„Orffova kantáta Carmina burana se nikdy nemůže oposlouchat.“

„Libreto pro Epos o Gilgamešovi si Martinů sestavil sám, zaujala ho především témata přátelství, lásky a smrti.“

„Závěr je u Honeggera velkou katarzí, korunovace Šalamounova a smrt Davidova se přelijí do zjasnění s výkřiky Alleluja.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 27. 2. do 5. 3. 2023?

Co je to kultura? Jaký je význam umění? Co vyjadřuje hudba? Tyto otázky pokládám na začátku každého semestru svým studentům hudebního managementu. A snažím se je dovést k přesvědčení, že i když umění – a zvláště hudba – nemůže nabídnout stejné vědomosti o reálném světě, jako například věda, přece je pro člověka a společnost umělecké poznání nezbytné. Zasahuje naši emocionální stránku, probouzí naše city, prostřednictvím umění vidíme svět jinýma očima, povzbuzuje naši kreativitu. Třeba takový západ slunce. Vědec dokáže přesně popsat, kolik stupňů nad obzorem je sluneční kotouč, když začíná takzvaný občanský soumrak; co to je nautický soumrak, jak pokračuje stmívání až k astronomické nocí, jak vznikají takzvané bílé noci na obou zemských pólech… Jenže když sedíme s milou na břehu mořském, asi nás nenapadá jí šeptat: „Miláčku, kolik stupňů nad obzorem je slunce právě teď? Už nastal astronomický soumrak, mohu tě políbit?“

Západ slunce v rukou malířů je například obraz s názvem Západ slunce, krajina s Argusem střežícím Io od Claudea Lorraina-Gellee (cca 1612-1682) nebo slavný obraz Imprese – východ slunce Clauda Moneta (1840-1926). A což teprve hudba! Většina dětských a ženských sborů má na repertoáru Smetanův Západ slunce na slova J. V. Sládka a Richard Strauss ve své Alpské symfonii zakončuje ohromnou velehorskou bouři nesmírným zklidněním, kdy do posledních paprsků slunce smířeně znějí varhany z malého kostelíku s večerní pobožností. Němý svět tónů jako by náhle promluvil. Ano, hudba nemůže vyjadřovat realitu, skutečné jevy. Ale může vyjadřovat emoce, které tyto jevy vyvolávají či doprovázejí a které díky staletému vývoji vnímání typických hudebních idiomů dokážeme vcelku přesně poznat: radost – smutek, svižný pochod – smuteční pochod, probuzení – usínání… A je-li to se slovy, účinek se samozřejmě násobí, protože slova dodají hudbě konkrétní obsah, a naopak hudba dodá slovům skutečné emoce. A to v různých formách, od jemných á cappellových valérů až k mohutným konstrukcím kantátových a oratorních děl.

Tento týden nabízí Český rozhlas D-dur několik významných děl, která mají v historii vokálně-instrumentální hudby významné postavení. Hned zkraje týdne je to slavná Orffova kantáta Carmina burana – už jsem na ni upozorňoval zhruba před měsícem, ale mám za to, že se nikdy nemůže oposlouchat. Tenhle burleskní, rozpustilý svět středověké poezie je skutečné theatrum mundi, divadlo světa, obraz všehomíra; a Orff svou strhující hudbou kongeniálně roztočil kolo lidského osudu, vrtkavé štěstěny. Seiji Ozawa s Bostonským symfonickým orchestrem a se skvělým pěveckým obsazením dostál nárokům Orffovy hudby opravdu požehnaně! (po 27. 2., 10:51).

