„Vždycky jsem se považoval za politicky uvědomělého skladatele.“

„Ligeti pro nás prozkoumal svět, kde nemůžou platit žádné zákony, žádná racionální kontrola.“

„Jeho expresivní trumpetové sólo plné bezmocnosti bylo strhujícím zážitkem pro všechny.“

V rámci druhého ročníku víkendu soudobé hudby Prague Offspring bude mít velký prostor na Pražském jaru také tvorba Georga Friedricha Haase, rezidenčního skladatele festivalu. Na konci května na jednom z koncertů souboru Klangforum Wien mimo jiné zazní i jeho proslulá skladba in vain – Nadarmo, Marně… V rozhovoru s dramaturgem festivalu Josefem Třeštíkem Haas zmiňuje Aloise Hábu, přibližuje, co ho přitahuje na hudbě György Ligetiho, a přiznává, že i on má radost, když jsou hudebníci a publikum jeho hudbou zasaženi.

Vaše dnes už klasická kompozice in vain měla premiéru před více než dvaceti lety. Když se teď ohlédnete zpátky, co pro vás znamená?

Patřím mezi skladatele, kteří první dekády svého tvůrčího života nedosáhli žádného úspěchu. A ani mě to nijak neobtěžovalo. Ale samozřejmě ani úspěch in vain mě neobtěžuje. Každý skladatel zažívá skvělé pocity, když na koncertě pozoruje, jak jsou hráči v orchestru i publikum zasaženi jeho dílem. Je to pro skladatele snad ten nejkrásnější zážitek. A já jsem měl tu možnost zažít tyto pocity s in vain několikrát. Věřím, že tomu tak bude i teď na jaře v Praze.

V rámci Prague Offspring zazní i vaše skladba Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl… jejíž název je z básnické sbírky Rainera Marii Rilke, pražského rodáka, který ve městě strávil rané dětství. Proč jste se rozhodl pro tento název?

Vždycky jsem se považoval za politicky uvědomělého skladatele. Když říkám vždycky, myslím od mých třeba pětadvaceti let. Vždy zastávám jasné politické postoje. Když ovšem začala v roce 1998 válka v Kosovu, tuto jasnou pozici jsem neuměl zaujmout. To, co se stalo Albáncům, byla bezpochyby genocida. Na druhé straně postup Severoatlantické aliance proti Srbům byl také zločinem. Nedokázal jsem pochopit, jak se tyto věci dějí. Dokonce jsem se ani nedokázal rozhodnout pro určitý postoj. Ani plakat jsem nedokázal. Byl jsem zklamán. Možná bych ten název mohl vysvětlit ještě jinak. Když jsem v té době skládal, rád jsem na jaře nebo i v zimě pobýval na ostrově Lošijn, v Chorvatsku. Ten ostrov není příliš obydlen, bydleli jsme v krásném apartmánu s výhledem na moře. Jednoho dne, když jsme se právě posadili na balkon, uslyšeli jsme strašnou ránu, nehlasitější zvuk, jaký jsme kdy slyšeli. Moje žena byla natolik v šoku, že upadla na zem. Později jsem se dozvěděl, že se jednalo o stíhačky, které tento strašlivý zvuk způsobují při překonávání rychlosti zvuku. A tyto stejné válečné stíhačky zabily v tom čase při bombardování v Srbsku stovky lidí. To byla skutečnost, ne nějaký film v televizi. Nicméně zažil jsem tehdy i moment naděje. Když Klangforum Wien připravilo Koncert pro Kosovo, mělo ve svém ansámblu trumpetistu ze Srbska. Ten si na koncert oblékl tričko s vyobrazením mostů coby cílů bombardování NATO. Tento trumpetista na jedné straně vyjádřil svou příslušnost k obětem jedné strany konfliktu. Na druhé straně se připojil ke svým kolegům v ansámblu a jeho závěrečné trumpetové sólo, expresivní a plné bezmocnosti, bylo strhujícím zážitkem pro všechny. Právě podstatu bezmocnosti jsem chtěl tím veršem z Rilkeho vystihnout.

K vaším oblíbeným skladatelům patří vedle Aloise Háby také György Ligeti. Při příležitosti nedožitých stých narozenin jsou i jeho díla zařazena do programu Pražského jara. Co na něm spatřujete jako nejzajímavější? Co jste si z něj vzal?

Můj vztah ke skladatelům se proměňuje a těch opravdu důležitých pro mě jsou desítky. Nicméně mezi těmi opravdu klíčovými je vedle Aloise Háby, Franze Schuberta a Ivana Vyšněgradského také György Ligeti. On pro nás prozkoumal svět, kde nemůžou platit žádné zákony, žádná racionální kontrola. Nemůžeme chtít po někom, kdo přežil holokaust, jak on sám říkal, ‚náhodou‘ a byl po pár letech opět pronásledován, aby komukoliv a čemukoliv věřil. To, co vnímám jako nejdůležitější na jeho hudbě, je velký otazník, který dával ke všemu, co vytvořil. A taky tvorbu proti tomuto velkému otazníku a víru v základní kvalitu lidské imaginace. A co na něm také opravdu obdivuji, byla jeho schopnost začít mluvit novým jazykem po emigraci z Maďarska v roce 1956.

—————–

Georg Friedrich Haas (1953), rodák ze Štýrského Hradce žijící v New Yorku, je autorem devíti oper, jedenácti smyčcových kvartetů a řady dalších orchestrálních i komorních skladeb. Emocionální atmosféra mnoha jeho děl je ponurá, ale je nesena přesvědčením o schopnosti hudby vyslovovat emoce a stavy duše člověka takovým způsobem, že je ostatní lidé mohou přijímat za své.

Je to jasný distanc od racionality určitého typu avantgardy. V roce 2000 vzbudil Haas pozornost Houslovým koncertem, ale ještě větší úspěch tehdy zaznamenala jeho kompozice s názvem in vain (Nadarmo, Marně), která vznikla na pozadí vzestupu krajní pravice v Rakousku. Sedmdesátiminutovou mikrotonální skladbu pro bicí a ansámbl, charakterizovanou jako spektrální hudba, premiéroval Sylvain Cambreling se souborem Klangforum Wien. Stala se od té doby jedním z mála již opravdu obecně uznaných mistrovských děl jedenadvacátého století. „Jakmile lidé slyší minutu, touží po pokračování,“ charakterizoval in vain dirigent Simon Rattle.

Pozváním na Pražské jaro se Haas cítí poctěn. K Praze cítí opravdu silné pouto. Je to podle jeho slov především díky Aloisi Hábovi, který je jedním z jeho nejoblíbenějších skladatelů. „Rád si ho zahraji a rád ho poslouchám. Ještě v roce 1987 jsem se vypravil do Prahy, abych zkoumal jeho čtvrttónovou hudbu. Z toho nakonec sešlo, prostě to za komunismu nebylo možné. Praha však byla vždy významným kulturním centrem,“ vypráví. Svým studentů rád připomíná, že Československo bylo ve dvacátých letech dvacátého století sedmou nejvyspělejší zemí na světě. „Praha byla v té době kulturně významnější než Vídeň a možná i Berlín. Jsem opravdu zvědav, jak si Praha coby kulturní centrum Evropy, a v jistém smyslu světa, stojí dnes,“ prohlásil.

Foto: Universal Edition / Eric Marinitsch