KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Písňové miniatury v kostelní akustice english

„Koncert, na kterém Martina Janková zpívala písně z přelomu 18. a 19. století, byl o mnohé ochuzen.“

„Martina Janková dávala písním v dikci a výrazu velkou, krásnou živost a pravdivost, aniž by jakkoli přeháněla.“

„Umí přidat do hlasu rozmarnost, umí zpěvem vyprávět, nerozpakovala se několikrát zpívanou situaci přednesem, gestem a mimikou skutečně zahrát.“

Každý návrat Martiny Jankové ze Švýcarska do Čech je pro publikum radostí. Pěvkyně kolem sebe šíří pokojnou a prozářenou náladu, její hlas pozitivní pohodu. Nebylo tomu jinak ani při jejím výrazně komorním recitálu na festivalu Pražské jaro, kdy jí partnerkou na pódiu byla v pátek Barbara Maria Willi. Jedinou vadou byla akustika. Do kostela svatých Šimona a Judy písně s doprovodem kladívkového klavíru nepatří. Ani kdyby měly duchovní texty.

Poslech krásné hudby v pěkném prostředí zážitek doplňuje a povyšuje. Jde tedy o to, jestli písňový večer uspořádat v prostředí jednoduchém či strohém a soustředit se zpěv a každé slovo, nebo mít hezký pocit z esteticky hodnotného a působivého prostředí, ale slovům v podstatě nerozumět. U Šimona a Judy vycházejí některé vokální programy v celkovém dojmu pěkně – mívá tu své pravidelné koncerty Pražský filharmonický sbor, prostoru sluší stará hudba. S komorním repertoárem typu smyčcového kvarteta už je to horší a klavír tam zní vyloženě divně. 

Historický kladívkový klavír má nejen subtilnější, ale i sušší zvuk, má tedy proti modernímu mnohem víc rezonujícímu klavíru výhodu. Přesto byl koncert, na kterém Martina Janková zpívala písně z přelomu 18. a 19. století, o mnohé ochuzen. Přinejmenším do celé druhé vzdálenější poloviny auditoria se zvuk nesl trochu méně a kontakt mezi interpretkami a posluchači nebyl tak blízký, jak by si to charakter subtilní poezie zasloužil.

Písně Wolfganga Amadea Mozarta, Josepha Haydna, Václava Jana Tomáška, Leopolda Koželuha, Johanna Jozefa RösleraJana Václava Kalivody, které během večera zněly, nejsou sice z úplně přesně stejné doby, ale přesto mají některé společné znaky – nejsou to písně subjektivně romantické, ale vesměs ušlechtile pravidelné, místy hravé nebo posmutnělé, ale vždy v rámci daného stylu dokonalé. Martina Janková jim dávala v dikci a výrazu velkou, krásnou živost a pravdivost, aniž by jakkoli přeháněla. A Barbara Maria Willi přidávala stejně bohatě odstiňovanou, rozvlněnou a neustále proměňovanou a podobně pozitivně vstřícnou, nekonečně perlivou řadu nenápadných figurací, běhů a akordů, stejně jako u sólistky rozpjatou mezi uvolněností a kázní, mezi spontánností a znaleckou věcností. 

Šlo o repertoár, který obě umělkyně, evidentně obdobně umělecky naladěné, už natočily na CD. Repertoár promyšlený, prožitý a usazený. Žádná z písní se nezdála být horší než ostatní, všem daly interpretky úctu a pozornost. Tomášek je psal v Praze na německé texty, Koželuh ve Vídni na italské, Haydn při pobytu v Londýně na texty anglické. Němčina však v užitých básních na koncertě převažovala. Některé písně odezněly přes velmi zřetelné a poctivé pěvecké uchopení bez zanechání hlubšího dojmu, jiné však zůstaly v paměti jako skutečné skvosty, charakteristické a jedinečné. Z čistě hudebních důvodů. 

Od Koželuha zazněl výběr z Italských ariett. U Voříška bylo už asi přítomno něco z budoucího romantismu, stejně jako u Kalivody. Méně uváděným autorem byl v programu Rösler, který nesmí být zaměňován s Rösslerem-Rosettim; mezi čtyřmi z jeho písní bylo i zhudebnění básně „An die Entfernte“ (Vzdálené milé), kterou napsal Goethe, a básně „Herbstlied“ (Podzimní píseň), jejímž autorem byl jiný často zhudebňovaný básník Ludwig Tieck. Martina Janková umí přidat do hlasu rozmarnost, umí zpěvem vyprávět, nerozpakovala se několikrát zpívanou situaci přednesem, gestem a mimikou skutečně zahrát, zejména u Mozarta. Právě jeho písně, jakkoli nejde o tu nejpočetnější a nejtypičtější součást jeho odkazu, se mimoděk ukázaly být jako jedny z nejzajímavějších.

Foto:  Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

 

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky