Státní opera v rámci projektu Musica non grata po více než sto letech přichystala jeden z nejúspěšnějších operních titulů první poloviny dvacátého století, Vzdálený zvuk Franze Schrekera. Režie se ujal dvojnásobný držitel Golden Mask Award Timofej Kuljabin, který se představí v českém debutu. Hlavní role Grete a Fritze zazpívají sopranistka Světlana Aksenova a tenorista Aleš Briscein. Hudebně operu nastudoval hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, který bude řídit Orchestr a Sbor Státní opery. Premiéry se uskuteční zítra a v sobotu 26. března, další představení jsou plánována na 29. března a 3. a 10. dubna.

„Vzdálený zvuk je pro mne příběhem dnešního světa, odehrávajícím se v neurčitém, životem pulsujícím, moderním evropském městě. Stejně jako ve Schrekerově libretu jsme i v našem pojetí svědky vztahu dvou lidí a přihlížíme jejich třem setkáním a opětovným odloučením, mezi nimiž uběhne vždy několik let,“ říká režisér Timofej Kuljabin a doplňuje: „Tento příběh však pro mne není vyprávěním o romantické lásce a klamných iluzích, ale zamyšlením se nad podstatou a právy skutečného talentu. O to více, pokud takový talent náleží ženě.“

Opera, jejíž historie se začala odvíjet na počátku dvacátého století a o jejíž uvedení v Praze usiloval Alexander Zemlinsky od roku 1911, měla nakonec svou premiéru 18. srpna 1912 ve Frankfurtu nad Mohanem. Nové německé divadlo v Praze však bylo druhou operní scénou na světě, která tento titul uvedla. Stalo se tak 20. května 1920 pod taktovkou Alexandra Zemlinského. „Schrekerova tvorba zažívá v posledních letech v Evropě velkou renesanci, takže když jsme se rozhodli realizovat projekt Musica non grata, bylo mi jasné, že Vzdálený zvuk bychom do něho měli určitě zařadit. Jde o mimořádně krásný, pozdně romantický hudební jazyk s velmi silným autobiografickým příběhem. Osobně si myslím, že je to jedno z mistrovských operních děl 20. století,“ říká umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen.

Inscenační tým se nechává pro svou režijní koncepci inspirovat filmem Spalující touha Stanleyho Kubricka či Amadeem Petera Shaffera. Plně využívá zvukových efektů předepsaných přímo skladatelem, který si rafinovaně pohrává se sluchovou perspektivou diváků. Ti se tak mohou těšit na sbor schovaný za scénou či malé ansámbly rozeseté v tajných zákoutích. V mnoha ohledech je zajímavé i scénické řešení, které pracuje s motivem nekonečné chodby. „Ve Schrekerově verzi přichází Grete na konci úplně o všechno: o lásku, o svůj život, ze kterého nic nezbylo. V našem příběhu vyhrává svůj život zpět. Nazval bych ji takovou ‚self-made woman‘,“ uzavírá Timofej Kuljabin.

Foto: Zdeněk Sokol