Dvacáté století je na velká oratorní díla mimořádně bohaté – má to jistě více důvodů, k nimž nepochybně patří i stále se rozšiřující možnosti hudebního výrazu, který hledá až extrémní polohy jak ve zvuku, tak i v jeho barevnosti; ale také jsou to vlivy mimohudební, proměny společnosti, především vzrůstající nebezpečnost současného světa, vyplývající ze stále větší touhy lidstva po bohatství a blahobytu, čemuž potenciál naší zeměkoule přestává stačit. A tak myšlenky na možný blížící se konec jsou stále děsivější a stále aktuálnější. Lidstvo se pro radu, pomoc a odpovědi na palčivé otázky současnosti vždy obracelo k moudrosti předků. Bohuslav Martinů hledal odpověď v eposu o Gilgamešovi, sumerském králi, jehož život a činy popisuje pět epických skladeb pocházejících pravděpodobně z doby dvou tisíc let před naším letopočtem a zachovaných na 12 tabulkách o 3000 verších. Martinů promýšlel oratorium téměř 15 let; nakonec své největší sborové dílo dokončil v lednu 1955. Libreto si sestavil sám, zaujala ho především témata přátelství, lásky a smrti. Epos o Gilgamešovi H 351, oratorium pro sóla, recitátora, smíšený sbor a orchestr zazní z živé nahrávky, kterou za řízení Manfreda Honecka pořídila Česká filharmonie; spolupracovali recitátor Simon Callow, zpívají Lucy Crowe (soprán), Andrew Staples (tenor), Derek Welton (baryton), Jan Martiník (bas) a Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem. (so 4. 3., 20:05)

Příběh krále Davida v zápase o sjednocení Judey a Izraele se stal podkladem k oratoriu Arthura Honeggera, které otevřelo nové možnosti tohoto žánru v kontextu hudby 20. století. Původně chtěl tehdy devětadvacetiletý autor komponovat skladbu pro amatérské interprety a počítal s komorním orchestrem o 17 hudebnících. Nakonec ale v roce 1923 dílo s názvem Král David přepracoval pro recitátora, soprán, alt, tenor, smíšený a dětský sbor s doprovodem orchestru a varhan. Oratoriu se dostalo nadšeného přijetí, tragická vznešenost výrazu 27 uzavřených čísel, komponovaných často v prosté písňové formě, která nemají zejména zpočátku takovou monumentalitu, jako například Händelova oratoria a svým duchem se spíš blíží Bachovi, prolíná celým dílem. Nicméně závěr je velkou katarzí, korunovace Šalamounova a smrt Davidova se přelijí do zjasnění s výkřiky Alleluja. Mnichovský rozhlasový orchestr a další spoluúčinkující interprety řídí Leopold Hager. (ne 5. 3., 22:12)

V dnešní těžké době, kdy válečné běsnění máme doslova za humny a marně proléváme slzy za nevinné oběti, je dobré si poslechnout skladbu nejznámějšího gruzínského skladatele. Gija Kančeli (1935-2019) je považován za jednoho z největších skladatelů filmové hudby, ale jeho odkaz tkví i v nesmírně početném symfonickém, kantátovém, komorním a koncertantním díle. V roce 1984 složil ke 40. výročí vítězství nad fašismem kantátu – hudbu pro dva chlapecké hlasy, chlapecký sbor a orchestr na památku dětí, obětí války. Název skladby Bright Sorrow (někdy je uvedena jako Light Sorrow), což by se asi dalo přeložit jako Jemný zármutek, evokuje jeho náladu – kantáta je vedena v jemných, tichých meditacích s krátkými melodickými linkami křehkých dětských hlasů, s častým použitím půltónů, v zahuštěných akordických shlucích, s tiše hrajícími nástroji. Jen v závěru se krátce vzedme orchestr jako evokace kruté bouře války, které bezbranné dítě nemůže vzdorovat. Silná a současně posmutnělá skladba. Zpívají Valentin Konstandi a Konstantin Savochkin (chlapecké soprány) a Chlapecký sbor moskevské chorální sborové školy, sbormistr Viktor Popov, hraje Gruzínský státní symfonický orchestr, řídí Jansung Kakhidze. (pá 3. 3., 20:01)

Foto: Wikipedia (volné dílo), Petra Hajská, BR / Klaus Fleckenstein, Facebook