Thajský mládežnický orchestr Siam Sinfonietta ode dneška až do 16. září postupně navštíví osm evropských měst a začne dnes v Olomouci. Pak následují Piešťany, Bratislava, Budapešť, Praha, Mnichov, Bayreuth a Baden-Baden. U dirigentského pultu se vystřídají Somtow Sucharitkul, Trisdee na Patalung, rezidenční dirigent v Bangkok Opera, a Voraprach Wongsathapornpat, mladý skladatel a dirigent. Siam Sinfonietta do Evropy tentokrát přiváží dvě světové premiéry – skladbu Restoration Trisdeeho na Patalunga a suitu z opery Helena Citronova Somtowa Sucharitkula. Na opeře, jejíž libreto vychází z životního příběhu slovenské židovky, která díky milostnému románku s nacistickým dozorcem přežila Osvětim, pracuje Sucharitkul několik let. Dosud stačil vydat vlastní libreto. Všechna premiérovaná díla budou poprvé uvedena v Olomouci, a to dnes od 19:00 hodin v Redutě. Vokálních partů koncertního programu se zhostí sopranistka Sassaya Chavalit, která nyní působí převážně v Salcburku.
„Velké chvíle Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka v Londýně.“
„Navzdory tomu, že název Má vlast by napovídal spíše okázalou pompu, tak dílo mnohem víc evokuje krajinu.“
„Opravdu dobrá dramaturgie by si měla Mé vlasti všímat častěji.“
Jakub Hrůša má před sebou v září premiéru Janáčkovy opery Věc Makropulos v Curychu. Předtím 27. srpna diriguje Mahlerův komorní orchestr na festivalu v Lucernu a 27. září ho čeká zahajovací koncert sezóny Bamberských symfoniků, jejichž je šéfdirigentem. V programu bude obsaženo také české hudební dílo, stejně jako figurovalo i v posledním vystoupení v závěru uplynulé sezóny. Tehdy byl Jakub Hrůša se svým tělesem na pódiu londýnské síně Royal Albert Hall, druhým dnem pokračoval festival BBC Proms a zněl cyklus symfonických básní Má vlast.
„Ten Domingo, který se zamiloval do Prahy.“
„Letos dosáhnou věkové hranice 32 let a je to tedy jejich poslední šance.“
„Vítězství automaticky nějaké pozvání nezaručuje, ale jsou příklady, kdy se tak stalo.“
Konečně! Šest let o tom snili. Kdo? Gabriela Boháčová a Radek Hrabě, kromě jiného zakladatelé spolku Domingo-Mozart-Prague, kde společníkem je i jeden z největších operních pěvců – Plácido Domingo. Ten Domingo, který založil v Paříži v roce 1993 operní soutěž Operalia, z níž se stal mimořádný fenomén a jedna z nejvýznačnějších pěveckých soutěží na světě. Ten Domingo, který se zamiloval do Prahy, do její hudební minulosti i do její současné kulturní přítomnosti. Soutěž se koná každý rok v jiném městě, zájemců je nepočítaně, pro příští rok se prý uvažuje o Singapuru. V listopadu minulého roku mohli Gabriela Boháčová a Radek Hrabě slavit – Plácido Domingo oznámil, že 27. ročník se bude v červenci 2019 konat v Praze.
„Jak nejlépe je možné - a k tomu ještě o kousek víc...“
„Snahou tu vždycky bylo poskytnout takové pracovní prostředí, jaké umělcům umožní podávat ty nejlepší výkony.“
„Žijeme opravdu překotné životy. Zdejší klid je skvělá věc. Včetně toho, že tu je špatný telefonní signál.“
Umělecký ředitel operního festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie je ve funkci jen pár týdnů, ale s místem je spjat od dětství a díky své pozdější režijní práci vlastně už nepřetržitě. V rozhovoru pro KlasikuPlus přibližuje filozofii tamních operních produkcí, organizovaných od května do srpna a nezávislých na penězích od vlády. V sídle rodiny Christie začaly roku 1934 jako soukromá představení a postupně se staly světoznámou událostí, aniž by se vytratily výhody jejich privátní atmosféry. Stephen Langridge, doposud povoláním režisér, uvažuje o slovu tradice, přibližuje, jak majitel rozlehlé historické usedlosti uplatňuje svůj vliv na program, odpovídá na otázku, jak organizátoři mysleli slogan „Glyndebourne – No Ordinary Opera“ a vrací se do let dětství a mládí, když býval jeho otec mezi účinkujícími.
