„Carmen jsme během dvou let zpívali na bezmála pětapadesáti představeních.“

„Odpočinek od oratorních titulů, které od nás vyžadují úplně něco jiného.“

„Moderní inscenace ve své temnotě doslova dechberoucí.“

„Pěvecky přívětivá hudba, která zprostředkovává příjemně děsivý pocit.“

„Rarita byla přijata s nadšením.“

Účinkování ve třech desítkách představení Bizetovy Carmen, podíl na uvedení neznámého operního díla Beatrice Cenci od Bertholda Goldschmidta a účast na koncertním provedení málo hrané opery Edgar od Giacoma Pucciniho. To je letošní prázdninová bilanace Pražského filharmonického sboru, který trávil červenec a srpen v Rakousku a ve Švýcarsku.

Carmen se hrála na Bodamském jezeře, na proslulé Jezerní scéně po několik týdnů až do 20. srpna. Publikum ji sledovalo pod otevřeným nebem v nastudování dánského režiséra Kaspera Holtena a italského dirigenta Paola Carignaniho. „V Bregenzu jsme Carmen během posledních dvou ročníků festivalu zpívali na bezmála pětapadesáti představeních. Je to opravdu hodně, ale my jsme to tak nebrali,“ řekl portálu KlasikaPlus.cz sbormistr Lukáš Vasilek. Carmen se podle něj totiž dobře zpívá, je to dokonalá hudba… navíc ve společnosti špičkových sólistů a Vídeňských symfoniků. „A tak se dá vlastně říct, že to pro nás byl odpočinek od velkých oratorních titulů, které od nás během sezony vyžadují úplně něco jiného,“ dodal. 

Tisk přijal inscenaci vstřícně. „Kasperu Holtenovi se daří přesvědčivě předat svůj úhel pohledu. Nezaměřuje pozornost pouze na vznikající osudný milostný trojúhelník, nýbrž také na soupeření obou žen, které nějakou dobu usilují o vojáka, jenž se dostal na šikmou plochu,“ píše Die Presse. A o českém tělese lze číst pozitivní reflexe – například „Pražský filharmonický sbor, již po desetiletí velká opora Bregenzského festivalu, nám jako vždy nabídl velkolepý poslech“.

Tři představení Beatrice Cenci ve Festivalovém domě v Bregenzu vzbudila uprostřed prázdnin velkou pozornost. Operu německého židovského skladatele, který ve 30. letech emigroval do Británie a jehož život se uzavřel ve věku 93 let v roce 1996, nastudovali němečtí  umělci – dirigent Johannes Debus a režisér Johannes Erath. Beatrice Cenci, římská šlechtična popravená v roce 1599 za vraždu otce, je historickou postavou. 

Vydolovat raritu, jež zpracovává takto obtížné téma, chce podle jednoho z recenzentů opravdu odvahu. V tomto případě se to vyplatí, napsal, a to už kvůli Goldschmidtovu úchvatnému hudebnímu umu. A další charakteristika: „Skličující, nadčasově působící příběh o (ne-)poměru mezi právem a spravedlností, o mravní rozpolcenosti mezi soudnictvím a samozvaným soudcovstvím a o ženách, kterým se už vůbec neodpouští, když brání svou vlastní kůži.“

Goldschmidtova Beatrice Cenci je podle Lukáše Vasilka těžká opera. Její děj je pomalý, stejně tak její hudba, a taková byla nakonec i režie. „Vznikla velmi moderní inscenace, která byla v souvislosti s libretem docela ponurá, ale právě v té své temnotě doslova dechberoucí,“ prohlásil. Některé režijní nápady byly hodně originální a nečekané. „Zdálo se nám, že to představení bude spíš pro ´fajnšmekry´, ale úspěch byl nakonec veliký. Velkou ctí pro nás bylo při této inscenaci opět spolupracovat s vynikajícím německým dirigentem Johannesem Debusem,“ řekl sbormistr.

Jiná recenze v rakouském tisku zdůrazňuje, že právě pod vedením tohoto umělce se Vídeňští symfonikové i Pražský filharmonický sbor do Goldschmidtova pestrého akustického světa opravdu vcítili a jeho citlivou hudbu interpretovali  transparentně. „Režisér pomocí impozantních obrazů nepopisuje pouze společnost té doby, zejména pak církev coby nemilosrdný aparát moci, nýbrž formuluje také emocionální stavy a vnitřní procesy,“ píše tisk. Jiný list charakterizoval operu následovně: „Pěvecky přívětivá hudba, která svým teplým zabarvením zprostředkovává příjemně děsivý pocit.“ A v novinách Kronen Zeitung Vorarlberg se uvádí: „Dojemný příběh, jenž se skutečně udál, vynikající libreto, partitura vysoké kvality, mistrovská režie s nejlepšími zpěváky, to vše po sobě zanechalo při premiéře hluboký dojem.“ A jeden z novinových titulků zněl: „Rarita byla přijata s nadšením.“

Sbor se v Bregenzu přihlásil také jedním koncertem k oslavám 100. výročí vzniku Československa. Zaznělo tam Dvořákovo Te Deum, a to v programu s Vídeňskými symfoniky a za řízení kolumbijsko-rakouského dirigenta Andrése Orozco-Estrady. „Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka nastoupil s osmdesáti profilovanými hlasy, které od rozsáhlých vět až po často opakované ´Aleluja´ rozvíjejí svůj jas a hudební kvality, jež člověka téměř porazí,“ můžeme číst v reflexi v rakouských médiích. A jinde: „Dílo umožnilo osmdesáti zpěvákům sboru ukázat své kvality na profesionální úrovni – plný, vyvážený, homogenní zvuk, jasnost koloratur, výtečné výšky u sopránů a tenorů, stejně jako vynikající sonornost dokonce i v jemném pianissimu.“ 

Na festivalu v nedalekém švýcarském městě St. Gallen se Pražský filharmonický sbor vedle toho v létě podílel na koncertním provedení opery Edgar od Giacoma Pucciniho, málo známé, v českých zemích uvedené dokonce poprvé až v roce 2010 zásluhou Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Sbor se v St. Gallen připojil k tamnímu symfonickému orchestru pod taktovkou britského dirigenta Leo Hussaina. Pucciniho dílo zaznělo celkem sedmkrát.

Foto: Bregenzer Festspiele / Lisa Mathis, Karl Forster, Tanja Dorendorf