Ve dvou premiérách v pátek 16. a v neděli 18. září bude po osmdesáti devíti letech ve Státní opeře uvedena revuální opereta Ples v hotelu Savoy maďarského skladatele Paula Abrahama. Představení režijně zpracoval Martin Čičvák, hudebního nastudování se ujal Jan Kučera. Abraham byl nazýván „králem jazzové operety“ a jeho závratnou kariéru v roce 1933 ukončil nástup nacismu. Premiéra Plesu v hotelu Savoy zahájí podzim cyklu Musica non grata. Dále se diváci se mohou těšit na pohádkovou operu Švanda dudák, návrat Zásnub ve snu a na poslední tři reprízy surrealistických Plamenů. To vše se odehraje na scénách Národního divadla. Cyklus tak připomene tvorbu Paula Abrahama a česko-německých „nežádoucích“ skladatelů Jaromíra Weinbergera, Hanse Krásy a Erwina Schulhoffa.

V hlavních rolích nového pražského nastudování Plesu v hotelu Savoy se představí Vanda Šípová, Doubravka Součková, Jiří Hájek, Csaba Kotlár, Josef Moravec, Tomáš Kořínek, Daniel Matoušek, Barbora Řeřichová, Lucie Hájková, Vladimír Kratina, Richard Haan, Linda Caridad Fernandez Saez, Angela Nwagbo a řada dalších. Ozdobou inscenace mají být velké taneční a sborové scény v podání speciální taneční company a Sboru Státní opery. „Představení je nastudováno v českém překladu Vlasty Reittererové ve dvou obsazeních, z nichž každé je výtečným originálem s odlišnou atmosférou a ztvárněním hlavních postav,“ uvádí Národní divadlo. Inscenace je prvním projektem cyklu Musica non grata, který zůstává na repertoáru Opery Národního divadla a Státní opery. Do konce sezóny je plánováno osmnáct repríz, včetně silvestrovského uvedení v rámci populárního Plesu v opeře.

„Ples v hotelu Savoy v sobě spojuje operetu, operu, tanec a velmi těžké herectví až takového ‚oscarwildovského‘ střihu,“ říká slovenský režisér Martin Čičvák. „Pro mě je to jakási iniciační cesta k feminismu. Jedna dívka se zastane sebe, svých práv, z dívky dospívá v ženu,“ dodává.

Dílo vzniklo v roce 1932 v Berlíně jako poslední ze série tří nejúspěšnějších Abrahamových operet s názvy Viktorie a její husar, Kvítek Havaje a Ples v hotelu Savoy (v originále Ball im Savoy). Opereta měla premiéru 23. prosince 1932 v Großes Schauspielhaus v Berlíně, s nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 však byla – stejně jako další Abrahamova díla – v Německu zakázána a Paul Abraham byl nucen jako židovský autor Německo opustit a nakonec se usadil v USA. Posledních čtrnáct let svého života strávil „král jazzové operety“, jak mu Evropa třicátých let přezdívala, v psychiatrických zařízeních, duševně nemocný.

Navzdory pohnuté době, ve které toto dílo vznikalo, si v sobě Ples v hotelu Savoy nese obrovský humor a lehkost, svádějící až k představě naivních prvorepublikových filmových komedií. Martin Čičvák ale v jeho příběhu vidí víc: „Dalo by se to udělat jako jízdenka do bezstarostného světa, ale já si myslím, že naší povinností je přinést všechna témata, všechny figury v celé jejich plnokrevnosti. Prostě vyprávět tento příběh se vším, co si zaslouží, pak je to jízda. Měla by to být jízda! Jeden nekonečný večírek, nicméně na večírcích se většinou semele úplně to nejhorší, o čem člověk ani nesnil. Ples v hotelu Savoy je takto napsaný. Jako ples v hotelu Savoy, kde se v darkroomech, byť s elegancí a humorem, může odehrát v podstatě velká tragédie nebo přinejmenším velké věci, po kterých přichází střízlivění a morální kocovina.“

Dirigent Jan Kučera upozorňuje zejména na inspiraci dobovými tanci – diváci mohou v hudbě zaznamenat stopy foxtrotu, slowfoxu, tanga, pasa doble a samozřejmě waltzu. Postavy jako turecký velvyslanec Mustafa Bej s sebou přinášejí i názvuky arabské hudby a dílo nezapře ani okouzlení autora jazzem. V jedné části dokonce jakoby předjímá rap. Instrumentace je poměrně netradiční, využívá jak velký symfonický orchestr, tak rytmický jazz band s řadou netradičních nástrojů. Pro tuto inscenaci byla také speciálně zapůjčena dobová bicí souprava. „Snažíme se o zvukovou autenticitu,“ dodává Jan Kučera.