„Bylo slyšet příliš mnoho nedotažeností, nahodilostí, nepřesností, přehmatů, ufouknutí.“
„Atmosféra druhé poloviny večera byla pozitivnější. Asi i díky filmovým dotáčkám.“
„Jednoznačně nejlepší položkou večera byla suita z filmové hudby Jiřího Šusta.“
Celkové vyznění závěrečného nedělního koncertu Smetanovy Litomyšle orchestr Pražských symfoniků značně poškodil. Po třítýdenní přehlídce s umělecky opravdovými programy může samozřejmě koncepce posledního večera, sestava kratších vděčných a populárních čísel, přinést pořádnou porci odlehčení a přístupnosti. Neznamená to však - a ani pořadatelé to tak určitě nezamýšlejí - že je jedno, jak se zahrají.
„Je-li někde prováděna Má vlast právem, pak je to historicky samozřejmě Pražské jaro a právě Smetanova Litomyšl, tedy rodiště Bedřicha Smetany.“
„S Kubelíkem nešlo jenom o muziku, najednou jsme to slyšeli v úplně jiném kontextu. Jako když se po druhé světové válce hrála Prodaná nevěsta.“
„Šokovat umí každý hlupák, ale udělat operu tak, jak ji skladatel a libretista zamýšleli, a představit jí dnešnímu divákovi? Géniům je to dáno.“
Právě dnes vrcholí 61. ročník Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Uzavře se tak další etapa práce pro Vojtěcha Stříteského, dramaturga a uměleckého ředitele, který se navíc, stejně jako loni, objeví i na pódiu závěrečného koncertu v roli průvodce Velkým finále. Další část rozhovoru pro KlasikuPlus (první si můžete připomenout ZDE) jsme věnovali zejména pohledu do dramaturgické kuchyně jednoho z nejstarších našich festivalů.
„Odvážná slova Daliborova, vmetena do očí přímo králi Vladislavovi. Idea svobody a živelné lásky v tomto díle je vysoce nadčasová.“
„Najít dva vyrovnané představitele titulní role je pro inscenátory úspěch.“
„Potvrdila se stará divadelní pravda, že každý večer je vždy jiný, dvakrát se nikdy nevstupuje do téže řeky!“
Národní festival Smetanova Litomyšl vrcholil 4. a 5. července dvěma představeními tragické opery Dalibor Bedřicha Smetany. Ve zcela novém nastudování Opery Národního divadla v Praze. Dirigentem byl Jaroslav Kyzlink, režisérem Jiří Nekvasil, na scéně Daniela Dvořáka. Kostýmy vytvořila Zuzana Bambušek Krejzová, sbormistrem je Pavel Vaněk. Obdobně jako o týden dřív v Praze, představila se i v Litomyšli obě premiérová pěvecká obsazení, nicméně v jiných kombinacích.
“Brněnská inscenace Her o Marii by patrně Martinů jako skladatele velmi uspokojila.”
“Idea Martinů nevytvářet na scéně realistický obraz života, nýbrž co nejdokonalejší divadelní iluzi, musí být pro režiséry typu Jiřího Heřmana bájným světem pro rozvinutí smysluplných fantazií.”
“Nevidět sebe v umění, ale umění v sobě. V tom je zásadní úspěch až triumf této nádherné inscenace.”
