Národní divadlo po osmdesáti devíti letech uvede pohádkovou operu Jaromíra Weinbergera Švanda dudák s podtitulem Ďábel prohrál, lituje. Dílo, které ve třicátých letech dvacátého století hrála newyorská Metropolitní opera nebo londýnská Covent Garden, připravují v Národním divadle režisér Vladimír Morávek a dirigent Zbyněk Müller, kteří představení koncipují jako rodinné. V hlavních rolích se představí Alžběta Poláčková a Jana Šrejma Kačírková (Dorotka), Svatopluk Sem a Jiří Brückler (Švanda), Jaroslav Březina a Martin Šrejma (Loupežník Babinský), Ester Pavlů a Kateřina Jalovcová (Královna) a František Zahradníček a Jiří Sulženko (Čert). Na scéně se objeví zvířata v nadživotní velikosti, létající anděl či řada dětských herců. Premiéry nového nastudování Švandy dudáka se budou konat 6. a 9. října v historické budově Národního divadla.

„Švanda dudák je napsán pro maminky a tatínky, aby se svými dětmi zhlédli, jak vypadá uhranutí světa Čechem, zmoudření Čecha, láska Čecha a úcta a obdiv Čecha k domovu,“ říká o nově chystané inscenaci režisér Vladimír Morávek.

První česká verze opery na libreto Miloše Kareše měla světovou premiéru v Národním divadle v roce 1927 za řízení Otakara Ostrčila. V roce 1928 přepracoval české libreto Max Brod a operu také následně přeložil do němčiny. Právě tato německá verze dobyla světová jeviště, když se v roce 1929 mimo jiné hrála také v Novém německém divadle v Praze (dnešní Státní opera). Pro aktuální nastudování se stala východiskem Brodova česká verze libreta z roku 1928. „S vidinou uvedení opery v zahraničí a vydání ve vídeňském nakladatelství Universal Edition Max Brod odstranil z Karešova textu vše, co bylo příliš sentimentální a na dnešní vkus lehce nacionalistické. Vrátil opeře jakousi zemitou komediálnost a vložil vztahovou zápletku – milostné vzplanutí loupežníka Babinského k Dorotce, neboť je známo, že Brod měl rád erotické motivy,“ říká šéfdramaturg Ondřej Hučín. Tato verze měla svou premiéru rovněž v Národním divadle (na scéně Stavovského divadla) v roce 1933, na jeviště naší první české operní scény se tak vrací po dlouhých osmdesáti devíti letech. Jaromíra Weinbergera potkal s nástupem nacismu stejný osud jako mnoho dalších umělců židovského původu. Stal se „nežádoucím“ a v roce 1938 emigroval nejprve do Francie a poté do USA, kde si vzal v roce 1967 život.

Weinbergerova partitura je velmi propracovaná, okouzluje barevnou instrumentací a skoro až marnotratně překypuje různými překvapivými nápady, které výrazně okořeňují nijak neskrývanou vazbu na český hudební jazyk. Ústřední melodií Švandy dudáka je lidová píseň Na tom našem dvoře, objevuje se zde i spousta tanců: polka na mnoho způsobů, furiant, odzemek nebo slavnostní polonéza, nechybí ani mistrovsky zvládnutý kontrapunkt a velká fuga na závěr. Svou velkolepostí tato hudba evokuje chvílemi až hudbu filmovou, popisuje skladatelův hudební rukopis dirigent Zbyněk Müller, který se ujal hudebního nastudování.

Jaromír Weinberger – zázračné dítě z pražských Vinohrad – dosáhl své největší slávy ve dvacátých letech minulého století právě operou Švanda dudák, která je jednoznačně jeho nejhranějším dílem. „Říká se, že v sezoně 1929–1930 to byla vůbec nejuváděnější opera na německých jevištích. Koncem dvacátých a v první polovině třicátých let 20. století se hrál Švanda dudák na nejrenomovanějších světových operních scénách: ve Vídeňské státní opeře, v Bavorské státní opeře, v Berlínské státní opeře, v londýnské Covent Garden a v roce 1931 v Metropolitní opeře v New Yorku. V té době byl teprve třetí – a na dlouho poslední – českou operou, kterou Metropolitní opera uvedla – po Smetanově Prodané nevěstě a Janáčkově Její pastorkyni,“ popisuje mezinárodní úspěch díla Ondřej Hučín. Pohádkový titul, jehož předlohou se stala báchorka Josefa Kajetána Tyla, byl přeložen do sedmnácti jazyků, vedle němčiny, francouzštiny a angličtiny například i do dánštiny, švédštiny nebo srbochorvatštiny.

Foto: Ilona Sochorová