Soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 s dirigentem Václavem Luksem vystoupí v úterý 7. března od půl osmé večer ve Dvořákově síni Rudolfina. Jejich koncert s titulem Pianto napoletano (Neapolský pláč) nabídne nejen díla spojená s křesťanskou postní tradicí, zazní nejen Miserere c moll Alessandra Scarlattiho, Stabat Mater Tommasa Traetty, ale třeba i dvousborové Requiem dalšího významného představitele neapolské školy, Francesca Duranteho. Program obohatí Duranteho Concerto a quattro g moll.

„O italské a zejména jihoitalské hudbě lze obecně říct, že i u tragických témat se v ní smutek projevuje trochu jiným způsobem, než jaký nám evokují díla například z 19. století,“ uvádí dirigent a umělecký šéf Collegia 1704 Václav Luks s tím, že onen těžký, ponurý smutek se v tehdejší hudbě objeví skutečně jen málokdy. „Kolik krásných, sladkých a dojemných melodií nabízí třeba Pergolesiho Stabat Mater! To je, myslím, vlastní italské duši obecně. Fakt, že i smutné poselství je naplněno určitou nadějí. Koneckonců text ordinaria hned v úvodu Duranteho Requiem tvoří modlitba ‚světlo věčné, ať jim svítí‘. Naději na ono světlo dokázali zejména neapolští skladatelé krásně přetavit do své charakteristické hudební řeči,“ dodává Luks.

Jako první velký skladatel bývá s neapolským hudebním stylem spojován Alessandro Scarlatti, ačkoliv se přímo v Neapoli nenarodil a jeho studia a významná období jeho kariéry jsou spjata s Římem. Scarlattiho Miserere c moll pro pět hlasů, smyčce a basso continuo je vytříbeným příkladem zpracování žalmového textu v koncertantním stylu. Kajícný žalm 51 byl zhudebňován často, zpíván byl nejenom při tzv. temných hodinkách ve Svatém týdnu, ale i při řadě jiných příležitostí zejména v postní době. Při poslechu se vyplatí pozorně sledovat text, neboť skladatel ve shodě s dobovými zvyklostmi zvýrazňuje určitá slova a pomocí kontrastů v sazbě, ale i dalších hudebních prostředků (například koloraturami na exultabit, laudem ad.) mistrně podtrhuje expresivitu textu.

K nejslavnějším a nejvlivnějším chrámovým dílům neapolského původu patří Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho. Také Tommaso Traetta ve svém pozdějším zhudebnění téhož textu využívá sólového sopránu a altu, k nim však připojuje čtyřhlasý sbor, jemuž jsou svěřeny významné partie celé skladby. Rozsáhlý text proslulé básně středověkého původu skladatel člení do samostatně zpracovaných uzavřených čísel. Jeho mistrovství spočívá v bohatosti, s jakou jednotlivé části vnitřně diferencuje, a to často právě pomocí sborových pasáží. Od svých neapolských učitelů, jimiž byli Nicola Porpora a Francesco Durante, Traetta převzal cit pro přirozené vedení vokálních partů. Ty si i v náročné koloratuře vždy zachovávají žádoucí zpěvnost.

Druhá polovina večera s názvem Pianto napoletano dá prostor jinému druhu expresivní smuteční hudby, mši za zemřelé. V nespočetné řadě autorů, kteří během osmnáctého století přispívali k tomuto žánru, zastává významné místo také Francesco Durante. Celkem se pod jeho jménem dochovalo šest rekviem, z nichž mu ale s jistotou můžeme připsat pouze tři. Ve Dvořákově síni Rudolfina zazní Requiem a due cori, to nejrozsáhlejší. A to nejen díky své délce, ale i vzhledem k požadovanému provozovacímu aparátu, který vedle smyčců a lesních rohů zahrnuje osm zpěvních hlasů seskupených do dvou sborů, používaných v jednotlivých částech v rozličných kombinacích podle neapolské tradice.

Nesmírně působivé je sborové ztvárnění části Lacrimosa, které si svými kvalitami nezadá s částmi slavného Mozartova rekviem. Protipólem sólových částí odkazujících k opeře jsou věty zpracované pomocí technik kontrapunktu, přičemž jedna část je dokonce přímo označena jako „Canon supra canon“ a o dvojitý kánon se také jedná. O velké popularitě Duranteho rekviem svědčí na čtyřicet dochovaných opisů skladby, která ve své době nebyla vydána tiskem.

Foto: Petra Hajská