Smetanova Litomyšl představuje dramaturgicky zajímavé inscenace předních českých operních scén. Národní divadlo Brno uvedlo v Litomyšli 2. července na 61. ročníku prestižního českého Národního festivalu vysoce úspěšnou inscenaci opery Bohuslava Martinů Hry o Marii, která měla v Brně premiéru 27. března 2015. V režii šéfa brněnské opery Jiřího Heřmana a v hudebním nastudování dirigenta Jakuba Kleckera. Na scéně Pavla Svobody a v choreografii Jana Kodeta. Kostýmy navrhla Alexandra Grusková, světelný design vytvořil Daniel Tesař.
„Co je velice zajímavé a důležité: každá ze Smetanových oper je úplně jiná.“
„Silnější inspiraci Wagnerem a vyrovnávání se s wagnerovským hudebním dramatem vidím v české operní tvorbě u Zdeňka Fibicha.“
„Hlavním motivem v opeře Dalibor je pro mě hudba.“
Pražské Národní divadlo dnes a v sobotu uvádí v premiéře novou inscenaci Smetanovy opery Dalibor. Za týden, ve čtvrtek a v pátek 4. a 5. července, s ní pak hostuje na festivalu Smetanova Litomyšl. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, režisér pražské inscenace, o celém Smetanově operním díle.
„Mám už na Wagnera nějaké nabídky, ale zatím je nepřijímám.“
„Člověk milující hudbu nemůže být zlý. - To je překrásná myšlenka.“
„U Smetany je to celé trošku měkčí a lahodnější.“
Jedním ze dvou představitelů Smetanova Dalibora v inscenaci, která má v Národním divadle premiéru ve čtvrtek a v sobotu a s níž pak soubor ještě hostuje 4. a 5. července na festivalu Smetanova Litomyšl, je slovenský tenorista Michal Lehotský. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyznává ze vztahu k české opeře, vysvětluje, proč zpívá hlavně v italských a francouzských dílech a proč se mu zatím vyhýbá opera německá, a zamýšlí se nad případnými podobnostmi Dalibora s Wagnerovými operami a s Beethovenovým Fideliem.
„Úchvatná, někým naopak i zatracovaná. Pozdně romantická, grandiózní, mistrně instrumentovaná. Taková je partitura Alpské symfonie.“
„Zalíbení ve Straussově hudbě dokládá Košlerovu všestrannost a velikost, přesahující naše zjednodušené představy o něčím profilu.“
„Na koncertu tehdy zazněla symfonická apoteóza přírody i životní zpověď plná elegické vyrovnanosti.“
Poslední operou dirigenta Zdeňka Košlera s umělci Národního divadla byl Smetanův Dalibor, posledním koncertem s Českou filharmonií předtím Straussova Alpská symfonie. Její live nahrávka zůstává i po čtvrtstoletí hodnotným svědectvím o Košlerově umění, které se s jeho životní poutí uzavřelo v červenci roku 1995. Alpskou symfonii připomínáme především proto, že její autor právě dnes slaví 155. narozeniny. A letos v září uplyne rovných sedmdesát let od jeho úmrtí.
Dopoledne vypuknou oslavy jubilující Vídeňské státní opery, a to ve velkém stylu. Slavný operní dům dnes slaví 150 let a u té příležitosti nachystal matiné, podvečerní premiéru a na zítra open air koncert. Část oslav bude k vidění i na webu opery v livestreamu.
