý, ale nesmírně lidský. Radost s ním pracovat. Neokázalí jsou. A ke mně úžasně uznalí. Mnozí znalci je cení i výše než Berlínské filharmoniky. Jsou přirození a lační po hudbě a inspiraci.

Měl jste volnou ruku a Asraela jste nabídl pro své první hostování u nich Vy?

Nabídl, trochu naléhavě. A oni přijali. Naposledy to dělali roku 1981 s Rafaelem Kubelíkem, prý jen studiově. Ten rok jsem se narodil…

Symfonie Asrael Dvořákova žáka, klíčové osobnosti české moderny Josefa Suka, budila  v pátek večer i jen zprostředkovaně v rozhlase posluchačské nadšení. Šíří výrazových i dynamických možností, plností zvuku, zřejmou ochotou sledovat dirigentovo vedení, naplno se položit do kulminací, vyzpívat láskyplnou vzpomínku na Otilku i těžkou tragiku… a nijak lacině nakonec nabídnout nesmělé, smírné, ale přece jen vyrovnaně nadějné vyústění tóniny c moll do C dur. I pouhý poslech přenosu navíc s plnou silou znovu připomněl, jak úžasná, nekonečně krásná je to hudba, kterou přitom publikum nezná. Ani doma. Natož v cizině. – A tak ještě jednou Jakub Hrůša.

Proč je vám toto dílo tak drahé?

Pro hudební kvality. Je to mistrovská kompozice – kdyby to dílo napsal skladatel z „kánonu“ světové hudby, hrálo by se pořád. A za druhé pro upřímnost a prožitost na dřeň. Je v hudební literatuře málo tak osobních, přitom nesentimentálních, pravdivých děl; děl nenáboženských, a přitom navýsost spirituálních. To je Suk. Jsem na něho hrdý. Nesl ve své hudbě sám sebe se vším všudy „na trh“ – a já mu vždy věřím.

Bavorský rozhlas prezentoval koncert jako „dva spektakulární debuty“ s programem bohatým na souvislosti. Na webu bylo v avízu vystoupení možné si přečíst, že Jakub Hrůša dosáhl v posledních letech ve své kariéře už světové pozornosti a že pro rozhlasové symfoniky připravil monumentální symfonii svého krajana, která se zde od dob Rafaela Kubelíka nehrála. Asrael přitom Hrůšu provází už dlouho –  od roku 2004, kdy touto skladbou v pražském Rudolfinu absolvoval studia u Jiřího Bělohlávka. Text připomenul, že název díla je jménem anděla smrti v islámské a židovské mytologii a že Suk měl ke smuteční symfonii dva důvody: smrt Antonína Dvořáka a brzy nato i jeho dcery, své mladé manželky. Asrael byl proto přirovnán k instrumentálnímu Requiem…

Tím druhým debutem a zároveň souvislostí v programu byla pak skutečnost, že v první polovině večera – koncerty se konaly ve čtvrtek, v pátek a v sobotu – se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu současně poprvé vystoupil i čtyřiatřicetiletý houslista Augustin Hadelich, jeden z největších talentů své generace. Hrál Dvořákův Houslový koncert a moll.

Foto: Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu