„Slyšet Bachův dvojkoncert v podání Itzhaka Perlmana a Pinchase Zukermana je skutečná lahůdka.“

„Beethovenova Pastorální je nepochybně nejen dokladem Karajanovy legendární preciznosti, ale především umění přenést ji na svůj orchestr.“

„Na nahrávce můžeme slyšet Dagmar Peckovou v její vrcholné formě, která z ní už dnes dělá živoucí legendu.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 30. 1. do 5. 2. 2023?

Sportovního fanouška zcela jistě až do neděle nemohl nechat chladným první letošní tenisový Grand Slam v Austrálii. Byl to turnaj charakterizovaný razantním nástupem mladé generace. Po Rogeru Federerovi postupně míří do sportovního důchodu další legendy. A já najednou zjišťuji, že ta dříve nádherná podívaná je nějak chudší. Mladí kluci hrají skvěle, ale jakoby to nemá tu pravou šťávu. Všichni mně připadají stejní. A možná ještě více se to projevuje u žen. Čím to, že diváci se lépe baví při exhibicích veteránů? Vždyť nemají zdrcující servis, nehrají nechytatelné míče! Jenže – jejich hra je pestrá, plná drobných fines, vtipných úderů, překvapivých herních variant, prostě baví. Ti hráči mají charisma, stali se legendami. I když v souboji s mladými „nabušenými“ borci by už neobstáli.

Jsem přesvědčen, že podobné je to i v umění. Přitahují nás slavná jména, i když možná už za zenitem. Vzpomínám na koncert legendárního dirigenta Leopolda Stokowského, kterého v Rudolfinu přivezli na vozíku před orchestr; po celý koncert seděl a dirigoval lehkými pohyby prstů své orchestrální aranže Bachových varhanních děl. Zdánlivě toho moc neukázal (s hráči jsem ovšem tehdy jako neochmýřený studentík nemluvil), ale zážitek to byl neskutečný. Když se na své Farewell Tour v roce 2005 zastavil v Praze Luciano Pavarotti, byl jsem u příprav jeho vystoupení v O2 aréně s Pražskou komorní filharmonií. Bylo by neetické popisovat vše, co bylo nutné pro tehdy již nemocného Maestra připravit, aby prožitek téměř deseti tisíc posluchačů byl nezapomenutelný. Luciano již zdaleka nebyl ve vrcholné formě, ale nikomu z nás to nevadilo – zažili jsme vystoupeni legendy, která je nezapomenutelná.

Legendární orchestry, dirigenti a sólisté jsou pochopitelně nejčastějšími hosty na stanici Český rozhlas D-dur, kdo by nechtěl slyšet alespoň ze záznamu jména jako Bernstein, Karajan, Barenboim a mnohá další. Naštěstí rozhlasová fonotéka má nekonečné množství jejich nahrávek a často je obtížné zvolit tu správnou. Například Bachův houslový Dvojkoncert d moll existuje ve stovkách nahrávek, v autentických i moderních provedeních, od absolutních legend k mladičkým adeptům houslí. Slyšet jej ale v podání Itzhaka Perlmana a Pinchase Zukermana za doprovodu Anglického komorního orchestru řízeného Danielem Barenboimem, to je skutečná lahůdka (úterý 31. 1., 15:15).

Když skončila 2. světová válka, stala se z Herberta von Karajana „persona non grata“ pro řadu hudebních profesionálů i fanoušků; příčinou byl jeho vstup do nacistické strany v roce 1935. Všeobecnou nevraživost změnilo až gesto dirigenta Bruno Waltera pronásledovaného pro židovský původ nacisty – veřejně mu podal ruku a podpořil jej. V roce 1955 se stal Karajan doživotním hudebním ředitelem Berlínských filharmoniků a v letech 1957-1964 byl hudebním ředitelem Vídeňských filharmoniků. Už od třicátých let byl doslova posedlý nahráváním, které by jeho umění zachovalo pro věčnost. Po válce se mu tato aktivita stala jistou náhradou za neuskutečněná hostování u světových orchestrů. Natočil na 900 gramofonových desek, jejich celkový náklad byl přes 200 milionů kusů. Jeho nahrávky jsou považovány za nepochybný kvalitativní etalon – hledal nová technická řešení, byl posedlý perfekcionismem. Věnoval se skladatelům všech období, ale důraz kladl na německé autory, vzorové jsou jeho nahrávky Brucknera, Mahlera, Beethovena. V letech 1961-1962 natočil s Berlínskými filharmoniky komplet Beethovenových symfonií, který dodnes patří ke skvostům nahrávacího průmyslu. Symfonie č. 6 F dur, op. 68 Pastorální je tak nepochybně nejen dokladem Karajanovy legendární preciznosti, ale především dokladem umění přenést ji na svůj orchestr (pátek 3. 2., 15:18).

Máme ovšem i české dirigentské legendy. V roce 2017 ukončil svoji pozemskou pouť lemovanou mnoha úspěchy a uznáním doma i v zahraničí Jiří Bělohlávek. Nahrávání věnoval velkou pozornost, a tak můžeme vychutnávat jeho umělecké kreace třeba s českými orchestry, jimž šéfoval (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Česká filharmonie či Pražská komorní filharmonie). Symfonii č. 4 e moll, op. 98, Johannesa Brahmse natočil s Českou filharmonií (pátek 3. 2., 12:54). Jeho doslova srdeční záležitostí byla Pražská komorní filharmonie, kterou v roce 1994 založil a v jejímž čele stál až do roku 2005. Mezi časté hosty orchestru patřila mezzosopranistka Dagmar Pecková, která s ním natočila několik CD. Na jednom z nich s neodolatelným šarmem interpretuje cyklus Luciana Beria Lidové písně pro hlas a orchestr (úterý 31. 1., 10:02). Z jiného „soudku“ jsou Mahlerovy písně – Písně potulného tovaryše natočil Jiří Bělohlávek s Dagmar Peckovou a Pražskou komorní filharmonií ve studiu Domovina v roce 1995 (úterý 31. 1., 14:57). Myslím si, že na nahrávce můžeme slyšet zpěvačku v její vrcholné formě, která z ní už dnes dělá živoucí legendu.

Foto: Pixabay, Facebook ( profil: Itzhak Perlman), Wikipedia (volné dílo), Ivan Malý