„Wagner – do sebe zahleděný vizionář a mystik – Verdiho existenci neřešil. Určitě ani 22. května 1874.“
„Zdomácnělo nakonec spíše v koncertních sálech než v chrámech. Vzhledem k jeho až spektakulárnímu hudebnímu charakteru není divu.“
„Desítky nahrávek, jen těžko ideál. Většinou vám jeden ze sólistů sedne o něco méně než ti ostatní.“
Dvaadvacátého května roku 1874, tedy včera přesně před 145 lety, mělo v milánské bazilice svatého Marka, v druhém největším chrámu ve městě hned po dómu, premiéru Verdiho Requiem. Slavná skladba, asi nejopernější dílo v repertoáru duchovní hudby. Ale jak vidíme, dílo navíc ještě bezděky s pikantními narozeninami! Skladateli Verdimu bylo předchozí podzim šedesát. Jeho německému protějšku a do určité míry i rivalovi Richardu Wagnerovi, generačnímu druhu stejného ročníku, bylo na jaře 1874 už jedenašedesát. A kdy že to bylo přesně? Paradoxně právě dvaadvacátého května.
„Cestu k Wagnerovi jsem si vyhledal postupně.“
„Pokud už si člověk troufne na Tamburmajora ve Vojckovi, pak se může vrátit i k romantičtějšímu Wagnerovi.“
„Pěveckou náročnost wagnerovských rolí dělá jejich délka - a také hutnost orchestru, který zpěváky nešetří.“
Pražské Národní divadlo připravilo do Fora Karlín na čtvrtek a neděli koncertní provedení Wagnerova Zlata Rýna – prvního večera operní tetralogie Prsten Nibelungův. Vystoupí v něm pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera vedle tuzemských sólistů také respektovaní zahraniční wagnerovští pěvci – lotyšský basbarytonista Egils Silins jako Wotan, německý basbarytonista Thomas Gazheli v úloze Albericha, nizozemský tenorista Arnold Bezuyen jako Mime, rakouský basista Karl-Heinz Lehner v roli Fasolta… a jako Loge se představí Štefan Margita, v jehož kariéře má právě tato role profilové místo. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus vzpomíná, jak k Wagnerovi před lety postupně hledal cestu, a přimlouvá se, aby Praha měla na repertoáru celý Prsten Nibelungův. Samozřejmě scénicky.
„Člověk může přijít o dům, o majetek, ale to, co má ve svém mozku, o to nepřijde. Vzdělání je nezcizitelná hodnota, která obohacuje nejenom toho jednotlivce, ale to jeho vzdělání následně obohacuje celou společnost.“
„Docela mě mile překvapuje mladá generace našich pěvců, kteří úspěšně prorážejí ve světě.“
„Třeba Karolinum je třetí nejstarší fungující univerzitní budova na světě. Ale i taková instituce se musí modernizovat, rozvíjet.“
Z okna své pracovny na rektorátu Univerzity Karlovy se dívá přímo na Stavovské divadlo. A nejen tam bývá častým hostem. Prof. Tomáš Zima rád jezdí za kulturou a pokud to jde, skoro každou svoji pracovní cestu spojí s návštěvou opery nebo koncertu, s procházkou po památkách nebo s divadlem. A jak zdůraznil pro KlasikuPlus.cz, o budoucnost vzdělávání strach nemá.
„Je moc dobré vidět něco, co moje generace vidět nemohla - původní inscenaci z roku 1967.“
„Akustika není tak suchá, abychom tady Wagnera nemohli uvádět.“
„Ani v Bayreuthu nejsou akustické podmínky úplně ideální.“
Pražskou inscenaci Wagnerova Lohengrina předloni nastudoval a i při dnešní nedělní večerní repríze povede mladší německý dirigent Constantin Trinks, mezinárodně uznávaný wagnerovský interpret. Je hostem významných divadel, objevuje se i jako koncertní umělec v nejznámějších sálech. Vrací se i na festival v Bayreuthu. Diriguje operní repertoár od Mozarta po Luigiho Nona, ale obzvláště a rád díla Richarda Wagnera. Pěveckými hosty v Národním divadle jsou už podruhé ve třech dnech jako Lohengrin Andreas Schager, v roli Elsy Barbara Haveman a v úloze Telramunda Thomas Johannes Mayer. Po pátečním mimořádném představení jsme psali ZDE. Lohengrin je remakem bayreuthské inscenace z roku 1967. Právě tímto faktem začíná rozhovor, který dirigent nyní aktuálně poskytl portálu KlasikaPlus.
