„K provedení pozval Marek Štilec Wranitzky Kapelle, pro niž to bylo první veřejné vystoupení.“

„Koželuhova skladba se pohybuje od jásavé introdukce přes rokokovou hravost až k tísnivosti melodramatických pasáží.“

„Marek Štilec zná Koželuhovu skladbu do detailů. Stylové a gestické kreace netvoří pro publikum, ale svou energii vlévá do orchestru.“

Nezvyklou dedikaci – uctít olomouckého arcibiskupa  Rudolfa Jana, pocházejícího z habsburského rodu – měl koncert, který se konal 9. dubna ve vídeňském kostele svatého Karla Boromejského, Vídeňanům i turistům známém jako Karlskirche. Monumentální barokní stavba z let 1715 až 1737 vévodí spodní části Karlova náměstí, tedy Karlsplatz, které je známé nejen jako rušná křižovatka několika linek metra, ale i jako ochutnávka vídeňské secese (známý Pavilon secese či pavilony Otto Wagnera). K oslavě arcibiskupa zahrála Wranitzky Kapelle řízená Markem Štilcem, zpívali sopranistka Simona Eisinger a chlapecký sbor Boni pueri a melodramatických partů se ujal Wolfgang Klivana. A v rámci projektu Češi ve Vídni to byla příležitost k  uvedení další skladby Leopolda Koželuha – kantáty Josef, požehnání lidu, kterou věnoval arcibiskupovu strýci, císaři Josefu II.

Císař Karel VI., který nechal kostel vystavět, povolal k duchovní správě kostela křižovníky s červenou hvězdou z Prahy – a ti zde působí dodnes. Přesahem od hudby, která prostor kostela zaplnila, k duchovnímu obsahu bylo právě připomenutí ustanovení rakouského arcivévody Rudolfa Jana olomouckým arcibiskupem na jaře roku 1819. Kromě tohoto úkolu byl vzpomínán i jako nadaný adept klavíru, kterého učil sám Ludwig van Beethoven, jehož posléze Rudolf Jan po léta podporoval a vděčný skladatel mu věnoval řadu svých významných děl, včetně Missy solemnis nebo dvou klavírních koncertů.

Koncert věnovaný památce olomouckého arcibiskupa byl významnou společenskou událostí. Konal se pod záštitou velvyslankyně České republiky v Rakousku Ivany Červenkové, přítomni byli například olomoucký arcibiskup Jan Graubner, ostravsko-opavský arcibiskup František Lobkowicz, ministr kultury Antonín Staněk,  hejtmané Jiří Čunek a Ladislav Okleštek a řada dalších hostů.

Lesku večera však přece jen nejvíce dodala samotná hudba. Koncert byl dalším z řady projektu Češi ve Vídni, v jehož rámci dirigent Marek Štilec v archivech důsledně vyhledává, posléze rekonstruuje, pro firmu Naxos nahrává a na koncertech uvádí díla českých skladatelů působících na vídeňském dvoře. V posledních letech je Štilcovo úsilí zaměřeno na tvorbu Leopolda Koželuha (1747–1818). Hudba tohoto Mozartova a Salieriho současníka,  rodáka z Velvar a dvorního skladatele a komorního kapelníka na vídeňském dvoře, je skvělým reprezentantem doby klasicismu a je záslužné, že díky práci muzikologa Jiřího Štilce a dirigenta Marka Štilce se vrací na pódia, a to nejen ta česká.

Na vídeňském koncertu zazněla vedle děl Wolfganga Amadea Mozarta (Ave Verum Corpus a Laudate Dominum z Vesperae solemnes de confessore) a Josepha Haydna (Sinfonia č. 48 C dur Marie Terezie) především Koželuhova kantáta Josef, požehnání lidu, jejíž premiéra se uskutečnila 1. září 1783 na slavnosti vídeňských zednářských lóží Zu den drei Adlern, Zur gekrönten Hoffnung a Zur Beständigkeit. Umělec chtěl touto kantátou oslavit panovníkovu toleranci a ochranu, kterou poskytoval zednářskému hnutí.