Nová inscenace Opery Národního divadla a Státní opery si dává záležet také na vizuální stránce. Příběh, který se celý odehrává v Nice na francouzské riviéře, se v tomto směru nevrací do poetiky třicátých let, ale sází na nadčasovou eleganci a švih. „Vytvořili jsme kostýmy inspirované francouzskou módou ve stylu ‚haute couture‘, neboť příběh se odehrává ve Francii,“ říká řecko-francouzský kostýmní návrhář Georges Vafias. „Kostýmy jsme zasadili do doby, kterou můžeme definovat od 60. let 20. století až po současnost, kde se – viděno naší evropskou optikou – spojuje relativně bezstarostný život s otázkami budoucnosti světa. Stejně tak kostýmy Plesu v hotelu Savoy vyjadřují křehkou budoucnost milostného vztahu, páru i jednotlivce,“ přibližuje Vafias svůj záměr. Všechny kostýmy byly zhotoveny s velkou zručností v dílnách Národního divadla.

Ples v hotelu Savoy se vrací do Státní opery po osmdesáti devíti letech. 9. září roku 1933 ho v tehdejším Novém německém divadle uvedl dirigent Paul Komlós a režisér Renato Mordo. „Oba patřili k významným osobnostem Nového německého divadla a oba vzhledem ke svému židovskému původu museli stejně jako Abraham opustit Evropu,“ dodává dramaturgyně opery Jitka Slavíková. Scénu navrhl slavný scénograf Emil Pirchan, rodák z Brna, mezinárodně respektovaný průkopník moderního jevištního výtvarnictví. V Novém německém divadle vytvořil jako šéf výpravy scénografie pro padesát operních, operetních i činoherních inscenací, včetně Smetanova Dalibora v roce 1930. Od roku 1936 byl scénografem vídeňského Burgtheatru.

Opereta Ples v hotelu Savoy se vedle nesčetných jevištních zpracování dočkala rovněž šesti filmových adaptací a zařadila se tak k nejúspěšnějším operetním titulům dvacátého století.

V historické budově Národního divadla jsou současně v plném proudu i přípravy na premiéru pohádkové opery Švanda dudák Jaromíra Weinbergera, kterou režisér Vladimír Morávek koncipuje jako rodinné představení. „Rád bych, aby se do Národního divadla opět vrátily děti, jak tomu bylo za první republiky,“ říká. Světová premiéra této opery se odehrála v roce 1927 právě zde, v Národním divadle, a do roku 1935 se dočkala uvedení v dnešní Vídeňské státní opeře, Královské opeře Covent Garden v Londýně, Metropolitní opeře v New Yorku nebo Teatro Colón v Buenos Aires. „Tohle představení je pro každého, kdo si troufá zastavit čerta nebo zazpívat královně, aby se usmála a přestala pořád dokola popravovat nějaké prince anebo muzikanty, kteří jsou ženatí…“ glosoval s pohádkovým espritem Vladimír Morávek otázku, na jaké publikum cílí svou režijní koncepci. Příběh o Švandovi s kouzelnými dudami, Dorotce, loupežníku Babinském, peklu a zakleté královně, který dostal podtitul „Ďábel prohrál, lituje“, bude mít premiéru 6. a 9. října v hudebním nastudování Zbyňka Müllera. Je určen dětem od osmi let a doprovodí ho tvůrčí dílny.

Ve dvou reprízách 17. a 26. listopadu bude ve Státní opeře naposledy uvedena surrealistická opera Erwina Schulhoffa Plameny v režii Calixta Bieita v hudebním nastudování Jiřího Rožně. Opera je rovněž zařazena do programu mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno, a to 20. listopadu v Janáčkově divadle v Brně.

Ve Státní opeře, tedy v místě své světové premiéry v roce 1933, zazní 20. listopadu opera Hanse Krásy Zásnuby ve snu v režii Jiřího Nekvasila s dirigentem Markem Šedivým. Tento projekt vznikl v koprodukci Musica non grata, Národního divadla a Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Foto: Zdeněk Sokol, Getty Images, Martin Popelář