„Nabízí se tu lákavá možnost setkání s dílem v podobě nerušené násilnými aktualizacemi.“
„Významné podněty vycházely tento večer od dirigentského pultu od Constantina Trinkse.“
„Andreas Schager je typický hrdinný tenorista, jehož hlas však zatím naštěstí ani trochu neztěžkl.“
Wagnerova Lohengrina má pražské Národní divadlo na repertoáru už dva roky. Dva renomovaní zahraniční hosté v hlavních rolích byli však nyní důvodem k uspořádání dvou mimořádných zvýrazněných představení. Náhlá nemoc pak způsobila, že hosté byli nakonec tři – Andreas Schager, Thomas Johannes Mayer a s nimi neplánovaně ještě Barbara Haveman. Znovu si operu poslechnout a prožít stálo s nimi za to.
„V arabském světě klasiku chápou.“
„O Wagnera je tady obrovský zájem, mohutná propagace, neuvěřitelné PR.“
„Wagner je pro mě obrovská výzva a lákadlo. Ale u této hudby trvá aspoň rok, než člověk roli připraví.“
Poprvé ve středu a podruhé a naposledy dnes zažije Abu Dhabi (Abú Zabí) kouzlo Valkýry Richarda Wagnera ve špičkové kvalitě. Do Spojených arabských emirátů ho přivezl proslulý Bayreuther Festspiele v rámci pohostinského vystoupení. Vedle špičkových pěvců účinkuje jako Rossweisse naše mezzosopranistka Eliška Weissová, která se pro KlasikuPlus vyznává ze své stále větší lásky k Richardu Wagnerovi.
„Předzpívání do Semperoper probíhalo jako každé jiné, i včetně toho obligátního ‚děkujeme, na shledanou‘.“
„V Salcburku jsem vlastně dospěla, našla samu sebe, urovnala si hodnoty a zjistila, jaké jsou mé životní priority.“
„Je to pro mě veliká čest a zodpovědnost, stát na jevišti po boku tak významného umělce, jako je právě Plácido Domingo!“
Poslední rozhovor jsem s mezzosopranistkou Štěpánkou Pučálkovou vedl v červnu roku 2016. Tenkrát bylo zajímavé si s ní povídat hlavně o jejích studiích, které absolvovala v salcburském Mozarteu, a také o prvních zkušenostech s operními scénami v Rakousku, Itálii, Slovensku a čerstvě i u nás, konkrétně v produkcích Státní opery Praha. Dnes už je všechno jinak: Štěpánka se coby sólistka zabydlela v ansámblu Semperovy opery v Drážďanech. A tam se jí daří! Má za sebou (a hlavně před sebou) řadu dalších zajímavých uměleckých zkušeností, a aby toho nebylo málo, čeká jí už brzy debut na prknech Stavovského divadla. Pod taktovkou Plácida Dominga zítra vystoupí na slavnostním koncertu s názvem „Mozartovy narozeniny“ a spolu se sopranistkou Adelou Zahariu, tenoristou Petrem Nekorancem a basbarytonistou Simonem Alberghinim zazpívají árie a dueta z nejslavnějších oper jmenovaného oslavence.
„Čím těžší úkol, tím víc mě posouvá dopředu. A já potřebuji zpívat!.“
„Každý rok vlastně k interpretaci role Kostelničky přistupuju jinak.“
„Musím říct, že na Libuši nemám žádný fígl.“
Před týdnem zaskočila jako Kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni, kterou přivezla Poznaňská opera na festival Janáček Brno. Hned o den později zvládla Fenenu ve Verdiho Nabuccovi a galakoncert s Ramónem Vargasem v Bratislavě. Eliška Weissová se ale velkých rolí nebojí a když je potřeba, zpívá klidně každý den. KlasikaPlus ji zastihla právě uprostřed tak rušných dnů.