Koželuhova skladba má devět částí odlišných charakterů. Komponista se pohybuje od jásavé introdukce přes rokokovou hravost až k tísnivosti melodramatických pasáží, které líčí, s jakými protivenstvími se musí Josef utkat – s utrpením lidu, chudobou, nenávistí, zlobou… Čtvrtá část – árie – zaujme svou jímavostí, v páté nastoupí hrdinský sbor. Šestá je slavnostní a obsahově se týká Josefovy snahy o sociální spravedlnost v jeho reformách, sedmá pak celý průběh skladby zklidňuje, aby v osmé části vynikla oslava Josefova konání. Vrací se k první části a zaznějí tu velkolepé fanfáry. Závěrečný sbor je pak apoteózou, optimistickým viděním budoucnosti pod vládou osvíceného panovníka.

K provedení pozval Marek Štilec Wranitzky Kapelle, pro niž to bylo první veřejné vystoupení. Ansámbl, který se specializuje na historicky poučenou interpretaci, vznikl právě s myšlenkou soustředit se na vídeňský klasicismus, především české skladatele působící ve Vídni. Po úspěšném prvním vystoupení bude následovat koncert v Dolním Rakousku na festivalu Allegro vivo. Orchestr, který hraje v malém komorním složení – dvě horny, dva hoboje, cembalo a smyčce, má celkem sedmnáct členů, založili ho houslista Jiří Sycha, cembalista Filip Dvořák a dirigent Marek Štilec. Má sídlo v Nové Říši, kde se narodili bratři Vraničtí, jejichž skladby bude těleso uvádět soustavně.

Wranitzky Kapelle, složená z výborných a zkušených hráčů, na svém prvním vystoupení prokázala, že má smysl pro nejjemnější ztvárnění klasicistního stylu, pod vedením Marka Štilce byly balzámem pro uši její nástupy – přesné a měkké. Soubor krásně rytmicky i dynamicky artikuloval  oblouky frází. Nepřeslechnutelné bylo cembalo Filipa Dvořáka, právě jako syté horny a jemnější hoboje. Smyčcová skupina zaslouží obdiv: kde bylo třeba, upozadila se (doprovod zpěvačky a sboru), ale naopak v dramatických partiích dokázala být vzrušená, expresivní, naléhavá.

Docílení tohoto zvuku a interpretace leží v prvé řadě na dirigentovi. Marek Štilec zná Koželuhovu skladbu do detailů, navíc se mohl opřít o zkušené muzikanty. Své stylové a gestické kreace netvoří pro publikum, ale svou energii vlévá do orchestru. Štilec má vláčnou ruku, energické až expresivní pohyby vycházejí z ramen, diriguje celými pažemi, občas si poskočí, zatančí… K jeho dobru je nutno přičíst i výběr interpretů. V sopránovém partu zaujala rakouská pěvkyně Simona Eisinger, jejíž plný, sytý, barevný hlas, schopný ztišit se do nejvroucnějších pianissim, posluchače okouzlil. A nejen její výkon byl pěveckou ozdobou koncertu. Rakouské publikum doslova uchvátil královéhradecký chlapecký sbor Boni pueri čistotou svých hlasů, obdivuhodnou profesionalitou a dokonalou přípravou. Nezapomenutelný byl souzvuk sopránu zpěvačky a chlapeckého sboru v Mozartově Laudate Dominum z Vesperae solennes de confessore, kde i ve výškách zářivý soprán doplňovaly nevinné chlapecké hlasy. To všem není jejich jediná poloha – muzikální Boni Pueri dokážou v místech, kde je to třeba, znít až symfonicky. Pochválit musíme i recitátora Wolfganga Klivanu, obdařeného zvučným znělým hlasem, báječně se hodícím pro part recitátora v melodramatických pasážích.

To, že program celého večera se setkal s vřelým ohlasem, nikoho nepřekvapí. Nakonec – koncert patřil k dlouho očekávaným událostem. Ovšem zážitek ze skladatelského umu a invence Leopolda Koželuha byl na mnoha návštěvnících patrný.

Foto: Jakub Koumar