Hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Robert Jindra přizval na svůj koncert na čtvrtek 16. února v Anežském klášteře, přední českou mezzosopranistku Markétu Cukrovou. Spolu s ní posluchačům nabídne Wesendonck‑Lieder, písně, které Richard Wagner napsal na texty Mathildy Wesendonckové v době, kdy pracoval na opeře Tristan a Isolda. Večer zahájí Koncert pro dřevěné dechové nástroje, harfu a orchestr Paula Hindemitha, ve kterém se coby sólisté představí přední hráči rozhlasových symfoniků, a uzavře ho Komorní symfonie Dmitrije Šostakoviče. Dílo, které sovětský skladatel složil jako Smyčcový kvartet č. 8 a zakomponoval do něj kryptogram svého jména v podobě tónů D‑Es‑C-H, upravil pro smyčcový orchestr ruský dirigent a violista, zakládající člen legendárního Borodinova kvarteta Rudolf Baršaj.

V Anežském klášteře Wagnerovy Wesendonck‑Lieder zaznějí v originální instrumentaci, kterou pro komorní orchestr vytvořil německý skladatel Hans Werner Henze.

Wagnerova opera Tristan a Isolda je sice dílem z poloviny devatenáctého století, stejně jako Verdiho Traviata nebo Smetanova Prodaná nevěsta, ale zejména z hudebního hlediska dílem přímo vizionářským. Námětem mu byl francouzský rytířský epos vycházející z keltské legendy. S podporou novátorsky znějící opojné hudby, ukazující k budoucímu uvolnění tonality, přetvořil středověký milostný příběh v symbol nenaplněné lásky, takové, kterou sám prožíval v Curychu v několikaletém kontaktu s nadanou literátkou Mathildou Wesendonckovou, manželkou svého mecenáše. Wagnerova hudba, koncipovaná ve velkých plochách a protkaná příznačnými motivy, dodává světu jeho oper na tajemnosti a výlučnosti. Platí to nejen o tetralogii Prsten Nibelungův, nevídaném podobenství o lidstvu, ale také Tristanovi i o většině dalších z jeho třinácti jevištních děl. Wagner přišel s vlastní novou koncepcí hudebního dramatu, akcentující jednotu básnického slova, hudby, scénografie a herectví. Zanechal tak mimořádnou a trvalou stopu, je hlavním reformátorem opery v devatenáctém století.

Wagneriáni se nechávají unášet pověstnými nekonečnými melodiemi a podmanivým kouzlem jeho symfonismu. Jeho osobnost a postoje lidi názorově spíše polarizuje, avšak jeho výsostně romantická hudba mnohé posluchače a operní nadšence doslova fascinuje.

City k Mathildě dovedly Wagnera nejen k odcizení od první manželky, ale v tvůrčí rovině rovněž k delšímu odložení práce na tetralogii. Začal komponovat Tristana a současně, s podobnou výrazovou intenzitou, zhudebnil v letech 1857 a 1858 pět z jejích básní pro hlas a klavír. Třetí píseň dokonce označil za „Studii k Tristanovi“. Orchestrální úpravu dokončil po Wagnerovi dirigent Felix Mottl. Ve dvacátém století následovala řada dalších verzí. Jedna z komorních podob, která na koncertě zazní, z roku 1976, je dílem uznávaného německého skladatele Hanse Wernera Henzeho, žijícího v Itálii. Originalitou nezapře skutečnost, že Henze vyšel z avantgardy, ale že do své tvorby integroval vedle atonality i prvky neoklasicismu.

Foto: Fb SOČR-u, Fb SHF